Proč se ze svobody se stala svévole a nezodpovědnost a rovnost nabrala na sebe podobu nepřirozené antropologické rovnosti. Míru svobody a rovnosti kdysi udržoval morální řád vztahující se k určitému kolektivu národnímu a státnímu. Jakmile byla zpochybněna hodnota státu, národa a rodiny, jakmile se začalo hledat, mnohdy za každou cenu, selhání národa a státu, když rodina se stala nepodstatnou, začalo to mít, možná původně nezamýšlené důsledky. Morální řád se neměl k čemu vztahovat (morální řád se vztahuje ke kolektivu a určuje vztahy uvnitř něj). Dnešní problém spočívá, jako vždy, v nějakém omylu, v nějaké nedomyšlenosti. V případě komunistické ideologie se omylně předpokládalo, že lidé budou nadšeně pracovat pro režim s osobním nasazením, protože budou prý pracovat pro sebe, v dnešním případě znehodnocení státních a rodných kolektivů se spoléhá, že morální řád bude uznáván, aniž by se vnímalo, proč existuje a čemu slouží. Tento omyl se mstí stejně jako omyly komunistů.

Pokud se stává kolektiv nedůležitý, společenská morální pravidla se stávají zbytečnými. Svoboda a rovnost, původně kolektivní ideály doprovázející občanství s demokratickým státem existenčně spojené, se staly ideologickými vizemi vztahujícími se pouze k jednotlivci. Svoboda a rovnost už neslouží kolektivu, ale kolektiv je povinen sloužit jim v zájmu jednotlivce, jakéhosi nového člověka, který je „sám sebou“. První chaotický rozpor současného levicového progresivismu je tedy prohlášení státu jako služky, která ovšem je likvidována a ztrácí veškerou úctu a tím i funkčnost.

Pozitivističtí a liberální filozofové – Popper, Meyer, Mill, ale i neomarxisté Husserl, Habermas, Patočka atd. - se předháněli v ideálech vytvářejících „osamoceného jednotlivce“, kterému vzali jeho rodné kolektivy a prohlásili je za „konstrukt“. A to proto, že omezují jeho svobodu. Neuvážili, co to znamená v praxi, když se tyto kolektivy zruší. Konzervativci neměli argumenty, které by proti této zhoubě postavili, pokud se zastávali národa, státu a rodiny, byli obvykle vykázáni jako nacionalisté a xenofobové.

Pomýlená rovnost a cesta k myšlenkovému chaosu

Levicové chápání světa vzniklo ze selhání pravice. Pravice nedokázala reagovat na násilné rasistické projevy, selhávala v řešení materiálních rozdílů a chudoby. Humanistický aktivismus se uchýlil do rukou levice. Původně se čekalo na úspěchy sovětského bloku, podle kterého by se věci řešily. Šokem se staly zprávy o zločinech komunistů a pokračující neschopnost komunistických států nějak řešit lidská práva, demokracii a příznivý hospodářský vývoj. Totalitní komunisté, počínaje Stalinem, se odloučili od marxismu a uznali rodné kolektivy a stát, protože poznali, že bez těchto kolektivů a přirozené sounáležitosti k nim nelze existovat. Stalin obnovil stát a vlastenectví a tím zachránil komunistický režim a komunistické státy před zánikem. Pouze nebylo jasné, jak postupovat dál, totalita nedovolovala vývoj. Vládnoucí kamarila měla obavy ze změn. Zakonzervoval se jakýsi nefunkční kompromis.

Západní levici pomalu docházelo, že blahobyt je tvořen tržní ekonomikou. Tržní ekonomika ovšem vytváří nerovnost jako neodmyslitelnou součást systému. Rovnost ekonomická byla tedy levicí zavržena, boháči byli vzati na milost, zatímco rovnost ras, rovnost muže a ženy, rovnost kultur, rovnost sexů a vůbec rovnost všeho se vším vypadala jako neškodná. Levici zachvátila posedlost rovností. Ideály neomarxistů už ve svých základech obsahovaly chaos. Všichni lidé si měli být naprosto rovni, ale obrovská nerovnost v materiálním statusu jako by nebyla vnímána a bylo odmítáno ji kritizovat.

Relativizace hodnot, ponižování hodnotného a vyvyšování nehodnotného je metoda, kterou se dosahuje rovnost, hlavní levicová vize, cíl levicového aktivizmu. Nerovnost je ovšem přirozená, zatímco rovnost ve výsledku neodpovídá přirozenosti a proto vnáší do občanských vztahů chaos. Jakýkoliv čin přinášející rovnost ve výsledku vyžaduje postavit se proti přirozené evoluci a to nelze jinak než iluzí prohlášenou za idól a prosazenou diktátem.

Přirozený vývoj vytvořil určité útvary, jako je rodina, národ, stát, ve kterých je základem vztahů pocit sounáležitosti. Po jednotlivcích se vyžadovala nějaká úcta a určité dobrovolné sebeobětování v zájmu těchto útvarů, bez kterého nemohou existovat. Západní levicoví relativisté neuznávají úctu ke kolektivům, pro ně existuje úcta pouze k jednotlivci.

Levicový pochod institucemi pravice sledovala jako neškodnou šarádu, protože se nedotýkala zisků, nebránila postupujícímu blahobytu a navíc s nimi víceméně souhlasila v jejich omezování státu a v teoriích otevřeného světa. Proto také byla Popperova teorie „otevřené společnosti“ přijímána oběma směry souhlasně.

Evropská civilizace vyprodukovala svobodu a rovnost na vysoké úrovni. Rovnost se však stala velkým problémem, protože antropologická rovnost neexistuje. Původní liberální rovnost znamenala rovnost přístupů ke člověku, tzn. rovnost vztahů a rovnost příležitostí. Nerovnost je přirozená. Žena statisticky nikdy nedosáhne výkonů mužů v jejich doméně a muž nikdy nebude rodit a kojit dítě. Černoši obvykle statisticky neuspějí ve společnosti, kterou vymysleli bílí, i když mnozí ano. Homosexuálové neplodí děti, a proto je mít prostě nemohou. Mezi kulturami jsou přirozené rozdíly, některá je vyspělá a jiná středověká nebo primitivní. Kultury mají rozdílná pravidla života mnohdy vzájemně neslučitelná, provokující přirozenou agresivitu ve smíšené společnosti a prosazování „svého“.

Ideály chaosu

A tu přichází současné aktivistické pojetí marxistické rovnosti všech lidí ve výsledku. Toto pojetí tedy nutně vede k obnově rasismu a seskupování lidí do skupin, na které se musí pohlížet odlišně. To je rozdíl od liberální rovnosti, která skupiny rušila a vyžadovala jednotný přístup pro všechny. Podle marxistické rovnosti ve výsledku by homosexuálové měli mít sňatky a děti jako heterosexuálové (jinak je to diskriminace). Ženy by měly mít statisticky rovné platy v mužské doméně jako muži a chovat se jako muži (po mužích se ovšem porody chtít nemohou, což vnáší do požadavku rovnosti zmatek, proto se o porodech nemluví a nejlépe, aby vůbec nebyly). Černoši musí vydělávat statisticky stejně jako běloši a mít statisticky shodný počet zločinců (proto se na zločiny černochů začíná hledět jinak než na bělošské zločiny). Kultury by měly zůstat samy sebou a tolerovat se ve smíšené společnosti měst, což je naprostý nesmysl, protože v daném místě mohou zcela přirozeně platit jen jedna pravidla. Marxistická rovnost ve výsledku vyžaduje tedy rozdílnost v přístupu. Rovnost v přístupu se ruší a postupuje se podle toho, ke které antropologické skupině člověk náleží. Černochům je tedy zapotřebí zvýšit jejich příležitosti oproti bělochům. Lidé se začínají rozeznávat podle barvy kůže, rasismus se vrací a otevírají se staré Pandořiny skříňky. Ženy mají dostat podle Istanbulské úmluvy vyšší práva než muži, prý aby se řešilo domácí násilí (které podle této zvrácené teorie dělají jen a jen muži). To je nastolení neuvěřitelného chaosu pravidel.

Dá se předpokládat, že tento chaos nastal tzv. globalizací, oslabením státních útvarů a ztrátou pravomocí zvolené reprezentace a přenesení moci na globální velkokapitál s neznámými vlastníky. Podle chování této globální aristokracie se dá předpokládat velký vliv muslimů, židů a transnacionálních aktérů, kteří chtějí samozřejmě západní civilizaci jako otevřenou a beznárodní, a mají hrůzu z národních států. Otevřený svět slouží především jim.

Sklouznutí k „me too“ a k BLM upozorňuje na vítězství „ideologie rovnosti skupin (tzv. menšin) ve výsledku“ nade vším jiným. Ne jen nad selským rozumem, ale i nad všemi hodnotami jako je rovnost příležitostí, demokracie, stát a jeho morální řád, spravedlnost, občanská rovnost. Tento potřeštěný vývoj je možný, protože zanikla morální pravidla a ta zanikla proto, že zanikla úcta k rodným kolektivům, k rodině, národu, státu. Vymkla se všem pravidlům a dostává se do opačného extrému. Rovnost popírá sama sebe, dostává se do nerovnosti, do diskriminace skupin, roste do neuvěřitelného chaosu myšlenkového, ve kterém už opravdu existuje pouze právo silnějšího.

Závěr

Když ideologie neodpovídá přirozenému vývoji, když obsahuje neřešitelné iluze, je otevřena cesta k totalitě. Pravda musí být potlačena, svoboda slova omezena, protože selhání iluzí se nesmi kritizovat. Musí se hledat nepřítel i tam kde není. Musí se vést „boj s nepřítelem“ vnitřním i vnějším. Vnějším nepřítelem jsou jiné civilizace, které by se mohly stát vzorem odlišného života, od těch je potřeba se oddělit (třeba různými provokacemi si je znepřátelit, aby byly likvidovány obchody a přátelské styky) a stále je pomlouvat (proboha jenom ne styky mladých lidí na univerzitní úrovni s Čínou, oni by poznali, že jim doma lžou). Vnitřním nepřítelem jsou údajní agenti těchto vnějších nepřátel a nositelé nepřípustných myšlenek, především kolektivistických, jako je nacionalismus, xenofobie apod., za což se bude považovat téměř vše, aby byl každý vinen a musel se kát (sebemrskat).

Na těle umírající západní civilizace, která ničením národních kolektivů a jejich tradičních řádů ničí sama sebe, se připravují k hostině hyeny nových ideologií. Evropská unie místo aby bránila svoje tradice, se snaží svoji novou beznárodní podobu vymodelovat z levicových vizí. Na umírajícím těle se připravuje mršinu ovládnout islám, který zakotvil ve čtvrtích evropských měst, černošská paralelní kultura v USA se snaží získat výhody a nevidí, že si podřezává větev, na které sedí.

Ekologické výzvy mohou úspěšně řešit jen přesvědčení lidé v rámci národních kolektivů, vlastenci, kteří jsou si vědomi nutnosti zachování přírody, ale i svého národa a tím i celé civilizace, ochotni k sebenegaci a sebeobětování, vědomi si, že budují budoucnost svých dětí. Hyeny budou tvrdit, že k vyřešení ekologických problémů musí být totalita nějaké levicové kamarily vládnoucí podle chaotických, nejasných, sebezničujících příkazů vylučující jakoukoliv jinou vůli než jejich. Taková totalita bude ve svém výsledku mnohem horší než komunistická, především proto, že bude chaotická, lze očekávat poměry jako v SSSR v době Stalinova Velkého teroru, když už opravdu neplatí nic než jen vůle „velkého vůdce“. Konzervativci by v obraně západní civilizace měli vyjít z tradičních ideálů z předtotalitní doby a použít metody Nadčasového humanismu. To je především odmítnutí pýchy rozumu. Uvědomění si, že lidská konstruktivní rozhodnutí jsou nedokonalá, nelze se řídit ideologiemi, pouze nějakými plány zahrnujícími zkušenost, a vizemi respektujícími realitu. Podpora přirozenosti by měla spočívat v úctě k přirozeným útvarům – rodině, národu, státu a jejich tradičnímu řádu. Nová pravidla musí být přirozená a demokratická, musí rozhodovat vůle lidu, vůle většiny. Vládnout musí lid, nikoliv kapitál nebo kamarila nějaké menšiny. Je zapotřebí prosazovat ideály zachování základních atributů života přírody i lidského rodu. Zachování zdravého lidského pokolení dostatečně početného, aby dokázalo vzdorovat jednak přemnoženým a nepřirozeně se množícím etnikům, jednak nepřízním fyzického prostředí. Zachování přírodního prostředí. Zachování není ideologie, je to přirozený princip platící v celé přírodě.