I když to musím říci velice nerad, pravice si za stav, do kterého se dostala, může z velké části sama. Sebestředná, arogantní a od reality odtržená politika, přinejmenším na celostátní úrovni. Nízká míra koncentrace na skutečné problémy občanů, naopak přílišná na vlastní prebendy. Toto vše (avšak zdaleka nejen) jsou příčiny stavu, kdy se dnes těší významné podpoře veřejnosti hnutí, které samo sebe definuje, či aspoň dlouho definovalo, jako apolitické, a které z pohledu klasického politického vymezení je označováno jako populistický subjekt, přičemž úspěch Sociální demokracie, tedy tradiční levice, je dán spíše setrvačností, než skutečnými zásluhami této strany.

Pokud se na parlamentní úrovni pohybují dvě strany, které se označují jako pravicové, pak jedna z nich je v současnosti fakticky reprezentována ukřičeným, arogantním, stárnoucím politikem, který se utápí ve vulgaritách, a který, a to je důležité, v žádném případě nezastupuje drobné podnikatele, střední třídu, maloburžoazii, tedy ty, které by pravice měla zastupovat především. Na druhé straně je zde ODS, která, obávám se, stále ještě žije ve vzpomínkách na časy, kdy její popularita přesahovala čtvrtinu všech voličských hlasů, a kdy pouhá tenisová raketa otce – zakladatele, vyhrávala volby, přičemž otázka, která se v ní řeší, nezní, co můžeme udělat pro budoucí úspěchy, ale jak dosáhnout toho, aby se tyto časy vrátily. Že s takovou nepořídí nic je nabíledni.

Přitom ale politický prostor pro tradiční pravici existuje, a dokonce léčba, která jí může prospět, není nikterak komplikovaná. Pokusím se jí formulovat v několika jednoduchých krocích.

1.       Pravice musí přestat hledět do minulosti, a přestat věřit v duchy

Časy, kdy si mohla ODS nárokovat voličskou podporu pouze na základě toho, že se deklarovala jako pravicová, jsou definitivně pryč. I kdyby došlo k přesunu na politické scéně, který by způsobil pád hnutí ANO, a kvazi konkurence v podobě TO P09, představa, že by se ODS zjevila jako pravicové spasení, je mimořádně naivní. Pouze by se stalo to, že by vznikla další nová hnutí, a další alternativy.

Podobně, jako se potřebuje zbavit víry, že je možný návrat na scénu zázrakem, musí přestat věřit i v to, že zmíněná scéna je manipulována médii. V řadách pravice (ale nejenom tam), je hodně lidí, kteří věří tomu, že média ovládají veřejnost víceméně jako loutky, a že tedy ten, kdo vládne médii, vládne i voličskými hlasy. Nemám zde prostor proto, abych tento blud rozporoval dopodrobna, rád bych ale řekl, že je velmi nebezpečný, mimo jiné proto, že je alibistický. To my ne, to ta zlá média. Média přitom nejsou ani hodná, ani zlá a dokonce neplatí ani to, že by soukromé médium bezvýhradně fandilo politickým prioritám svých vlastníků. Mediální popularita či neoblíbenost se řídí jinými pravidly, která jsou ale pro politiky obtížně uchopitelná. Svádět jakýkoli neúspěch na ně je totéž, jako když svádíme svou tloušťku na zrcadlo.

2.       Základem úspěchu je drobná práce

Víra v příchod mesiáše pronásleduje lidstvo již tisíce let, a mám podezření, že postihla i současnou ODS. Nemusí to být konkrétní osoba, může se jednat o událost. Je mnoho takových, kteří čekají na to, že přijde „někdo“, nebo že se stane „něco“. Klyzma, po kterém se tradiční pravice zjeví v plné síle jako rytíř na bílém koni. Nejenom že se nic takového nestane, ale navíc se obávám, že za současné konfigurace nejen politických hráčů, ale i politiky jako takové nelze dosáhnout žádného úspěchu žádným jedním rozmáchlým krokem. Má-li tradiční pravice opět slavit úspěchy, pak potřebuje začít každodenní, drobnou prací. Každodenním formulováním kladných, pozitivních stanovisek, každodenním nabízením reálných řešení reálných problémů, a to vstřícným, přátelským, a pozitivním způsobem. Půvab pravicových řešení středoevropského typu spočívá v tom, že jsou v souladu se zdravým rozumem většiny populace, a proto mohou být většinou snadno podporována (jak se historicky ukázalo). Na rozdíl od populistů se však od pravice očekává, že je bude prosazovat trvale a trpělivě, nikoli hlasitými výkřiky, přičemž když se snaží o opak, je ve své roli neautentická (to je sociologická odpověď na otázku, proč někomu jsou lidé ochotni teatrální politiku velkých gest akceptovat, zatímco někomu ne). Cesta vzhůru pro pravici vede po dlouhé řadě malých schodů, a ukrývá se v nepřetržité práci, ve které je potřeba počítat s tím, že se pozitivní výsledky nemusí dostavovat hned.

3.       Uvěřitelná politika s uvěřitelnými lidmi

Pravicová politika má oslovovat především středostavovské voliče. Tito lidé jsou inteligentní, vzdělaní, a dovedou rozpoznat neautentické chování. Pokud je chce pravice oslovovat, nesmí mít arogantní a sebestředné politiky. Nesmí mít ani takové politiky, kteří zájmu o složitosti koncepčních řešení obětují zájem o lidi, protože tím jim přestanou sloužit, a to elektorát umí rozpoznat. Vůbec nevadí, když je pravicový politik „občanský“, ani když má své drobné vady. Dokonce nevadí ani to, když jsou tyto vady v rozporu s převládajícím diskurzem, ale arogance, povýšenost nebo odtrženost jsou věci, které si již prostě nesmí dovolit. Pokud si nyní snad klade otázku, jak je možné, že někomu jinému procházejí, odpověď je výše. Totéž pak platí pro stav, kdy politik představuje lobby skrytého vyššího zájmu, nebo když je jeho vůle ovládána jinou mocí.

Na české politické scéně je mnoho prostoru pro tradiční pravici. Pokud jej ovšem dovede využít a pokud se dovede chovat tak, aby jí lidé akceptovali. Tři pilulky, které jsem nastínil výše, jsou možná hořké na spolknutí, ale účinkují, pokud se k nim přidá čtvrtá: pravice musí přestat myslet v kampaních, a začít práci na svém vzestupu vnímat jako dlouhodobý proces. Ne podle principu permanentní kampaně, ale podle zásady, že to podstatné se neděje před volbami, ale trvale.