Otakar Leiský se narodil 11. listopadu 1925 v Pardubicích, ale od svých pěti let žil ve slovenském Prešově, kde otec po Velké hospodářské krizi našel práci ve stavebnictví. Těsně po začátku války se rodina Leiských přestěhovala do Prahy. Otakar Leiský se záhy připojil k protinacistické odbojové skupině Zpravodajská brigáda, která předávala informace o pohybu německých vojsk do Londýna. 

Po válce začal studovat lékařství, ale po pěti semestrech přestoupil na přírodovědeckou fakultu. Základní vojenskou službu strávil u těžkého dělostřelectva v Brdech a poté pracoval na ministerstvu školství, kde založil odbor ochrany přírody. 

Roku 1958 založil ve spolupráci s Národním muzeem Sbor ochrany přírody, kterému byl roku 1969 udělen status nezávislé organizace TIS - svaz pro ochranu přírody a krajiny a lidí, který funguje dodnes. 

Roku 1972 zareagoval TIS na vymírající druh huculských koní a založením Hucul Clubu se zasloužil o jejich záchranu. Otakar Leiský byl do svých posledních dnů činný v oboru ochrany přírody. Zemřel 31.3.2020 v Praze, v 95 letech.

Jak šel čas:

• 1930 – stěhování do slovenského Prešova1939 – návrat do Pardubic

• 1940 – stěhování do Prahy

• 1943–1945 – zapojení do protinacistické odbojové skupiny Zpravodajská brigáda

• 1946 – nástup na medicínu, po pěti semestrech přestup v roce 1948 na přírodní vědy

• 1951 – narození syna Leandra

• cca 1952 – nástup na vojnu k dělostřelectvu v Brdech

• cca 1955 – nástup do zaměstnání na ministerstvu školství, odbor ochrany přírody

• 1963 – založení Chráněné krajinné oblasti Šumava

• 1964 – vydání knihy Rok v přírodě

• 1969 – první cesta do Afriky

• 1969 – založení nezávislého spolku TIS – svaz pro ochranu přírody a krajiny a lidí

• 1972 – počátek záchrany huculských koní, založení Hucul Clubu

Hucul Club

Sdružení pro záchranu huculského koně založený a vedený Dr. Otakarem Leiským

V roce 1972, kdy na celé planetě zbývalo jen asi 300 čistokrevných huculských koní, byl z popudu O. Leiského při TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny skupinkou mladých členů založen Hucul Club – sdružení pro záchranu huculského koně. Za cíl si toto sdružení dobrovolníků a nadšenců vytklo huculského koně zachránit a najít mu nové uplatnění v moderním světě. Základní myšlenkou Hucul Clubu je výchova k přátelství člověka a zvířete, ve smyslu ideálů, které vyjadřuje Velký Zákon TISu.

Ze skromných začátků s 5 plemennými koňmi v roce 1972 se Hucul Club rozrostl až na více než 100 koní, k dnešnímu dni chová 60 čistokrevných  huculských koní s velmi kvalitní genetickou výbavou a odchoval za dobu své existence více než 230 hříbat. Stal se průkopníkem světové záchrany huculského koně, pomohl prosadit zařazení huculského koně do chráněného genofondu FAO (1979) i jeho uznání genovou rezervou ČR (1993), spoluzaložil Hucul International Federation  – HIF – (1994) a nalezl pro hucula uplatnění v oblasti výchovy člověka ke vztahu k přírodě, v hipoterapii, zejména ortopedických poruch, ale i následků dětské mozkové obrny, některých interních poruch a pod., a dále v jezdecké turistice a terénním a vytrvalostním jezdectví. Ve všech těchto oblastech se huculský kůň pro svou odolnost, vytrvalost a skromnost i přátelskou povahu výborně osvědčil.

Hucul Club v roce 1974 uspořádal první ekologický tábor s náplní jezdecké turistiky a od té doby uskutečnil více než 160 letních táborů a pobytů s koňmi, kterých se zúčastnilo více než 6000 lidí. V roce 1975 byl chov uznán „Rozmnožovacím chovem koní plemene hucul“ – tedy hřebčínem. Téhož roku uspořádal 1. celostátní konferenci o záchraně huculského koně.O rok později na své náklady zahájil jako první ve střední Evropě pod odborným dohledem prof. MUDr. K. Lewita DrSc. hipoterapii    a dodnes poskytl hiporehabilitační péči  čtyřem tisícům postižených dětí i dospělých. Později uspořádal další celostátní a jednu mezinárodní konferenci o záchraně chovu huculského koně, stal se předmětem několika diplomových prací i inspirací pro knihu E. Horelové „Pojď, dáme sbohem žízni“ a námětem k filmu (Brácha za všechny peníze). Huculští koně hráli ve dvou celovečerních filmech (Divoký koník Ryn, Čarodějky z předměstí) a dokonce v operetě M. Uhdeho „Hra na pohádku máje” v Karlínském divadle, kde huculský hřebec Jura sklízel bouřlivý potlesk na otevřené scéně. K obrazu Hucul Clubu neoddělitelně patří i celá řada sportovních a kulturních  akcí (např. serie koncertů Jaroslava Hutky a jeho přátel z Šafránu v době, kdy folkaři nemohli v Praze vystupovat, seriál stylových bálů na Žofíně, taneční parníky a mnoho dalších) či uspořádání čtrnácti ročníků Čs. distančního dostihu. Stejně tak odborná práce při přípravě Chovatelského programu a Řádu plemenné knihy huculského koně začátkem 90. let nebo reintrodukce huculů do jejich domoviny v Karpatských horách na území dnešní Ukrajiny koncem 80. let patří neoddělitelně mezi zásluhy Hucul Clubu.

Huculský kůň

Huculský kůň je nejpřímějším potomkem divokého koně evropského – tarpana (Equus ferus seu gmelini Boddaert, 1785), který v roce 1879 vyhynul. První zmínka o huculovi pochází z knihy „Hippica“ od Mikołaje Dorohostajského z roku 1603. Toto plemeno vzniklo v Bukovině a ve Východních Karpatech. Hucul je jedním z nejstarších primitivních plemen získaný křížením různých plemen, jako je tarpan, kůň Převalského, ale i arabští, turečtí, tatarští koně a koně s norskou krví. Hucul je vynikajícím příkladem hmotného kulturního dědictví, řadí se do genových zdrojů České republiky.

Samotné jméno hucul má snad původ v rumunském „hoc“ (loupežník) a „ul“ („ten“). Tento národ karpatských horalů zřejmě vznikl v průběhu 17. a 18. století z obyvatel východní Evropy, kteří uprchli před válečnými událostmi do odlehlých částí Karpat. Podle tradice pořádali Huculové loupeživé výpravy do nížin, aby pak na svých drobných houževnatých konících zmizeli i s kořistí v nepřístupných horách.

Hucul v kohoutku měří 134-146 cm. Má menší, výraznou hlavu, silnější krátký, vysoko nasazený krk a neznatelný kohoutek. Záď má silně skloněnou, oblou a kratší. Rohovina kopyt je velmi tvrdá. Zbarvením může být hnědák, plavák nebo myšák. Má úhoří pruh a občasné zebrování na končetinách. Rodové kmeny: Goral, Gurgul, Hroby, Oušor a Prislop.

Je dlouhověký, skromný, velmi odolný, vytrvalý, odvážný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Je to velmi všestranný kůň. Je vhodný jak pro jízdu, tak pro zápřah. Dříve byl hodně využíván v lese při přibližování dřeva. Dnes se využívá nejvíce při turistickém ježdění, výcviku dětí a v hipoterapii.

První hřebčín huculských koní byl založen v roce 1856 v Łuczině v Polsku. V roce 1994 v Gładyszówě v Polsku byla založena mezinárodní huculská federace (HIF) zahrnující všechny členy (země) spojené s chovem huculů. Huculští koně jsou chováni v těchto zemích: Rumunsko, Rakousko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Ukrajina, Německo a Francie. Mezi členy HIF vstupuje Polsko jako země s největším stádem, a proto v květnu 2003 během oficiálního setkání organizace byla plemenná kniha Polska přijata jako hlavní plemenná kniha původu huculů.