Rozhodnutí o proměnách EU nakonec předběhlo formální britskou přihlášku k zahájení Brexitu. Římská deklarace k 60. výročí vzniku evropské integrace obsahuje pár slov, které jsou sice utopeny ve vzletných frázích o jednotě, ale jsou s nimi v rozporu a jsou pro další vývoj určující. Sdělují, že část členských zemí bude postupovat „různým trempem a s různou intenzitou“. Vícerychlostní Evropu prosazuje Německo a rychlejším jádrem bude zdravá část eurozóny. Odchod Británie tento proces odbržďuje.

Samotný Brexit je drama s otevřeným koncem, protože v EU byla přijata zásada, že do spuštění článku 50 nepoběží žádná jednání, ani neformální. Nikdo s nikým o ničem. Něco sice přecejen proběhlo, objevily se pokusy Londýna hledat spojence v individuálních zemích, ale o oficiálním stanovisku začnou poprvé jednat velvyslanci členských zemní tři dny po odevzdání formálního prohlášení Spojeného království, že končí. Zvláštní summit nad jejich prvními doporučeními se sejde o měsíc později.

Co všechno se stane po odevzdání britského rozvodového návrhu podle článku 50 lisabonské smlouvy? Zatím je znám jen neúplný seznam toho, o čem se musí jednat, a ten stále narůstá. Za EU spravuje tuto agendu Michel Barnier s třicetičlenným týmem, který se brzy zdvojnásobí. Až se bojové řady rozvinou a nasadí se bodáky, utkají se ne desítky, ale tisíce právníků. A poteče spousta červeného inkoustu pro vyznačení míst s extrémními riziky. Mezitím totiž značně vyčpěla výchozí představa premiérky Theresy Mayové, že Británie je tak významným členem evropských společenství (ať už s velkým E, nebo malým), že se vše bude řídit podle jejích představ.

Jediná věc, která dostává už teď konkrétnější podobu, je zjištění, že se jedná o dva procesy, které jsou na sobě nezávislé. Tím prvním je vyvázání Británie ze všech unijních smluv, do stavu, jako by tam nikdy nebyla. Jako první odmítne všechny smlouvy jediným zákonem britský parlament, ale toto odmítnutí zatím nelze brát doslova, pouze převede všechny unijní předpisy do soustavy samostatného britského práva, aby bylo s čím pracovat.

Až tím druhým procesem – pokud na to zbyde čas – bude vyjednání nových smluv o obchodní, bezpečnostní, dopravní, důchodové, vědecké a bůhvíjaké další spolupráci s EU. Když se to nestihne, může vzniknout snaha o vyjednání přechodného období, ale to je zatím spíše zbožné přání. Ustoupit lze i do univerzálnějších mezinárodních smluvních rámců, jako je Světová obchodní organizace. I to je však třeba individuálně vyjednat, neboť třeba smlouvy s WTO uzavřela EU. Avšak jednání o nových britských vztazích nesmí začít dříve, než budou rozvázány ty staré.

Rozplývá se také představa, že konec členství v unijním klubu Británii uvolňuje ruce k navázání bilaterálních smluv s jednotlivými členskými zeměmi, jak to naznačovala i původně vstřícná česká reakce. Většinový názor zevnitř EU to odmítá, stojí proti tomu, aby se Brexit stal nástrojem, jak unii rozložit. Jestli chce někdo odejít, prosím, ale sám. Ať si zopakuje britské martýrium.

Jistou soucitnost unie lze spatřovat v dost odtažitém přístupu k pokusům Skotska, že by se od Británie odtrhlo a unijní členství si tak zachovalo. Rozpad Spojeného království si nejspíš nikdo nepřeje. Dokud světovému teroru vládli Evropané, významnou roli v tom hrálo Severní Irsko a jeho bitvy katolíků s protestanty. Tento spící konflikt by se mohl příliš snadno probudit. A když se rozpadne Británie, rozpadne se i Španělsko, kde se na to chystá Katalánsko s baskickou menšinou. Skotové proto změnili taktiku a navazují vztahy s partnerskými územními celky, počínaje Bavorskem.

Těžko říci, jestli ti, kdo Brexit spunktovali, opravdu stáli v referendu o vítězství a nevratné otočení kormidlem. Výhodnější přece bylo udržovat téma vystoupení z EU jako nátlakový nástroj, kterým lze vládu nutit k novým a novým ústupkům. Šlo hlavně o domácí britský konflikt tvrdého jádra euroskeptiků s většinovým establishmentem Konzervativní strany.

Lepší by bylo referendum těsně prohrát a tvrdit, že se tak stalo kvůli údajným manipulacím a zfalšovaným výsledkům. Vláda by byla v zoufalé situaci, nemůže přesvědčivě dokázat, že se něco nestalo. Vznikl by tak ideální nátlakový nástroj bez rizika. Tuto spikleneckou teorii potvrzuje zděšení šéfa UKIP Nigela Farage a vůdce euroskeptických konzervativců Borise Johnsona, když to nakonec proti všem předpokladům vyhráli. Tuto teorii potvrzuje i fakt, že nikdo z nich se pak nechtěl ujmout vedení země. Neměli nejmenší představu, co je třeba udělat. Či spíše, jak se vyrovnat s podvodnou argumentací z kampaně ve chvíli, kdy došlo na plnění.

Referendum o Brexitu vyhrálo, protože lidé uvěřili, že všechny svobody zůstanou, ale teď už bez zátěže svazující unijní regulace a bez nákladného financování bruselského rozpočtu. Bude pokračovat dominance londýnské City nad evropským finančním trhem i role privilegovaného zprostředkovatele vlivu USA. Vynoří se svoboda ve vyjednávání s okolním světem, ale neomezený přístup na evropský jednotný trh zůstane zachován. A k tomu si přičtěte výběrový přístup k pohybu pracovníků z unijních zemí – toho sem pustíme, a toho ne.

Jenže k takové dohodě jsou potřeba dva. Ten druhý odmítá, aby vystoupení z EU bylo výhodnější, než zůstat. Nepřeje si, aby bylo nevýhodné společně pečovat o čtyři základní dohodnuté svobody – volný pohyb zboží, služeb, osob i kapitálu.

Jinou věcí je, že tyto svobody jsou už teď velice výhodné jen pro někoho, a na úkor spousty dalších obyvatel členských zemí. Proto souběžně s Brexitem spouští debata i o tom, co s EU dál. Může dopadnout stejně sterilně, jako ty předchozí, ale šance tu je. Původně se přece měly všechny tyto svobody odehrávat v unii, která je také politická. Tedy ve federaci s vysokou mírou solidarity, danou odpovídajícím společným rozpočtem. Spojené státy americké vybírají federálně asi 19 procent HDP, EU má ve společném rozpočtu jen jedno procento HDP. Z toho je patrné, kolik z tohoto cíle se zatím podařilo realizovat.

Na začátku byla také plánována bezpečnostní unie, dokonce už roku 1954. Jenže tu o dva roky později vystrnadilo NATO. Dodnes jsou oba koncepty v konfliktu. Zvykli jsme si předstírat, že nepřežijeme, když nebudeme okupováni americkou armádou. A že se ocitneme ve smrtelném ohrožení, když nepřepadneme republiku afghánských horských kmenů na úpatí Hindukúše.

Výkopem Brexitu tedy začíná utkání, ve kterém poběží tři hry najednou. Britský rozvod, navazování nových vztahů s tím, co na britských ostrovech mezitím vznikne, a zásadní rekonstrukce EU. I ta může mít charakter rozchodu, kdy bohatá západní nevěsta prosadí rozluku od stolu i od lože. Dvourychlostní Evropa oddělí bohaté jádro a jejich bohatě dotované společné programy od periferních potížistů. A protože laciná lidská práce bude stále nahraditelnější roboty, přestanou nás potřebovat. Dočasně svalený plot znovu vyroste.

Nejsou to jen Britové, jejichž strategie se ukázala jako hloupá.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.