Odchod ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové (TOP) provázejí spíše plačtivé komentáře. O její existenci sice málokdo věděl, ale to prý byla ta hlavní chyba, neboť ministerské křeslo neopouští kvůli tomu, co dělala (nebo nedělala), ale kvůli tomu, že se nedokázala zviditelnit a práci mediálně prodat.

Je to dokonce katastrofa, protože bez této milé dámy, bývalé starostky Černošic a majitelky magisterského titulu z politologie, která předtím k vědě jaktěživo nečuchla, se nedotáhne reforma výzkumu a transferu znalostí. Uvedená reforma si kladla vysoké cíle – zjednodušit přenos výsledků vědeckého výzkumu do komerční sféry, zlepšit podmínky vědců, snížit jejich administrativní zátěž. To jsou nepochybně bohulibé cíle. Jenže jako už mnohokrát, vědcům nebude přáno.

„Insideři se shodují, že s blížícími se volbami bude pro jejího nástupce výrazně složité na její práci navázat tak, aby zvládl do konce volebního období reformu dotáhnout do zdárného konce,“ píše deník E15.

Přijde jiný šéf, přivede si jiné kamarády, a můžeme začít znovu. A takhle znovu už se začínalo mnohokrát. Jen na tu světovou špičku, kterou se podobné projekty zaříkávají, nás to ne a ne vyšvihnout.

Trochu realističtější pohled do zákulisí vědy mi nabídly stránky pozoruhodného knihy rozhovorů pod názvem Laboratoř myšlenek (Jota 2024). Najdeme tam rozhovory s vynikajícími osobnostmi vědy, průmyslu, akademické i praktické ekonomie, ale také umění a disciplín téměř magických („Jsou také součástí společnosti,“ řekl mi Robin Čumpelík, svého času šéf komunikace na MPO, který to dával dohromady).

Já jsem se tam nějakým nedopatřením připletl také, ale knize dávají hodnotu zásadní rozhovory s osobnostmi jako je třeba profesor Vladimír Mařík, přední autorita v oboru umělé inteligence. Byl zakladatelem CIIRC - Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT, kde je teď vědeckým ředitelem. CIIRC, to je ta budova na dejvickém Kulaťáku, která vypadá jako zabalená v pytlíku. Hlavním oborem institutu je Průmysl 4.0, nebo spíše Společnost 4.0. Internet věcí, digitální dvojčata, autonomní robotické linky, které to jednou vezmou za nás.

Máme na to? Z výpovědi prof. Maříka stále zřetelněji vysvítá, že reformu vědy a výzkumu by to chtělo, pokud nemá zůstat u hesel a podřízeného, servisního postavení české vědy zahraničním zájmům. Jenže tahle reforma by musela být opravdu zásadní. Temnější tón profesorova vyjádření lze však připsat i tomu, že to psal v době covidové uzávěry:

„Máme širokou akademickou základnu, docela nákladnou, mimořádně schopnou, s velkým potenciálem pomoci české společnosti, ale světově špičkových jedinců a výkonů je jenom pomálu.

Hlavní problém spatřuji v tom, že akademické prostředí je uzavřeno ve své bublině, samo si rozhoduje o velkých veřejných prostředcích na půdě svých všemocných akademických senátů. O kvalitě a směřování univerzity jako veřejnoprávním instituce tak rozhodují pouze její volení zaměstnanci a studenti. A ti donekonečna diskutují o tom, kolika body, a tedy penězi, ohodnotit šest let starý článek, který nikdo z nich nečetl.

Nikoliv správní rady, protože ty jsou podle znění zákona bez vlivu. Ani veřejnost, tedy daňoví poplatníci, ta už nemá vůbec žádné slovo. A bohužel, ani klíčoví profesoři, pokud nejsou zvoleni do senátu a netráví v něm stovky hodin ročně nekonečnými diskusemi (nemohou si to dovolit, protože by ztratili šanci stát se špičkovými), nemají možnost chod akademického života ovlivnit.

Takový způsob řízení veřejných univerzit je ve světě unikátní a rozhodně nemůže posouvat naše univerzity ve světových žebříčcích směrem nahoru.“

Co a jak tedy změnit?

„Bez jakýchkoliv pochyb máme v ČR velkou svobodu bádání, až téměř absolutní. Každý si v podstatě může zkoumat úlohy, které si sám určí. Pokud si dobře napíše grantovou přihlášku a získá financování.

Hlavní směry výzkumu se pak na státní úrovni formulují nikoliv podle toho, co potřebujeme, ale především podle toho, co umíme. A to si nemyslím, že je dobře. Neexistují jasně formulované, státem zadávané konkrétní cíle výzkumu pro konkrétní oblasti a instituce.

Domnívám se, že k posunu v naší vědě, a to i směrem k průmyslovým aplikacím, by pomohlo, kdyby stát jasně formuloval konkrétní dlouhodobé cíle, zabezpečil dostatečné financování pro větší řešitelské týmy na delší dobu (5-7 let) a dal volnou ruku k řízení projektů respektované odborné osobnosti s dostatečnými pravomocemi, ale i osobní zodpovědností. Tedy nerozdělovat mechanicky prostředky na kamenné instituce, ale dát je do ruky odborným lídrům, kteří by se pak stali zcela nezávislými. Ti by si už na řešení projektů „najímali“ v různých výzkumných organizacích týmy i jednotlivce podle vlastního uvážení.

V podstatě by kolem osobností měla vznikat virtuální centra, využívající stávající potenciál a směřujícího k předem zadanému cíli. Moderní věda potřebuje interdisciplinární týmy, a ty lze takto snadno budovat. A když je cíl naplněn, můžeme virtuální centrum rozpustit a uvolnit příslušnou výzkumnou kapacitu. Nebo založit ústav.

Tak to funguje ve světě, z něhož bychom si měli brát vzor. Je to nejefektivnější způsob využívání prostředků. Jedním z příkladů takového postupu jsou granty prestižní Evropské rady pro výzkum, tam však téma navrhuje sama významná osobnost. I to je možné a rozumné řešení.

Máme však jistý problém: Výzkumným osobnostem české prostředí nepřeje, pěstujeme si hlavně průměr. Ti, kdo se vymykají, jsou zahnáni do šedého mainstreamu, nebo odejdou do zahraničí.“

Že by Helena Langšádlová chtěla někdy pohnout zrovna tímhle? Nikdy se o tom nezmínila. A možná to nebyla jen chyba komunikace…

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele