Podstatou aféry na Drábkově ministerstvu, kde byly miliardové rozpočty pastvou pro spřátelené neumětely, je obcházení nebo přímo porušování zákona, které projde. Vycházelo se z pravidla, že kde není žalobce, není soudce. Média teď přinášejí svědectví, že o bezohledném drancování rozpočtů prvním náměstkem Vladimírem Šiškou se vědělo, ale nedalo se dělat nic jiného, než o tom špitat. Když chcete podat oznámení, musíte mít důkazy. Ty nedokáže opatřit nikdo jiný než policie. A dokud se musela podobná oznámení nejprve nahlásit někde nahoře, málokdo se o něco pokusil.

Jinou možností je předat případ Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jak to udělala firma OKsystem. K rozhořčení měla důvod. Neměla by zapadnout informace, že ještě v červenci prováděl 80 procent výplat sociálních dávek tento původní systém, protože ten Šiškův, který jej měl nahradit, není přes všechna Drábkova ujišťování funkční.

Reformní bouráci to vzali doslova, zbourat, zkasírovat, a pak se uvidí. Stížnost OKsystemu k ÚOHS jim to mohla zkazit, proto Šiška nabízel poškozené firmě jinou zakázku za 100 milionů korun, pokud svou stížnost stáhnou. A tady jsme u podstaty věci – asi stačí stáhnout stížnost, aby byl klid. Samotný ÚOHS se do ničeho nehrne. Kdyby se hrnul, nebyli bychom obklopeni divadélky s podvodnými veřejnými soutěžemi, které nám teď Brusel háže na hlavu a chce vrátit vstupné. A nebyli bychom také rájem oligopolů, kde je kdeco dražší než pár kroků za hranicemi.

Antimonopolní úřad selhává, stejně jako selhal úřad pro energetickou regulaci v době rozjezdu boomu solárních elektráren – to nejsou malé chyby, jde o stovky miliard korun. Julie Hrstková v Hospodářských novinách píše o „vícenákladech kleptokracie“ a odhaduje, že „z celkových stomiliardových ročních nákladů státu na IT jde asi třetina do kapes všem zúčastněným“.

Jde o další zdanění, tuhle sazbu si prostě musíte připočítat. Buď jako specifickou spotřební daň (elektřina je dražší), nebo jako daň z ubrané hodnoty (co se nakrade na veřejných zakázkách musí se zaplatit jinde) případně jako daň z prázdna (platíte za to, že služba poskytnuta nebude) nebo státní výpalné (povinně si kupujete službu, která je pro vás životně důležitá, protože okradený stát ji zprivatizuje a dá plně pod kontrolu těm, kdo nás do tohoto stavu přivedli). Možná bychom se měli pokusit o sestavení podrobného seznamu takových služeb, které spadají pod jednotlivé kategorie, třeba formou čtenářské soutěže. Výherce by pak dostal od poskytovatele takové služby láhev levné kořalky.

Nejde o málo. Porovnejme náklady korupce, které se odhadují na 100 miliard korun ročně, s 558 miliardami korun plánovaných daňových příjmů, které najdeme ve vládním návrhu státního rozpočtu na rok 2013. Je to zhruba 20 procent. Takže si připočtěte tuhle cifru k aktuální daňové sazbě a víte, na čem jste. Mimochodem, to je ten krásný výsledek, ke kterému jsme se propracovali snižováním daní na podporu podnikání. Polochcíplé úřady už nemají sílu na nic jiného než poslušné razítkování různých hraběcích rozhodnutí. Dvacetiprocentní přirážka říká, že buď za své peníze dostanete o pětinu méně, nebo se potvrdí pravidlo, že sleva nemusí být zadarmo.

Tyto daně však mají jednu důležitou vlastnost, která je neumožňuje zařadit do běžného schématu. Tyto daně zdaňují nejen spotřebitele, ale i stát. Stát je okraden, spotřebitel je okraden, jenom HDP roste.

Současný hospodářský pokles proto nelze hodnotit jen negativně, odráží se v něm fakt, že Brusel zarazil drancování evropských fondů kriminálně přidělovanými a předraženými veřejnými zakázkami, takže řada firem, která na evropských penězích neoprávněně tloustla, nyní podstoupila ozdravnou dietu, včetně extrémních forem v hrobě. Signály oživení hospodářského růstu je tedy třeba konfrontovat se signály poklesu korupce. Pokud půjdou obě veličiny nahoru, není líp, je hůř. Pokud půjde jedna nahoru a druhá dolů, je buď ještě hůř, nebo zaplaťpámbu líp. Pokud obě dolů, líp možná bude.

Defenestrace není jediný možný způsob, jak vyřešit současnou situaci, přestože si většina lidí myslí opak. Spousta věcí se navíc rychle nestihne. Bezprostředně se nedá udělat nic jiného než jít k volbám a dát hlas některé z levicových stran. Je jedno, jaké jsou volby, a jedno, které levicové straně. Ať je to pestřejší, ať se zmírní dominanty. Hlavně ať je to někdo, kdo nekrade pod hesly rozpočtové odpovědnosti a protikorupčního boje. A taky, ať to není žádný nový B tým ODS.

Volby jsou za týden, potom můžeme přemýšlet dál. A další postup má alternativy.

Opravdu není jediným možným řešením klidný a spořádaný pochod občanů k centrálám (jen žádné excesy!), kde se po dohodě nebo na základě demokratického hlasování obsah vyokní a zapomene. Partaje potřebujeme, tak jako potřebujeme od nepaměti mnoho dalších řemesel. Spousta věcí se prostě musí umět, ale je to jako s hrncem – problém nebývá ani tak ve formě, jako v obsahu. Jestliže jsou partaje zavíčkované, aby jim nikdo nevlezl na kandidátky, jestliže se brání novým členům, aby to nezkazili těm starým, na které se musí dostat podle stejného klíče, jako se kdysi přidělovala jednotlivým vesnicím slovenského východu federální ministerstva v Praze, pak se jim musí pod to víčko vlízt.

Jak se leze pod víčko? Mladším chlapům to nemusím vysvětlovat, starším to tedy připomenu (za dámy mluvit neumím) – napřed jako ne, a pak najednou jo. Navíc to chce grupáč. Aby mohly partaje tenhle marasmus přežít, nesmíme se tam cpát po jednom, ale v samonosných skupinách, které to případně bez okresního tajemníka přežijou. Přihlašte se, nechte se odmítnout, a potom postupujte, jako by vás vzali.

Studujte program, vylepšujte ho, nabízejte alternativy. Deklarujte se jako nepřijatá buňka, frakce, debatní centrum, skupina programových analýz, hlas lidu, zdola, veřejnost proti stranickému násilí. Objíždějte venkov, pomáhejte zakládat místní buňky. Hledejte spojence uvnitř. Jednejte před sálem, když vás nepustí dovnitř. Oni mají střechu, vy transparenty. Vydávejte jménem frakce prohlášení, usnesení. Nabízejte kandidáty a vyjadřujte se ke všem rozhodnutím a kandidátům zavíčkované části partaje, která vám přece patří také. Když si přečtete stanovy, které partaj musela odevzdat na ministerstvu vnitra, aby se mohla zapojit do ústavně zaručené volné hry politických sil, demokratický prostor najdete. Berte to jako zachraňující transfúzi z žíly do žíly, chvíli to utrpení vydržíte, jde o život.

Tvrzení, že jen to ne, všichni jsou stejní, hlavně ať jsem sám, jenom když jsem čistý, to jsou ptákoviny, které bych vymýšlel také, kdybych se jmenoval třeba Langer. Rozdrobit opozici, udělat z ní izolované šašky, na jejichž shromáždění přijde vždy stejných sedm lidí, to je sen každé tlusté vládní moci. Tohle prostě alternativa není. Stejně tak není alternativou předstírat demokracii v systému, ve kterém deseti milionům lidí neomezeně vládne pár hohštaplerů na základě zmanipulovaných jednání straníků, kterých je málo na jedno pořádné okresní město.

Alternativy jsou: lézt tam, nebo je vyházet ven. To první se snáze udrží pod kontrolou. To druhé přivede k moci samozvané revolucionáře, kterých se znovu budeme zbavovat celou další generaci.

Publikováno se souhlasem vydavatele.