Až se bude 25. března v Římě slavit 60. výročí Římských smluv, uzavře se jedna kapitola evropské integrace a část členských zemí začne uvažovat o budoucnosti EU v kategoriích „jádra“ a „periferie“. Je to jako v počátcích aviatiky, kdy balon začal nebezpečně klesat, a tak se hledala zátěž, kterou je možné vyhodit.

Jádro budou tvořit země eurozóny, ale problémy dělá jižní křídlo. Vedle toho je tu chudý východ, jehož nízké mzdy ohrožují smysl volného pohybu pracovních sil. Slovensko se může udržet v jádru, má euro, roste a lze je počítat k severu. Ale Česko? Bez eura? Ocitáme se na křižovatce. Tenhle závod jsme prokaučovali.

Odtažité jádro úplnou novinkou to není. Už teď máme zvláštní schůzky eurozóny před schůzkami EU 28. Eurozóna už má - zatím mimo rámec unijních smluv – taky svého předsedu a vážně uvažuje vlastní obdobě europarlamentu. Je tu však spousta otevřených problémů, na které se dosud moc nesáhlo, například harmonizace daní nebo sociálních standardů.

Písek do soukolí házela s oblibou Británie, která sice nemá euro, ale má vliv odpovídající druhé největší ekonomice Evropy. Nehájila jen vlastní specifické zájmy, které se odvíjely od potřeb evropského finančního centra City. Byla to taky válka v zastoupení, protože Londýn často reprezentoval zájem Spojených států, které vnímají vznik sjednocené Evropy jako konkurenta na hranici hrozby. Odchod Británie proto uvolňuje stavidla představivosti, co všechno by se ještě dalo udělat. Zároveň spouští inventuru, kdo další by mohl stát v cestě.

Británie nejspíš ohlásí vstup do rozvodového řízení podle článku 50 ještě před římským výročím. Tou dobou už budeme znát také výsledek nizozemských voleb, kde je však riziko Nexitu spíš strašákem než reálnou alternativou. Horší je to s Řeckem. K problémovým zemím se přidalo i Polsko, které se rozhodlo zablokovat jednání Evropské rady kvůli ryze vnitropolitické kalkulaci vlády, jak snížit šance Donalda Tuska v příštích domácích volbách. Kdo další by mohl zastavit integrační balon v letu?

Pokud jde o přechod na dvourychlostní režim, příslušná zmínka zazní už při samotných oslavách. V deklaraci, jejíž návrh byl předložen summitu, který v pátek skončil v Bruselu, najdeme zvýraznění faktu, že některé členské země mohou spolupracovat úžeji. Čtěme to tedy tak, že některé země eurozóny se dohodnou, přeřadí a ujedou ostatním.

Dvourychlostní Evropa nevyžaduje žádnou změnu smluv. Možnost užší spolupráce zemí, které si to přejí, je obsažena v Lisabonské smlouvě. Je to posun od ochromujícího požadavku na konsensuální rozhodování, které jinými slovy znamená, že kdokoliv může rozhodnutí zablokovat nebo (v tom lepším případě) zobchodovat. Nelze to použít u všech rozhodování, jak ukázal čerstvý zásah Polska v Bruselu, ale princip už je zaveden a dá se s ním pracovat.

Představa o tom, jak by mohla taková dvourychlostní Evropa vypadat, teprve vzniká. Jednu právě navrhl Wolfgang Münchau, jeden z vedoucích komentátorů Financial Times. Napřed probírá, co nejde, jak se to nejspíš probíralo na pařížské schůzce Francie, Německa, Itálie a Španělska, která se odehrála pár dní před Evropskou radou. Klíčové země EU, které zbyly po odchodu Británie, konstatovaly, že federalizace celé zbývající 27 nepřipadá v úvahu, protože to znamená změnu základních smluv, která by nemusela projít všemi parlamenty. Jiná cesta, než přes vznik jádra a periferie, proto není.

Jak toho dosáhnout? Lze si představit dvě cesty. Jedna spočívá v zesílené spolupráci devíti členských zemí podle Lisabonské smlouvy, když se dokážou dohodnout na změně zákonů mezi sebou. Nezměněny zůstane jen oblasti základního společného zájmu všech členských zemí, jako je jednotný trh nebo celní unie. Zkušenost však říká, že dosud byla tato možnost využita ke změně zákonů jen výjimečně a okrajově. To nedává moc nadějnou prognózu.

Proces proto možná bude muset být drsnější, soudí Münchau. Nejprve musí proběhnout dezintegrace, a po ní nová integrace. Tak vznikne integrovanější jádro obklopené méně integrovaným okolím. Všechny členské státy budou součástí celní unie a jednotného trhu, ale všichni nemusí mít taky společnou měnou a společné kapacity pro vnitřní a zahraniční politiku nebo bezpečnost. Právo volného pohybu bude zaručeno pro jádro, ale pro ostatní už bude jen dobrovolné.

Země z vnějšího okruhu budou mít možnost připojit se k jádrovým aktivitám, ale nebude to povinné. Vnější okruh proto nebude monolitickým celkem. Dokonce i Británie by se mohla do tohoto prostředí vrátit. Ale už by to nebyla EU, jak ji známe, ale mnohem pružnější následnická organizace s odlišnou právní úpravou, píše Münchau.

Co by se stalo s Českem, kdyby to takhle dopadlo? Hlavní debaty by se odehrávaly v jádru, tedy o nás bez nás. Zbavili bychom se tlaku na vyrovnávání úrovně, ale podle toho by s námi i zacházeli. Všechna ta osvobození od „bruselské byrokracie“ by znamenala ztrátu unijní opory v obhajobě základních práv doma. Zvítězil by závod ke dnu, přesnější výraz pro to, čemu se říká cenová konkurenceschopnost. To by nám asi uzavřelo hranice, Schengen by ztratil smysl. Ale směli bychom nadále Bruselu nadávat (v mezích pravidel ministerstva pravdy). Něco z listopadových nadějí by tedy zbylo.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.