Schůzka ministrů financí v Nikósii na Kypru znovu ukázala nepříjemný fakt, že evropští šetřivci to nemají lehké. Jakmile se ekonomika zabrzdí, není schopná poskytnout potřebný daňový výnos, a přitom zemi rostou výdaje na nezaměstnanost a sociální služby.  Je zřejmé, že jde o slepou uličku - úspory zhoršují rozpočtovou situaci států, které přijaly podmínky evropské pomoci.

Zatím se to bude řešit ročním odkladem snížení rozpočtového schodku na 3 procenta HDP. V Nikósii se jednalo o Portugalsku, v říjnu přijde na řadu Řecko. Je to nutné, jinak by toho nedosáhli nikdy.

Jako pilíř šetřilů je představováno Německo a jeho kancléřka Angela Merkelová, ale nejedná se o její povahový rys nebo zaslepenost. Kancléřka Merkelová je stále osamělejší v bezpodmínečné obhajobě zachování jednotné eurozóny, zatímco průzkumy veřejnosti ukazují dvojnásobnou převahu příznivců rozdělení. Není divu, záchranná opatření stojí nejvíc peněz právě Německo a všechny kroky musí být nejprve projednány a schváleny v Bundestagu. Jakákoliv změna podmínek pomoci znamená, že tortura kabinetu Merkelové proběhne znovu a s nejistým výsledkem.

Jsme v kleštích. Země, které přijaly pomoc spojenou s krutými podmínkami, varují, že další přiškrcení kohoutů je politicky neprůchodné. Pláčete dobře nad špatným hrobem, může to pro sebe komentovat Angela, nad tímhle slzím já.

Problém je v tom, že lidé sice trpí, ale „trhy“ si libují. Obrat by mohla způsobit jen autoritativní prohlášení významných ekonomů, ale ti si to nechtějí s bankami rozhádat, protože je služby pro „trhy“ živí.

„Trhy“ jsou přitom přísné jen na ty druhé, ale pokud jde o ně samotné, i ti největší hráči jsou ochotni podvádět a škemrat o státní pomoc. To je ovšem něco jiného, to je „systémový“ problém. Když potřebují pomoc banky, je to v zájmu zachování finančního systému. Zato když běhají po ulicích rozčílení penzisti, které je třeba obrat o část důchodu nebo o právo na důchod za období před smrtí, nebo když se bouří nezaměstnaní, kterých přibylo, ale podpory v nezaměstnanosti ubylo, je to doklad, že finanční systém spolehlivě funguje.

Samozřejmě, že nefunguje, jen přežívá ze dne na den bez jasných vyhlídek. Systém, který se kasá nabídkou, že zhodnotí peníze na třicetiletých úložkách, nebere moc do úvahy, co bude zítra. Máme spoléhat na to, že to jsou vesměs bystří a talentovaní lidé, které určitě něco napadne.

Ovšem bezstarostnost škrcení a rekordních zisků, které vznikají na hrátkách s rizikem ze státních krachů, sráží výkon národních ekonomik a šíří nákazu výpadku daňových příjmů dál. Zejména země na hraně jako třeba Itálie obzvlášť bolestivě cítí, jak se smyčka utahuje. Také Francie má problém s tím, že je současně dlužníkem i věřitelem. Krach na jižním křídle by zmařil francouzské investice a vynutil by si státní podporu francouzských bank, která by strhla i vládu do dlužnické krize. Proto italský premiér Mario Monti a francouzský prezident Francois Hollande dávají přednost obnově růstu.

Možná se nakonec dohodne, že plány konsolidace protáhne o rok celá eurozóna a nikdo se tak neocitne izolovaně na pranýři. To by Francii pomohlo, protože – jak upozorňuje Le Monde - Francoise Hollande se bojí porušit slib svého předchůdce Nicolase Sarkozyho, že francouzský rozpočtový schodek už v příštím roce nepřekročí 3 procenta HDP.

Nejhorší nemoc, která by mohla evropskou ekonomiku potkat, je bankovní krize. Kdyby však byly bankovní vklady garantovány sdružením členských států v Bankovní unii, tlak na banky by se zmírnil. Tento návrh je teď na stole. Podle rozhodnutí červnového summitu EU by tato další instituce měla vzniknout ještě do konce letošního roku. Jedná se přitom o stejně radikální krok, jakým bylo vytvoření společné měny, jen přichází dost opožděně.

Architekti společné měny celkem lehkomyslně upustili od souběžného vytváření nezbytného federálního rámce kolem měnového pilíře, protože se báli, že by by hned na startu ohrozili celý koncept jako příliš radikální.  Doplnění chybějících institucí přenechaly ekonomickému životu a tlaku jeho krizových epizod. Jenže systém fungoval příliš dlouho překvapivě hladce, takže konstrukční vliv krizí přišel až teď.

Proto nyní předseda Evropské komise José Barroso předložil v Evropském parlamentu plán Bankovní unie v uceleném rámci „evropského paktu“, což je výraz, která nás přenáší do prostředí „evropské federace národních států“. Představte si pod tím cokoliv, ale musí tam být i fiskální unie, větší společný rozpočet z vlastních zdrojů, evropský bankovní dohled, harmonizace daní a důraznější koordinace hospodářských politik.

Je to další krok ke vzniku Spojených států evropských, byť jejich federální „vláda“ bude mít daleko ke kompetencím federální vlády USA. Směr nezbytného posunu je však zřejmý z faktu, že rozpočet EU se dlouhodobě pohybuje na úrovni jednoho procenta HDP, zatímco federální rozpočet USA je lehce pod 20 procenty HDP. Když v USA připočteme i transfery na úrovni států, okresů a municipalit, přesahovaly před krizí 40 procent HDP. Proto jsou tam reakce na krizi rychlejší, účinnější a levnější. Například TARP, kterým americké ministerstvo financí pomáhalo finančním institucím po prvním krizovém úderu v roce 2008, už byl dlužníky a trhy plně uhrazen. Nic takového v EU zatím nevidíme.    

Myšlenka Bankovní unie je tedy jasným vykročením k federaci v EU, ale hned o začátku naráží na odpor těch, kdo se bojí, že jde o šibeniční termín, který je třeba posunout (Němci), a pak těch, kteří to nechtějí vůbec (Britové) nebo nevědí, co chtějí (Češi).

Pokud bychom chtěli být členy Bankovní unie, podléhali bychom i bez eura Evropské centrální bance. Tam by se něco bez nás dojednalo a my bychom to museli plnit. To se nelíbí nejen českým potížistům, ale ani Británii či Švédsku, které jsou v podobné situaci. Evropská komise chce tyto obavy zmírnit a uvažuje o určitém přístupu k hlasování i pro nečleny eurozńy. Na to lze vznést námitku, že nám to nabídnou jen v situaci, kdy bude jedno, jak budeme hlasovat. Británie se navíc bojí, že společný evropský dohled nad finančními trhy bude mít větší váhu než City.

Tak dobře, nebudeme tam. Jenže to také nechceme. Banky s garancí Bankovní unie budou mít jasnou konkurenční výhodu nad českými bankami s ručením malého národního garančního fondu. Lepší by bylo, kdyby sousedům koza vůbec chcípla.

Bankovní unie je novinka, se kterou se pravicová česká vláda nedokáže vypořádat, jako se nedokázala vypořádat s možností přijetí společné měny.

Ovšem samotná Bankovní unie má daleko k realizaci. Chybí jasný rozvrh, kdo to bude platit. Továrna na peníze, Evropská centrální banka, sice nemá žádné limity, ale nesmí překročit hranici, která by ohrozila důvěryhodnost měny. Nikdo přitom neví, kde ta hranice je. Šéf ECB Mario Draghi je odvážný, jeho předchůdce byl opatrnější. Program OMT, kterým ECB poskytuje peníze výměnou za cenné papíry, které by si jinak nikdo nekoupil nebo za mnohem nižší cenu, přináší vládám občasnou úlevu, ale to se může z nejrůznějších důvodů, třeba i zcela iracionálních, den ze dne změnit.

Skutečné peníze jsou v eurovalech, i když vykazované částky informují spíše o garancích, závazcích vlád, které by se začaly skutečně zajišťovat teprve ve chvíli, až by došlo na placení. Nakonec tedy stejně bude muset dojít na ostrou debatu nejen o podílu ručení, který připadne na jednotlivé zúčastněné státy, ale také o společných rozpočtových zdrojích EU, počínaje daní z finančních transakcí. A větší přímý zdroj do společného rozpočtu, to už je federace jako vyšitá.

My tomu budeme moudře přihlížet a průběžně drobně škodit, aby se na nás úplně nezapomnělo. Nejsme bez protihry. Když bude nejhůř, spojíme se Vatikánem. Ať Německo vidí, že není jedinou mocností tohoto světa. Přinejmenším toho posmrtného.

Publikováno se souhlasem vydavatele.