Lepší české výsledky tedy patří zahraničním vlastníkům českých firem, kteří ovládají většinu našeho vývozního potenciálu. Občané, kteří nemají práci v exportních firmách, jsou jen na obtíž. To je kardinální problém české společnosti, který je třeba vnutit politickým stranám jako volební téma. Jak obnovit ekonomickou perspektivu obcí a regionů mimo hlavní hospodářská centra? Jak vrátit do strategického uvažování skutečný národní zájem, zájem většiny občanů uvnitř českých hranic?

Jsme na tom hůř než loni touto dobou, ale o něco líp než v prvním čtvrtletí letošního roku. Vyplývá to z předběžného odhadu ČSÚ pro HDP za 2. čtvrtletí 2013, podle kterého meziročně reálný HDP („očištěný o cenové, sezónní a kalendářní vlivy“) klesl o 1,2 %, avšak ve srovnání s předchozím čtvrtletím byl o 0,7 % vyšší. Je to první hospodářský růst po šesti čtvrtletích recese, která přinesla v souhrnu pokles HDP o 3,1 procenta. Jen za první pololetí letošního roku HDP spadlo o 1,8 procenta.

Současně byla zveřejněna i revize předchozích čísel a potvrdila správnost odhadu, že meziročně v 1. čtvrtletí ekonomika klesala o nebezpečných 2,4 procenta. Uvidíme, jestli si to pravice vyvěsí na své volební plakáty, neboť tohle je její skutečná vizitka. Spíš se dá čekat, že z vrozeného jemnocitu odvede pozornost k jiným tématům.

Za nynějším částečným zotavením české poptávky byl především pozitivní příspěvek zahraničního obchodu, když vývoz zboží meziročně vzrostl o 1,4 %, uvádí dále zpráva ČSÚ tu optimističtější část svého sdělení. To, co následuje, je už jen pro otužilé: „Naopak celková investiční aktivita reprezentovaná tvorbou hrubého fixního kapitálu se i nadále snižovala. Pod loňskou úrovní byly i výdaje domácností na konečnou spotřebu, jak naznačují měsíční statistická data o vývoji prodejů v maloobchodě. Výdaje vládních institucí se meziročně téměř nezměnily.“

„I nadále proto klesala tvorba přidané hodnoty ve vnitřním obchodě, stavebnictví a investičně orientovaných průmyslových odvětvích. Pokles zaznamenalo, vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám, i zemědělství. Naopak pozitivní výsledky dosáhla odvětví peněžnictví a pojišťovnictví.“

Porovnejme to s vývojem v Německu, kde se ve druhém čtvrtletí ekonomika zlepšila o 0,7 procenta, když byla v prvním čtvrtletí podle revidovaných údajů na nule. Hospodářský pokles se tak omezil jen na 4. čtvrtletí minulého roku (a nevlekl se šest kvartálů jako u nás). „Hlavním tahounem růstu ve druhém kvartále byla domácí poptávka, když stoupala spotřeba domácností i vlády,“ píše Tomáš Vlk na Patria Online.

Uvedené zpravodajství lze tedy shrnout slovy, že závislost české ekonomiky na vývoji v Německu platí pro exportní firmy se zahraničními vlastníky, ale českým občanům to může být jedno. Ve volných chvílích mezi hledáním zaměstnání mohou luštit hádanku, jak to, že český finanční systém, který je prakticky celý v zahraničních rukou, při těchto drastických propadech ekonomiky dosahuje pozitivních výsledků.

Nakonec dospějí k závěru, který nabízí už Žebrácká opera od Bertolda Brechta, že bída je výnosný obor, pokud se to s ní umí. Také pohromy mohou přinést zlepšení. Podle nedávného průzkumu mezi řediteli stavebních společností, který pořídil CEEC Research, může náprava povodňových škod vnést do stavebního sektoru 6 až 10 miliard korun, rozložených do několika příštích let.

Podle zkušeností ředitelů stavebních společností z povodní v roce 2002, do stavebnictví se dostane minimálně 40-50 % z celkových prostředků investovaných na nápravy škod po povodních, a k tomu ještě něco na protipovodňová opatření. Větší část investic půjde do oprav a rekonstrukcí. „Pro sektor se ale jedná jen o 2-3 procenta jeho celoročního obratu, navíc se investice rozdělí do více let, to znamená, že tyto investice pokles sektoru nezastaví, ale mohly by jej alespoň přibrzdit,“ komentuje situaci Jiří Vacek, ředitel analytické společnosti CEEC Research.

Jsou to sice malé peníze, ale lidé je pocítí, protože část zamíří na venkov, do obcí, kterým se investice vyhýbají. Také obnovení programu Zelená úsporám a snaha najít pro něj podstatnější zdroje přináší práci menším venkovským firmám a řemeslníkům z červené listiny ohrožených druhů. Pokud se to promítne do lepších statistických čísel, budou zároveň signalizovat zlepšení životní úrovně. Tím se liší od staveb typu Temelína nebo průplavů, které signalizují pouze závazek komusi dlouhodobě přispívat na úkor vlastních životních potřeb.

Kdo se pozastavuje nad tím, že politici a ekonomičtí komentátoři doporučují věci přesně opačné, než to, co by se hodilo občanům mimo dohled kavárny v horních patrech některého z pražských hotelů, může se podívat na jiné statistiky ČSÚ. Nejnázornější je animovaný graf o regionálních účtech, zachycující vývoj od roku 1995. Sledujeme na něm zelený terčík životní úrovně průměrného obyvatele Prahy (HDP na obyvatele) od roku 1995 do roku 2011. Připomíná sluneční kotouč stoupající nad pustinou, které se na své nebeské dráze stále vzdaluje. Když si jej pak převedeme do lineární podoby, zjišťujeme, že Praha roku 2007 přesáhla úroveň 170 procent unijního průměru (EU27), zatímco z krajů se nejvýše dostal Jihomoravský (NUTS 2 Jihovýchod), který se roku 2008 protáhl nad Středočeský (NUTS 2 Střední Čechy) a dosáhl 78 procent unijního průměru (2009). Ústecký kraj a Vysočina marně útočí na 70, zatímco Olomoucký či Karlovarský se potácejí u 60 procent unijního průměru.

Je to drtivé zjištění - Praha je na tom třikrát lépe než zbytek republiky. Výnosy veškeré ekonomické činnosti v zemi plynou třikrát rychleji do Prahy než jinam. Ví, jak k tomu dospěla, a taky se podle toho chová. Bohužel, ne každý chudý ví, proč je chudý. Tady nabídnu svoji zkušenost, které v posledních letech věnuji většinu svého času – bída lidí mimo hlavní hospodářská centra je bídou obcí. Lidé jsou bez šancí, pokud jsou rozdrobeni do jednotlivců a musí hledat své štěstí na úkor druhých. Taková situace má hospodářský potenciál jen pro toho, kdo tyto bezbranné ubožáky obírá. A pokud na vás prší z vysokých tribun varování, abyste se v tomto ohledu vystříhali jakékoliv změny, hučí do vás ti, kdo vědí, proč jsou bohatí a neradi by o to přišli.

Také všechny pokusy zavést přímou demokracii, referenda a osobní zodpovědnost politiků mohou vyznít naprázdno, pokud půjde jen o změnu využití snadno manipulovatelných jednotlivců. Bída obcí s tím souvisí, v chudých obcích bez práce a bez aktivního obyvatelstva lidi nic nespojuje. Nic nejde, a tak nemají témata k debatám, nemají důvod se o něco zajímat. Jsem přesvědčen, že tím základním jednoduchým opatřením, kterým můžeme vnést do ekonomické pouště kolem Prahy život, je změna přerozdělování daní v neprospěch centra a ve prospěch obcí a regionů. Musí je provázet také vytváření nových příležitostí pro tvorbu vlastních příjmů samospráv. A víc možností získávat a spravovat obecní majetek. Neobejdou se rovněž bez společenského zázemí (komunitních center), kde se mohou lidé setkávat i jinak než v zahulené atmosféře hospod se řvoucí televizí a kde najdou klid pro debaty o možnostech, jak zlevňovat a zpřístupňovat chybějící služby a měnit hospodářskou zátěž (platíme na cizí účty, prachy jdou pryč) na pracovní místa a lokální zdroj prosperity.

Pozoruhodný přehled pokusů o podobné cíle jsem našel v knížkách Roba Hopkinse a Petera Northa, anglických zakladatelů hnutí přechodových měst (Transition Movement). Základní informace najdeme na http://www.transitionnetwork.org/ . První knížka – The Power of Just Doing Stuff (http://www.transitionnetwork.org/power-just-doing-stuff/about-book) vysvětluje výhody komunitární spolupráce. Druhá – Local Money. How to make it happen in your community popisuje konkrétní postupy při zavádění lokálních měn. O obou knížkách napíšu podrobněji, ale podobných jsou dnes na trhu stovky.

V diskusích, které teď probíhají v občanské iniciativě Alternativa zdola (patří tam třeba ekonomka Ilona Švihlíková), jsem zase našel obavu, že zlepšování podmínek v obcích může paradoxně zvyšovat vyloučení – porostou ceny nemovitostí, bydlení pro nižší příjmové skupiny se stane nedostupnějším. To samozřejmě může být problém, který si zaslouží pozornost a taky tady se sbírá zkušenost, jak to dělají jinde.