Byl jsem student, v půli šedesátých let, a tak jsem si za uši připsal ještě další důležitý pokyn, že tato kniha – pokud ji seženu - patří do stejné přihrádky jako Haškův Švejk.

I po půlstoletí se mi ta chvíle okamžitě vybavila nad zprávou, že v prvních dnech roku 2012 se život Josefa Škvoreckého uzavřel. Dožil jej v Torontu, v Kanadě, kam odešel po porážce Pražského jara, aby to nevzdal. Nakladatelská práce, kterou pak odvedl pro českou literaturu v „osmašedesátnících“, tedy Sixty-Eight Publishers, kde vyšlo 227 titulů, je srovnatelná s tou spisovatelskou.

Po roce 1968 jsem viděl Škvoreckého v reálu jen jednou, ve velkém stanu na velvyslanectví ve Washingtonu, který bylo nutné narychlo vztyčit v únoru 1990, aby bylo kde přivítat smetánku českého exilu v Americe. Bylo to u příležitosti první zámořské cesty prezidenta Václava Havla. Lidé mně známí jen ze samizdatu a zasutých vzpomínek stáli ofrakovaní v dlouhé řadě za sebou, postupně vyslechli obřadné vyvolání svého jména, udělali pár prkenných kroků, a pak se změnili a objali se s českou delegací jako staří kamarádi, aby si užili té neuvěřitelné chvíle. Tak to prožila i dvojice Josef Škvorecký a Zdena Salivarová.

Idylka ve Washingtonu však neměla univerzální charakter. Na kanadské zastávce Havlovy cesty proběhlo setkání s emigrantskými organizacemi tehdejšího Československa a z tohoto shromáždění Havel odešel otřesen. V Kanadě žilo hodně těch, kdo odešli nikoliv po roce 1968, a dokonce ani po roce 1948, ale ještě dřív, po pádu Slovenského štátu - a jakoby se z oné doby nedokázali vyprostit. Na setkání se křičelo, vypukly hádky, skončilo to nijak. Přehlušily to však jiné události a v tisku to zaniklo. Tam tedy byl jiný exil, a hned si vzal hlavní slovo. V prvních okamžicích nové svobody lezl z lahve džin, kterého pak užaslý svět spatřil nejprve v pomlčkové válce a potom v rozdělení Československa.

Když jsem pak v Praze četl po létech Zbabělce znovu, uvědomoval jsem si nadčasovou hloubku tohoto textu. Škvoreckého téma zbabělosti dostalo spoustu nových podob. Nikoliv v tom smyslu, jak je vnímal on, v ironickém pohledu na hrdinskou křeč v situaci, kdy už o nic nejde. Studie, která se mi shodou okolností dostala v těchto dnech do rukou, ukazuje, jak Škvoreckého zbabělci začali být v následujících letech postrkováni na opačnou stranu barikády.

Uvedená studie píše o původu postkomunistických elit a snaží se postihnout jejich utváření v historické etapě, kterou vidí mezi Pražským jarem 1968 a rozdělením Československa 1993 (Gil Eyal: The Origins of Postcommunist Elites. From Prague Spring to Breakup of Czechoslovakia. University of Minnesota Press 2003).

Základem práce sociologa Gila Eyala je jeho disertace o roztržení Československa, kterou začal psát na University of California, Los Angeles, pod vedením maďarského profesora Ivana Selenyie. Když přerůstala v knihu, byla doplňována v Česku, zejména v prostředí Karlovy univerzity v Praze. Dokončena byla v Minnesotě jako úctyhodný tlustospis, který nabízí pozoruhodně zasvěcený pohled zvnějšku.

Rozvíjí teorii, že roztržení Československa je důsledkem zjednodušení struktury československých elit. Původně byly tři – česká, slovenská národní a „federální Slováci“. Ve chvíli, kdy se tato struktura smrskla na dvě, byla celkem nasnadě jednoduchá volba – když se nedohodneme, tak se rozdělíme. Jednalo se o rozhodnutí elit, nikoliv obyvatelstva.

Rozdíly v charakteru národních elit pocházely z roku 1968. Represe po sovětské invazi dolehly mnohem silněji na české reformisty než na ty slovenské. České elity to zavedlo do vnitřního i zahraničního exilu, ale reformisté na Slovensku v širším rozsahu přežili a dokázali navíc využít i pevnější sítě neformálních vazeb ve slovenské společnosti. Spory po roce 1989 se proto odehrály mezi českými zastánci tvrdé varianty vývoje, která totálně odmítala cokoliv ze socialistické minulosti, a slovenskými reformisty, kteří viděli příležitost k akci.

Zjednodušování struktury vzniklo jako výsledek vzniku zvláštních koalic jednotlivých kategorií občanských elit. Na Slovensku vytvořili koalici sociologové, manažeři a historici sjednocení v odporu proti pragocentrismu.

Nás víc zajímá česká strana, kde vznikla zvláštní koalice disidentů a technokratů. Disidenti za normalizace podle Eyala zprvu nechtěli politiku ovlivňovat, stáli mimo „pokryteckou“ většinovou společnost, kde nesměli vykonávat své profese, a raději se realizovali ve vlastním světě samizdatů a „paralelní polis“. Technokrati za normalizace také stáli mimo aktivní politiku, stáhli se do ústraní, ale udrželi si své povolání a často i vazby do rozhodujících míst. Mohli ovlivňovat věci nepřímo, na expertní bázi, formou kritických analýz, formálně však taky„mimo politiku“. Tento postoj disidenty a technokraty sblížil proti „zkompromitovanému“ zbytku společnosti.

Disidenti za normalizace nabízeli náhradní témata, aby se vyhnuli přímé polemice se státní ideologií. Především se zaměřili na téma odsunu sudetských Němců („vyhnání“), který podle nich zavedl princip kolektivní viny a pohrdání soukromým majetkem. Právě to strhlo společnost do neštěstí. Kolektivní vina pak vykvetla i v politických procesech za komunistů a pokračovala i praxe vyvlastňování.

„Komunismus byl trestem za počáteční hřích vyhnání,“ interpretuje postoj disidentů Eyal. Z toho pak plynulo jediné - teprve když se vrátíme před začátek, můžeme začít znovu. Znovu znamená před rok 1948. Co je po něm, zaslouží absolutní odmítnutí.

Podle Eyala to byl právě tento postoj, co sblížilo české disidenty s českými technokraty, protože ti měli také jako hlavního nepřítele reformisty. Proto se také disidenti proti rozdělení Československa nepostavili.

Je možné, že i proto Josef Škvorecký v Torontu zůstal a pokračoval tam ve své spisovatelské i nakladatelské práci. A taky, že nastal čas začíst se do Zbabělců znovu, abychom se připravili na to, co se stane, až s námi dějiny opět zatřesou.

Publikováno se svolením vydavatele.