Znovu se v srdcích daňových poplatníků rozlije onen ničím nenahraditelný hřejivý pocit solidarity. Rušivě zní zprávy, že kořenem zla nejsou ani tak příliš štědré chudinské dávky, jako spíš to, že se dost krade. Privatizátoři mají radost, snižuje to ceny.

V Bruselu jednali ministři financí eurozóny o technických detailech plánu, jak posílit euroval EFSF, umožnit využití úvěrové páky a vytvořit prostor pro účast Číny a možná i dalších nových bohatých zemí. Musí se také propracovat nezbytné institucionální důsledky vytváření společného fondu, onoho zdánlivě politicky neutrálního SPV, které je fakticky dalším krůčkem k federalizaci EU. Závažnost tohoto krůčku je úměrná předpokládané cílové palebné síle eurovalu, která má dosáhnout minimálně jednoho bilionu eur. Přímé garance vlád eurozóny a nějaké ty vklady, na které se bude úvěrová páka nabalovat, teď činí asi 250 miliard euro - zbytek po dosavadní sérii záchranných akcí. Agentura Bloomberg odhaduje, že posílení eurovalu nebude dokončeno dříve než v únoru.

Nejbližší platba na cestě je 8 miliard euro pro Řecko, kterému na konci měsíce dojde poslední hotovost. Našlo se řešení, jak to poslat i po pádu Papandreovy vlády když nikdo přesně neví komu. Situaci by mohl odblokovat společný dopis dvou hlavních politických stran, kterým se zavazují respektovat kroky dohodnuté na summitu 27. října. Mezitím však začala padat i italská vláda. Ceny italských dluhopisů pokračují v poklesu a jejich výnos míří k hladině 7 procent, což je úroveň, kde začíná akutní krize a možná i potřeba další evropské záchranné akce.

V prvním kole pocítí záchvěvy krize banky, které tyto dluhopisy drží. Rozdíl v ceně, za kterou je koupily (jako ty nejbezpečnější cenné papíry) a za kterou je musí nyní přecenit podle vývoje na trhu (jako šunt s rizikem defaultu), budou v bilanci dorovnávat z vlastních zdrojů. Zároveň na ně míří povinnost posílit kapitálovou přiměřenost na 9 procent, což pro mnohé znamená, že musí zvýšit základní kapitál o polovinu (nebo rychle vyprodat třetinu úvěrů). Další vlna státní pomoci tedy musí jít bankám. Znovu se v srdcích daňových poplatníků rozlije onen ničím nenahraditelný hřejivý pocit solidarity.

České banky mají kapitálu dost, ale postihne je krize jejich mateřských zahraničních ústavů, protože ty budou potřebovat naléhavě peníze, ber, kde ber. Leckteré pražské banky však strkaly hlavu do oprátky i samy. Z prvních čtvrtletních výsledků se dá vyčíst, že jenom Komerční banka musela vytvořit rezervy na pokrytí ztrát z držení řeckých dluhopisů ve výši 2,64 miliardy korun.

Misha Glenny, publicista, autor knihy The Balkans: Nationalism, War and the Great Powers, dává v příspěvku pro londýnské Financial Times trochu jiný obraz toho, co se v Řecku děje. V Papandreově politice viděl „poslední reálný pokus zachránit zemi". Před čím? Snažil se odstranit kořeny krize, kterými jsou kriminalita a korupce. Reálnou hrozbu pro řeckou stabilitu viděl v síti oligarchických rodin, které kontrolují většinu řeckého podnikání, finančního sektoru, médií a pochopitelně i politiky. Nyní to může ukázat forenzní audit, který nařídila „trojka" ECB, Evropské komise a MMF. Experti „trojky" posuzují plnění podmínek pro mezinárodní pomoc.

Odstupující řecký premiér Papandreu v pátek přednesl řadu obvinění v parlamentu. Jenom přesouvání pohonných hmot balkánskou pašeráckou sítí stojí Řecko 3 miliardy euro ročně. Zaútočil také na podezřelé praktiky řeckých bank.

Oligarchové odpovídali na vládní tlak urychleným vývozem peněz ze země, třeba na londýnský trh realit. Vedle toho vedli vytrvalé mediální útoky, aby se Papandrea co nejrychleji zbavili. Krizová atmosféra v zemi jim však velice vyhovuje, protože klesá hodnota aktiv připravených k privatizaci. Hluboký propad ekonomiky snižuje ceny akcií i takových výnosných podniků jako jsou energetické firmy nebo loterijní společnost. Poslední dva roky pochopitelně ztrácejí, ale krize nebude věčně. Kdyby měla být věčně, žádní investoři nepřijdou. Ale tak to není, třeba Deutsche Telekom v létě koupil 10 procent řeckého telekomunikačního operátora OTE za 7 miliard euro, což je za čtvrtinu ceny, kterou měly tyto akcie před třemi lety.

Konglomeráty oligarchů se těší, že před privatizací ceny spadnou na pětinu. Přinese to sice hubený výnos pro stát, ale kupující se mohou těšit na 5 až deset let vysokých sklizní, píše dále Mischa Glenny. A někteří už se těší i na to, že Řecko mezitím opustí eurozónu, takže budou moci nakupovat ze svých zahraničních kont za ceny, které budou ještě dále zdecimovány devalvací drachmy.

Hlavní poučení z řecké krize vidí autor v tom, že EU tolerovala široce rozšířenou korupci, kriminalitu a parazitismus lidí u moci (malign governance) „nejen u žadatelů o členství z východní Evropy, ale také u některých klíčových západoevropských členů". Poukazuje na mediální monopol v rukou Berlusconiho, vliv Camorry na politiku v Kampanii nebo chronické přisátí byznysu k veřejným rozpočtům. O těchto věcech se v britské či německé vládě („mám-li jmenovat jen dvě") dobře vědělo. Chce-li se Evropa vyhrabat z této katastrofy, musí zničit tento korupční systém, uzavírá autor.

Pro úplnost dodejme, že Řecko patří k zemím, jejichž sociální výdaje jsou hluboko pod unijním průměrem. Asi jako v Česku.

Publikováno se souhlasem vydavatele.