Britští konzervativci jsou už natolik polepeni svou neschopností dovést někam proces, který rozpoutalo jejich brexitové referendum, že jim dochází dech i v očích veřejnosti. Ukazuje to průzkum volebních preferencí před evropskými volbami, ve kterém Labouristi posílili o 6 bodů proti posledním parlamentním volbám a s dosaženými 30 procenty mají 6 bodový předstih před vládnoucí Konzervativní stranou. Stalo se to poprvé po dlouhém období a může to být signál jasné a výrazné změny.
Slabina tohoto průzkumu spočívá samozřejmě v tom, že evropské volby se Británie netýkají. I pro Spojené království by byly povinné pouze v takovém případě, kdyby si vyjednalo pozdější datum odchodu z EU, než je 22. květen. V tisku se dost se hauzíruje s tím, že na summitu EU 10. dubna se dohodne aspoň roční odklad, ale stejně často je z Bruselu slyšet, že pokud se neobjeví něco zásadně nového, 12. dubna za Británií zaklapnou dveře a bude hotovo.
Něco nového mělo přinést pondělní nezávazné hlasování ve sněmovně z podnětu poslanců, ale ani nejnadějnější návrh na setrvání v celní unii neprošel o tři hlasy. Všem dnům ještě není konec, hlasovat se může znovu ve středu, ale v čase průzkumu to tedy na účast v evropských volbách moc nevypadalo.
Z tohoto pohledu je zmíněný průzkum o ničem. Ve hře je však i jiná varianta. Vláda, která ve sněmovně prohrává všechny své návrhy, musí jednou hodit ručník do ringu. Pokud se nezachrání pouhou výměnou premiéra, jsou tu mimořádné volby. Šéf opozice Jeremy Corbyn byl zatím v kleštích, když na jednu stranu byl povinován cti své strany i sobě samému, aby vládě vyslovoval nedůvěru, ale při pohledu na vývoj volebních preferencí se musel držet zpátky. Naštěstí zatím neměl ani ve sněmovně potřebnou většinu.
Nálady voličů se teď mění, a tak Corbyn jasně slíbil, že do toho jde. Pokud se mu podaří kroky k přiblížení voleb v nejbližších dnech, bude to pěkná parlamentní alchymie. Konzervativní strana sama vládu neuhájí a je závislá na 10 hlasech severoirských unionistů DUP. Ti zatím odmítali vládní návrh brexitového rozvodu, protože irská pojistka, kterou obsahoval, mohla oddělit hranicí celé Irsko od zbytku Británie. Avšak v hlasování o důvěře byli stále připraveni vládu Theresy Mayové podržet. Ovšem jen do té doby, než by prosadila schválení dohody s irskou pojistkou, pak by od ní dali ruce pryč.
Ale jak už to bývá, k pádu vlády obyčejně vede rozklad vládní strany. Většině konzervativců se začíná zajídat slepě následovat stovku nejzavilejších brexitýrů, kteří se na pád z útesu dokonce těší. Krajní brexitýři zase vyhrožují hlasováním proti vládě, kdyby hrozilo prosazení rozvodové dohody s EU, obsahující i irskou pojistku a další omezení. Taktika labouristického předsedy Corbyna, spočívající v pasívním přihlížení k chaosu ve vládních řadách, proto dávala smysl. A ten chaos je pochopitelný, protože nic z toho, co se veřejnosti slibovalo, nelze poskytnout. Slib lidem, že jim bude vrácena kontrola nad vlastní zemí, naráží na fakt, že země se spíš rozpadne. Lze si představit, jak prchající Iry, odříznuté „severoirskou pojistkou“ , následují v odtržení od Británie i Skotové, kde je většina pro setrvání v EU.
Tohle může Konzervativní stranu nejen poškodit, ale dokonce zničit. Nelze se divit části konzervativních poslanců, že začínají tušit rozdíl mezi politickým hrobem a nějakým tím rokem v opozici. Předčasné volby už proto nejsou nemyslitelné.
Labouristé jsou také rozděleni, ale Corbyn věří, že má větší šanci dát to dohromady. Poslanci z volebních obvodů, kde se hlasovalo pro odchod, mohou být uklidněni Brexitem s jinými parametry. Měkký Brexit představuje přechod do pouhé celní unie s EU. Vláda Bruselu padá, ale neničí to průmysl a pracovní místa. Celní unie by vyřešila také problém hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou, v takovém případě by byla zbytečná.
Celní unie může uklidnit také větší část těch labouristických poslanců, kteří chtěli v EU zůstat. Ještě větší radost by jim udělalo setrvání na jednotném trhu podle modelu Norsko plus, ale to zatím Corbyn odmítá. Znamenalo by to akceptovat volný pohyb osob, tedy něco, co je v rozporu se zájmy voličů, kteří žádali odchod z EU.
„Volby musí rozhodnout o budoucnosti země, nikoliv jen o Brexitu,“ říká Corbyn ve snaze vyvést debatu ze slepé uličky. Nabízí heslo „přebudovat a transformovat“, informuje list Mirror (viz).
Corbynův místopředseda Tom Watson vidí v tuto chvíli jako naléhavější opakované hlasování. Druhé referendum by mělo mít tři otázky – nejen zda odchod s dohodou, nebo odchod bez dohody, ale také možnost vyslovit se pro žádný odchod. Jednou z alternativ by tedy měla být revokace článku 50. Petice do parlamentu za revokaci článku 50 získala během týdne 6 milionů hlasů.
Překonají občané hluboké příkopy, které se ve společnosti vytvořily? Který nástroj může být nejužitečnější? Vidíme souboj různých demokratických principů, ve kterých se střídavě ujímají iniciativy občané (referendum), vláda (má realizovat jeho výsledek), vládní poslanci (jsou ve vleku menšiny nejtvrdších euroskeptiků), opozice (má výjimečné postavení ve sněmovně), řadoví poslanci (ze zadních lavic obou hlavních stran) a znovu občané (zastánci druhého referenda).
Sněmovna je sice suverén, ale o programu jednání rozhoduje vláda. Teprve v posledních dnech se sněmovna vzepřela a prosadila právo na projednání vlastních návrhů (na vlastní program jednání – „business“) a indikativní hlasování o jednotlivých návrzích, aby získala představu o rozložení sil ve sněmovně, která se zatím nedokázala dohodnout na ničem.
Možná to způsobuje většinový volební systém. Poslanci jsou voleni přímo v jednomandátových volebních obvodech, kde rozhoduje většina hlasů. Přirozeně tak vzniká protiklad dvou stran (malým se vyhrává jen velice těžko), který se přenáší do rigidního rozdělení společnosti. Poslanci se musí držet převažujícího názoru voličů ve svém obvodu a kompromisy jsou stále obtížnější. Rozdělení je posilováno i uspořádáním lavic ve sněmovně, kdy vláda a opozice sedí proti sobě. V takové situaci má soupeření přednost před partnerstvím, které by se hodilo v tak hluboké krizi.
Tohle je třeba mít na paměti, když sledujeme, jak se rozhodování o Brexitu stále točí v kruhu. David Allen Green ve Financial Times poukazuje na dvě klíčové okolnosti, které zmařily fungování systému:
„Zaprvé, výsledek referenda byl převeden do podoby „mandátu“ pro extrémní a nerealistickou verzi odchodu. Tato „vůle lidu“ byla interpretována jako Brexit, ve kterém nemá místo jednotný trh, ani celní unie. A zadruhé, vláda se snažila postupovat rychle a s vyloučením jakéhokoliv smysluplného zapojení parlamentu nebo soudnictví.“
Když doplníme, že v referendu byla použita lživá argumentace, byly porušeny zákony o volebních výdajích a byly zneužity sociální sítě k cílené manipulaci jednotlivců, moc demokraticky to nevypadá. Uklidnit nás může, že u nás to funguje taky tak. I my jsme ve vleku agresívní neoliberální menšiny. Jenže zatímco v Británii o těchto věcech část médií otevřeně píše, u nás tato menšina ovládá i veškerá média. Osudy Brexitu tak mohou být poučnější, než by se zdálo. Možná i u nás by se užilo ono „přebudovat a transformovat“.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV