Sněmovna zažila polní cvičení jako při manévrech, kdy se fasují ostré, aby to ve vojšti vyvolalo pocit, že jde o život. V daném případě opravdu o život šlo, přesněji o život po pracovním životě. Na pořadu byla důchodová reforma. Bylo to vlastně ještě horší, protože nešlo o hru na válku, ale o skutečné peníze. Vládní většina potřebovala uzákonit, že vám další dva roky nic nedá.

Je to jednoduché. Dnes se odchází do důchodu v 65 letech. Pokud však vstoupí v platnost novela zákona č. 155/1995 o důchodovém pojištění, pak ti, kdo se tohoto věku dožijí, se už nemusí trmácet na poštu. Nejen proto, že tam nejspíš žádná nebude. Jde o ty důchody. Nedostanou nic. Leda tak za dva roky. A co všechno se může stát za dva roky!

Senior ovšem z něčeho žít musí, a tak se bude dál šourat do práce. Ale kdo by tu mátohu zaměstnal? Nanejvýš přicmrndávat za minimální mzdu.

A to je ten druhý ventil, kterým vám tahle reforma upustí z důchodových příjmů. Jde o to, že mzdový pokles v závěru pracovního života prudce srazí základ pro výpočet důchodových nároků, které se počítají z průměru za posledních deset let. Spadnete hluboko pod úroveň, která by odpovídala vaší předchozí hvězdné pracovní kariéře. Takže kdo se penze dožije, dostane ji nejen později, ale taky podstatně nižší.

Mluvil o tom třeba poslanec Jan Kubík (ANO):
V dnešní době člověk po padesátce už jen většinou těžko sežene práci ve své odbornosti, a to z mnoha důvodů. Poslední trendem je, že vesměs mladým ti staří a zkušení ve firmách i státní správě začínají překážet.
Takže senioři v letech před důchodem se budou muset vypravit na pracovní úřad a brát dávky. Tím do systému nepřispějí, ale zase to má pro ministra práce a sociální věcí to pozitivum, že až se bude takovému člověku vyměřovat důchod, tak dostane méně. Pokud posledních sedm až deset let strávíte na pracáku, tak je pak úplně jedno, jestli jste předtím třeba působili v manažerské funkci.

Poslankyně Eva Fialová (ANO) klade logickou otázku:
Existuje nějaká ekonomická analýza, zaměřená na porovnání příjmů do státní pokladny za pozdější odchod do důchodu a výdajů, které vynaložíme na podpůrné programy, aby zaměstnávaly osoby nad 55 let plus? Kolik je odhad příjmů lidí 65 plus, kteří budou pracovat, a vedle toho finanční prostředky vynaložené na to, abychom tyto lidi skutečně zaměstnali? A jestli to opravdu není jenom přelévání z jedné hromádky na druhou, jenom s tím efektem, že spoustě lidí znepříjemníme život.

Poslanec Milan Feranec (ANO) se otírá o použitou vědu:
A teď k té debatě, jak moc ty predikce, co všechno bude za třicet let, jaký bude schodek důchodového účtu, 300 miliard a tak dále. Přece predikce na nějakých třicet let - tam jsou tisíce a tisíce proměnných. Já bych chtěl vidět ten superpočítač, centrální mozek lidstva, který to všechno spočítá. Ano, spočítá to, co jsme mu dali jako podmínky.
Kdysi to řekl G. B. Shaw, já to parafrázuji: Statistika je výborná věc. Když budu chtít prokázat, že na světě žije víc Irů než Číňanů, tak to spočítám statisticky. Stačí, když budeme počítat jenom ty, co mají zrzavé vlasy. (ZDE)

Držme se ale podstatného – do důchodu později a dostanete míň.

To je však jen jedna strana mince. Na té druhé je zřetelně vytištěno, že stát ušetří. Možná. Nechme chvíli pochyby stranou. Co je jedinec, který za skříní žužlá staré kůrky, aby se schoval před exekutorem? A co je humanitární šíření demokracie, třeba i za účasti jaderných nosičů? Ani to není zadarmo, ale radost z takové budoucnosti je výživnější než dvouruký hambáč, u kterého si vyvrátíte čelist.

Ano, kdo neskáče, není Čech! Kdo by si radostně nepovyskočil, když ministryně obrany Jana Černochová znovu třískla kešení o dřevo a opatřila dva parádní velkokapacitní letouny Embraer, za které vydáme zhruba tolik, jako na pomoc vytopeným občanům. Ministryně uvedla, že letouny budou mít na starost přepravu osob a těžkého materiálu na velké vzdálenosti. To mi zní jako přeprava tanků do Ameriky. Ale co by tam dělaly? Tak do Ruska, tam už by se spíš chytly.

Přeprava atomovek za dlouhou dobu, to je další užitečný projekt ministerstva obrany. Od toho budou americké stíhačky, které smíme platit už teď, přestože je dostaneme až za deset let. To všechno jsou však doklady toho, že naše vlast je konečně aktivní a zažene nepřítele poukazem na to, že vydáváme na obranu aspoň dvě procenta HDP. I kdyby to byly sebevětší blbosti. Pak se však nelze divit, že je rozpočet děravý a ani ministr financí netuší, kde ty peníze, se kterými počítá, během roku sežene.

Vládní většina uťala obecnou rozpravu ve druhém čtení, protože jinak by jí to opozice úplně rozvařila. A jak říká komunikační stratég Foltýn: Vlastní názory můžete mít, jaké chcete, ale nemůžete mít vlastní fakta.

Jak už jsme uvedli, potřeba důchodové reformy byla doložena vědecky. V pondělí jsme věděli naprosto přesně, že podle nejlepších statistiků, demografů a finančníků, kteří na tom pracovali tři roky, je třeba zvyšovat věk odchodu do důchodu o dva měsíce ročně, aby kopíroval průměrný věk dožití a na konci vždy zbylo 21 let v penzi. Ale ve středu už jsme byli postaveni před zcela jiné vědecké zjištění, obsažené ve vládním pozměňovacím návrhu, na kterém se pracovalo necelé tři dny. Pro odskakování penzijního věku najednou stačí pouhý jeden měsíc ročně a hned k tomu říkáme, že nad 67 let nepůjdeme. To je strop.

V řadách zavilejších pozorovatelů může vzniknout dojem, že vláda sáhla po slůvku „strop“, aby vyvolala představu, že nás chce ochránit před předchozími vlastními fakty. Možná se doslechla, že lidi už hledají v kůlně vidle. I to prodlužování odchodu do důchodu bylo zpomaleno, přestože předchozí vědecké výpočty hrozily, že roku 2050 vznikne na důchodovém účtu onen neudržitelný schodek 300 miliard korun.

Ano, to, co nás čeká za čtvrt století, věděla vláda docela přesně. Složitější je to se schodkem státního rozpočtu na příští rok, který má mít shodou okolností zhruba stejný schodek už teď. Nebo větší. S řadou výdajů, jako jsou platby solárním baronům z roku 2009, se téměř nepočítalo. Řada příjmů, jako třeba z uhlíkových povolenek, byla zase nadceněna. Stále častěji jsou výdaje, jako třeba fondu na dopravní infrastrukturu, ukrývány mimo rozpočet.

Vedle toho začíná zrychlovat krize evropského průmyslu, kterou chytáme hlavně přes automobilky a jejich dodavatele, protože nestačí čínské konkurenci. Jižní část Evropy požaduje důraznou celní ochranu, ale sever, hlavně Německo, je proti, protože to může způsobit hospodářkou válku s velmocí, na které jsme nesmírně závislí. Česká vláda postupuje podle starého vtipu, kde bezradné předsednictvo toho všeho, kterému zdechl motor a uvázli na silnici, nakonec nasedli zpátky a dělali, že jedou. Proto Fialova vláda doporučuje dělat, jako že ta konkurence není, a pokračovat ve výrobě prošlých technologií. Odkopne plechovku kousek dál a má klid, za rok tu stejně nebude.

Na Blízkém východě se rozhořívá válka, která i když k nám nedolehne, urychlí fragmentaci světové ekonomiky. Mluví se o cenách ropy, ale ty jsou momentálně podprůměrné. Může se však zablokovat Hormuzský průliv, kudy se jí podstatná část přepravuje, a pak už nebude řeč o relativních cenách, ale o absolutní dostupnosti. Nakonec budeme rádi, že Slunce dává všem a neklade podmínky.

Ministr financí Zbyněk Stanjura mě konečně jednou znalostně překvapil, když uvedl, že 90 procent podpory obnovitelných zdrojů jde na soláry a z toho 90 procent pro solární barony z roku 2009. Není to tedy jen obrana, kde se peníze vyhazují z okna.

Je zle, ale jenom pesimisti tvrdí, že už nemůže být hůř. Ještě horší, než být starý a bez energie, je nedobrovolné vtažení do takového přístupu ke světovému dění, kdy nevadí, že jsem bit, hlavně že se peru.

Kdyby bylo dobrovolné, je to něco jiného. Tahle stará škola má kulturní základ v dobrém vojáku Švejkovi a jeho nebojácném příteli, sapéru Vodičkovi. Připomeňme si, jak šli spolu vyřídit diskrétní poselství v Királyhidě:
„Měl bys přece jen radši zde počkat,“ řekl Švejk k Vodičkovi před průjezdem domu, „já jen seběhnu do prvního patra a odevzdám psaní, počkám si na odpověď a hned jsem zas dole.“
„Já tě mám vopustit?“ podivil se Vodička, „ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. Tady musíme bejt na ně vopatrní. Já ho plácnu.“

Dnes by se našel jiný, o kterém nám říkají pořád, že na něj musíme bejt vopatrní a raději ho rovnou plácnout. Ale co když on pak plácne nás? Pak už nás ta důchodová reforma nemusí mrzet.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele