Kdo argumentuje u vysokých cen energie „zeleným šílenstvím“, tomu utekla zpráva, že při současném divokém růstu cen byla teprve v září překonána rekordní úroveň velkoobchodních cen silové elektřiny z roku 2008. A to mluvíme o nominální hodnotě a nemluvíme o inflaci nebo růstu příjmů za navazujících 13 let, který nám zvládání takové nálože usnadňuje. (ZDE)

Tenkrát, onoho roku 2008, nediktovalo ceny energií nějaké „zelené šílenství“. To vyvolali hrabiví čeští politici až o dva roky později. Efekt nástupu obnovitelných zdrojů ve světě byl přesně opačný, začaly tlačit na snižování cen. Byla to reakce i na onen rok 2008, kdy byla hybatelem růstu cenové hladiny ropa za dodnes nepřekonaných 150 dolarů za barel. Krátce na to vypukla světová finanční krize.

U nás však tehdejší rekordní ceny elektřiny vytvořily specificky českou situaci. Rozdychtily energetiky, kteří okamžitě zatoužili po jaderných zdrojích, které by se při této hladině cen elektřiny a dobových představách o nákladech investice vyplatily. Měla to být elektřina na export, tedy o posílení nadvýroby. Ta nadvýroba trvá dodnes, ale ceny brzy klesly naopak rekordně nízko, takže o ekonomice nového jádra už nemohlo být řeči.

Nicméně způsob, jakým se u nás zavádělo solární baronství s extrémně nadměrnými podporami, udrželo jaderný sen při životě. V lidech se zakořenila představa, že obnovitelné zdroje jsou čirý podvod, kdy bohatství hrstky je vykupováno příspěvky ostatních. Souhrnná státní podpora měla přesáhnout bilion korun. Teď, po deseti letech, je část této podpory odčerpána speciální daní. Těžko odrážet argument, že za ty prachy by jaderná elektrárna dávno stála. Vláda navíc začal rozvoj obnovitelných zdrojů aktivně brzdit, aby si nenaředila energetický trh, který má jaderného bumbrlíčka živit.

Současný růst cen elektřiny a plynu však ukazuje něco jiného. Ceny vycházejí z toho, za co jsou velkoobchodní kontrakty nakupovány na energetických burzách. Vychází se z principu marginálních cen. Potřebuji určité množství elektřiny nebo plynu, proti tomu je nabídka, a v té určuje cenu ta nejdražší složka.

To je teď plyn. Ale ne vždycky. Dokud fouká a svítí, obnovitelné zdroje tlačí ceny dolů, protože slunce a vítr jsou zadarmo a někdy zvládnou i celou dodávku. Občas jsou ceny elektřiny dokonce negativní, protože nadbytek proudu není kde uplatnit. To už se na jaře stalo i u ropy a plynu, když zásobníky byly plné a nezastavitelná těžba to neměla kam dávat.

V zimě nefouká a svítí méně, a tak nastupuje větší podíl relativně levného uhlí a jádra (za ceny, za které se nové reaktory nedají zaplatit). A když i toho je málo, chytá se drahá ropa a plyn. Ceny, které plynařům stačí, jsou pak pro ty levnější zdroje extrémně ziskové. Růst cen se tak skládá z nedostatku plus extrémních zisků.

Avšak nyní do toho vstoupil i trh s povolenkami na emise skleníkových plynů. Ty byly dlouho cenově zanedbatelné, stály kolem pěti dolarů za tunu. Takový trh byl k ničemu. Nemohl fungovat, protože příliš mnoho povolenek se rozdávalo zadarmo. Proto jich byla část z trhu stažena a efekt se dostavil, od léta se pohybují na hladině, která začíná desetkrát výše.

Existují seriózní studie, které soudí, že ceny povolenek by mohly znovu násobně vystoupat, ale současně by se kompenzovaly uhlíkovou dividendou z jejich výnosu. Všem stejnou. Co se vybere, to se rozdá. Dává to smysl? Dává. Uhlíková dividenda by byla pro všechny stejná, ale spotřeba energie a odpovídající zátěž v cenách povolenek už nikoliv. Chudší spotřebují méně, zaplatí méně, ale dostanu stejně. Jejich dividenda bude větší než náklady za povolenkami zatíženou elektřinu a teplo. U bohatých tomu bude naopak. Budou aktivními přispěvateli do systému. Oběma stranám se přitom vyplatí úspory a zvyšování energetické účinnosti. Než se stane, že povolenek už bude třeba méně než málo, ale pak budeme z problému venku.

Alternativou je dotovat chudší domácnosti, a u nás ještě dočasně snížit DPH za plyn a elektřinu. To zmírní dopad na rozpočty domácností, ale jinak to nepomůže ničemu. Odčerpané peníze ze státního rozpočtu naopak pomohou těm, kdo považují český vládní dluh za přemrštěný (v životě nečetli zahraniční noviny) a chtějí jej seškrtat v kapitolách zdravotnictví, školství, penzí, mezd, vždyť to známe. Smysl by to mělo, jen kdybychom současnou pomoc domácnostem spojili se sadou razantních opatření ve prospěch komunitních obnovitelných zdrojů. To je cesta k trvalému osvobození domácností od hrabivého energetického trhu.

Když ovšem někoho osvobodíte od povinnosti platit, tak o ty prachy přijdete. To je myšlenka, která zatím v českém prostředí dominuje. Proto překvapila zpráva, že Praha začíná experimentovat s komunitní energetikou na bázi obnovitelných zdrojů. Jak to chtějí udělat? Všichni přece vědí, že to nejde. Máme sice dvě evropské směrnice, která občanům zaručují právo takové komunity vytvářet a vládám stanovují povinnost zajistit příznivé podmínky a podporu. Jedná se o novely směrnic o vnitřním trhu s elektřinou a o rozvoji obnovitelných zdrojů energie (RES 2). Ty však dosud nebyly převedeny do českého práva a další dva roky nejspíš nebudou.

Přesto jsme našli cestu, říká nad chybějící legislativou Martin Bursík, předseda komise Rady hlavního města Prahy pro udržitelnou energii a klima. Ta vznikla, aby připravila konkrétní opatření pro naplnění klimatického plánu Prahy ke snížení skleníkových emisí o 45 procent do roku 2030 (ve srovnání s rokem 2010).

Rozcvička už začala. Na začátku října bylo ustaveno Pražské společenství obnovitelné energie. Je to příspěvková organizace stoprocentně vlastněná městem, která začíná s experimenty financovanými z české Nové zelené úsporám a evropského Modernizačního fondu. Dlouhodobým cílem je to, co obsahují i evropské předpovědi – podstatná část domácností, do roku 2050 určitě polovina, bude mít energii z vlastních zdrojů.

Experiment začíná v pražské čtvrti Černý most, kde se nejprve vybudují soláry na střechách dvou velkých bytových domů, a pak ještě na základních školách a sociálních zařízeních v majetku města. Mezitím je dokončován projekt pro větší počet bytových domů, 50 v majetku města a dalších 50 soukromých (mohou se o to začít ucházet). Na tom se vyzkouší sofistikovanější řešení, ve kterých se šíře využívají „přetoky“ elektřiny – do sítě, když se vyrobí víc, než je potřeba, a ze sítě, když je třeba čerpat.

Tady nám zatím ty evropské směrnice chybí nejvíc. V Česku platí absurdní pravidlo, že když si člověk vyrobí elektřinu na střeše pro vlastní potřebu, elektřinu má takříkajíc zadarmo, když pomineme investiční náklady, ale musí zaplatit plné poplatky za distribuci a vše další, jako by ji bral ze sítě. A tyto poplatky dnes tvoří větší část našeho elektrického účtu. Vedle toho je obtížné vyměňovat si elektřinu s dalšími členy komunity, zejména, když žijí v jiné budově. Může se stát, že vás distributor do sítě, kterou k takovým přenosům potřebujete, prostě nepustí.

Praha má výhodu, že vlastní polovinu Pražské energetiky, tedy distributora, který funguje na jejím území. Vlastnit neznamená řídit, ale vyjednávání o podmínkách pro pražské energetické komunity může být snadnější. Cílem jsou zelené zdroje, vyšší míra nezávislosti a demokracie a pochopitelně i ty nižší účty za elektřinu. Část úspor se přitom může nasměrovat do dalších komunitních projektů.

Pražské společenství pro obnovitelné energie zatím rozvine jen velice redukované funkce. Nicméně bude se detailně seznamovat s českými podmínkami tím, že si na ně sáhne, a zároveň bude vznikat poradenské místo, které může pomáhat dalším zájemcům o tuto energetickou revoluci zdola. Během týdnů má být na webu kalkulačka, která umožní zadat podmínky (kolik domácností, jaké soláry, kudy vedení) a vypočte podmínky a náklady.

Mluvilo se o tom v pondělí v Praze na mezinárodní konferenci o komunitní energetice, která byla uspořádána ve spolupráci s evropským sdružením takových iniciativ RESCoop.eu. Zároveň byl představen český překlad „praktického průvodce, jak získat zpět kontrolu nad energetikou“ pod titulem Komunitní energetika. Obsahuje také 22 konkrétních příkladů z různých evropských zemí a sérii 60 klíčových odkazů na prameny na internetu.

Ceny energie ze slunce a větru jsou ceny stálé, jednou jste zaplatili instalaci a jste z toho venku. Můžete pak porovnávat svoje ceny s cenami z trhu a zjišťovat, kdy se vám to vyplatí. Vyšší ceny na trhu, které byste museli platit, kdybyste neměli soláry na střeše nebo nebyli členy komunity, zkracují návratnost investice. Je to tedy tržní podnět pro urychlení zeleného přechodu.

Kdo tvrdí opak, neví, co říká. Použít vysoké ceny energie jako argument proti „zelenému šílenství“ je směšné. Je to hrabivost centrálních energetických společností, která urychluje přání občanů po energetické svobodě a energetické demokracii. Ukazuje naléhavost potřeby mít přímý vliv na energetické investice a dodávky za garantovanou cenu. Perspektivu poloviny domácností s vlastními zdroji vůbec nepovažuji za přehnanou. Jen u solárů se cena instalace snížila za deset let o 85 procent. Pokračuje také pokles cen baterek. Je to lákavé i pro firmy.

Jsem tedy zvědav, kdo tady na trhu zbude, aby zaplatil novou jadernou elektrárnu. Může se stát, že nám příští vláda tu energetickou svobodu a demokracii rázně zatrhne. Buď nás vrátí k teorii jednoho zdroje, jedna cena po všechny, nebo nás přinutí, abychom jádro zaplatili formou daní. A pak ty peníze ušetří na školství, zdravotnictví, penzích, však to znáte.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele