Koncept se jmenuje mikrofinance a točí se v něm miliardy. Dnes už je to všestranný byznys, ale sociální. Sociální podnikání znamená, že musíme vydělat, ale ne pro sebe.

To hlavní hned na začátek: Nebojte se zisku, když se pouštíte do sociálního podnikání. Nekoncipujte je jako neziskové. Spíš by mělo být neztrátové, ale současně i bezdividendové. Zisk ať zůstane v podniku a používá se pro jeho rozvoj. Ať zvyšuje bohatství podílníků. Vyhýbejte se také daňovým úlevám a dotacím, protože to přitahuje vypočítavé jedince, kteří budou chtít výhod využít ve svůj prospěch. Tohle je nesobecká operace. Standardní podoba podniku (byť bez odčerpávání zisku) jí dá svobodu, zbaví jí nejrůznějších omezení, kterými jsou svázány neziskové, dotované a daňově zvýhodněné projekty.

Tak pravil v Praze Muhammad Yunus.

České neziskovky se asi nad těmito slovy otřesou, ale téma spojené se jménem bangladéšského profesora ekonomie, které mu vyneslo Nobelovu cenu míru, stojí za nastudování. Jeho Grameen Bank je v pravém slova smyslu „žebrácká opera“ – kvetoucí banka založená a užívaná těmi nejchudšími. A tato banka, založená na půjčování a ukládání téměř neviditelných drobných, už dokázala proniknout i do centra globálního kapitalismu, New Yorku. Stala se symbolem převratné inovace „mikrofinance“.

Jistá představa o mikropůjčkách kolovala mezi rozvojovými ekonomy i dřív, ale nevědělo se, jak to udržet, když vyschne charitativní zdroj. Muhammad Yunus pochopil, že ti nejchudší nejsou tou nejrizikovější klientelou (ostatně, hypotéční bublina a navazující bankovní krize naši Grameen minula). Mohou se obsluhovat masově, pokud úvěry nejsou nástrojem k odírání, ale slouží k pozdvižení lidí, kteří často začínají jako žebráci a oběti lichvářů. Onu Nobelovu cenu míru ve skutečnosti dostali Yunus a Grameen Bank společně, a popravdě, profesor Yunus mohl dostat stejně dobře nobelovku za ekonomii. Pootevřel vrátka do světa, který se prostírá za ohradou sobeckého kapitalismu.

Baťa byl na roztrhání

Posluchači této lekce o teorii chudoby, kteří se sešli v nádherném sále na pražském Žofíně, byli vesměs v kravatách. Značnou část publika tvořili studenti a profesoři zlínské Univerzity Tomáše Bati. Téma efektivního boje s chudobou je pro zlínskou univerzitu důležité, protože jedním z oborů, které tam vyučují, je sociální podnikání. Ale v události hrálo podstatnou roli i Baťovo jméno. Hosta uvedla Sonja Bata, tedy paní Baťová, zdroj mezinárodních kontaktů univerzity. A profesor Yunus přiznal, že vyrůstal v Baťových botách. Nebyly nové, měl 16 sourozenců, kteří po sobě všechno dědili až do roztrhání. Baťovy boty byly velice žádané, protože v každém páru hravě chodilo hned několik dětí.

Nikdy jsem nechtěl být podnikatelem, táta byl malý obchodníček, já chtěl být učitelem, přiznal bangladéšský profesor. Ale byl postaven do situace, kdy musel řešit problém ve svém okolí.

Kariéra začínala slibně, byl docentem ekonomie na univerzitě v americkém Tenesee, když byla roku 1971 vyhlášena nezávislosti Bangladéše. Vrátil se na Chittagong University v Dháce, a brzy byl svědkem toho, jak roku 1974 v zemi vypukl hladomor.

Bylo to hrozné, vzpomíná. „Život byl naprosto odlišný od toho, co jsme vyučovali. Naše teorie byly naprosto zbytečné. V takové situaci prostě musíte udělat něco, čemu věříte. Odešel jsem z fakulty a hledal, kde bych byl opravdu užitečný. Jasnou představu jsem neměl.“

Začal si všímat malých půjček, které poskytovali lichváři. Zprostředkoval pomoc několika lidem, kteří nevěděli, jak dál, a když jich bylo víc, udělal seznam a sečetl částku, kterou to dalo. 40 lidí si půjčilo dohromady 27 dolarů.

Byl překvapen, jak malé částky mohou tak zásadně pomoci. A když dá lidem tyto peníze sám, jsou lichváři ze hry. Tehdy pochopil, jak důležitý je to nástroj a také, že by se to mělo zkusit ve větším měřítku. Ale bankám se do toho nechtělo.

Yunus nechápal, proč nemůže chudým lidem půjčit banka, změnilo by to jejich život. Zkusil jednat s velkými šéfy a každý mu laskavě vysvětlil, proč to nejde. Nakonec se ocitl v roli ručitele – banka půjčovala chudým lidem a Yunus za to nesl odpovědnost. Nakonec začaly vznikat i vlastní zdroje.

Není to jen specifický jev městské chudiny? Začal to zkoušet na venkově, a taky uspěl.

Možná je to nepřenosná bangladéšská zkušenost. Ukázalo se, že to může fungovat i v Malajsii a Indonésii. Protože to jsou to muslimské země? Pak se chytly křesťanské Filipíny. Je to vhodné jen pro Asii? Zprávy o mikrofinancích pronikly do USA a jako první začali projevovat zájem guvernéři jižních států.

Dokonce i prezident Bill Clinton se nabídl, že mikrofinance podpoří, a tak vznikl projekt, jehož předsedkyní byla Hillary. Jenže v USA to nefungovalo. Je to zcela jiná země?

Nechte to dělat mě, nevzdával se profesor Yunus. Začal roku 2008 v New York City – a šlo to bezvadně. Proč v New Yorku? I lidé, kteří žijí v hlavním městě globálního bankovnictví, často nemají přístup k úvěru.

Krátce nato udeřila finanční krize. Velké banky se hroutily, ale Grameen Bank kvetla. Jak poznáte úvěruschopnou osobu?, ptali se Yunuse šéfové hroutících se gigantů.

Dnes jsou v New Yorku čtyři pobočky, které půjčují za stejných podmínek jako v Bangladéši. Grameen zahájila i v Nebrasce a Indianě a chystá se na San Francisco.

Jak to funguje

Nejedná se o charitu, je to podnikání. Charita znamená, že dostanete peníze od dárců a ty rozdělujete. Když dary dojdou, je konec. Podnikání potřebuje peníze jen do začátku, pak už je obnovuje a rozšiřuje, teoreticky do nekonečna.

Půjčí se dolar na měsíc, a když je vrácen, půjčí se dva, a tak to pokračuje. Každý, komu se půjčí, musí i spořit. Tam, kde je úrok, splácí se týdně, aby byl přehled, jak na tom kdo je. Lidé potřebují i poradit a k tomu můžeme přidat takové rady, které mají charakter povinnosti – péče o pitnou vodu, pěstování zeleniny pro vlastní potřebu, na trh jen přebytky, a podobně. Raději půjčují ženám. První výdělek bývá z nějakého drobného obchodu, pak se přidá doprava, služby, řemesla. Peníze se půjčují na komunitní bázi, systém pak slouží i komunitnímu plánování.

Zvláštností tohoto podnikání je, že vždy řeší nějaký problém. Prvním problémem byli lichváři. Ty vytlačil podnikatelský model, který byl pro zákazníky nepoměrně výhodnější. Tam, kde se uchytil, byli lichváři bez šance. I Grameen měla zisk, ale ten nebyl určen k rozdělení, sloužil jako kapitál pro podnikatelské řešení dalších problémů.

Například telefony na vesnici - žádná společnost neměla zájem. Začali tedy rozdávat mobilní telefony sami, přesněji, daly se lacino koupit na úvěr od Grameen, a brzo měli půl milionu „telefon ladies“, které uživily novou společnost Grameen Phone. Mobilní telefon má tu výhodu, že umožňuje i negramotným lidem uzavírat kontrakty na dálku.

Navázal internet a elektrifikace prostřednictvím solárních článků. Vlastně prodávali celý solární dům s veškerou instalací, se kterou by si vesničané stejně neporadili. Je to obecní zdroj energie pro nabíjení telefonů a provoz internetu. Internet usnadňuje malé bankovnictví a obchod. Po 15 letech Grameen prodává tisíc solárně vybavených domů denně.

Každého to zajímá, protože v tom vidí příležitost k vydělávání peněz. Mnoho lidí penězům propadlo. Někdy je snaha vnést do toho sociální aspekt, ale je to obtížné, protože systém je poháněn vyděláváním peněz. Musí to však být dostupné. Zákazník, který nemá, nekoupí, nezaplatí. A smyslem zisku je přežití projektu, kapitál, který mění další problémy v podnikatelskou příležitost a uživí další lidi.

Yunusovy teze

Lidé jsou sobečtí i nesobečtí, ale jak dát nesobecké chování do souladu s ekonomií? Tam evidentně nepatří. Na druhou stranu, proč si s tím lámat hlavu? Když nás ekonomie chce, ať nás bere celé, s oběma částmi. Sociální podnikání znamená, že musíme vydělat, ale ne pro sebe.

Příklad společného podniku Grameen s francouzskou Danone ve snaze něco udělat s podvyživeností bangladéšských dětí. Rozhodli se pro výrobu jogurtů, které se něčím výživným doplní a budou nabízeny velice levně dětem. Danone to chápe jako sociální podnikání, Grameen také, nejsou z toho žádné dividendy. Kdyby to byla charita, mohu poskytnout jen tolik, kolik mám. Ale ziskové podnikání nezná hranice. Stejné peníze se točí a pracují znovu a znovu.

Sociální podniky musí vznikat na bázi opravdového podnikání.

Pracovní místa nejsou vedlejším produktem vydělávání peněz. Je třeba vytvářet pracovní místa, aby vydělávaly peníze.

Nepřehlížejme také pocit štěstí z vykonané práce. Smyslem mikrofinancí není zisk, ale služba a štěstí, že se někomu pomohlo. Jde o to, aby se to udrželo v chodu.

Půjčili jsme peníze žebrákům, aby mohli dělat podomní obchodníky. Mohou prodávat libovolné produkty, pro farmáře, ševce, pro někoho z vedlejší ulice. Je to půjčka, kterou je třeba splatit. Pak půjčíme další. Jsou to peníze bez úroku a bez lhůty. Půjčím 15, když vrátí, půjčím 30. Když jeden vrátí, půjčím dvěma. Nepůjčíme nikomu, kdo si neotevře také spořicí účet.

Motorem je lidská důstojnost, že někdejší žebrák může žít jako člověk. Je to inkluzívní systém místo bankovnictví.

Neztrátový a nedividendový – to je něco jiného než neziskový. Vydělávat peníze je štěstí, ale když jiní vydělávají, je to také štěstí. Každý podnik by měl souběžně pěstovat také sociální podnikání, například péči o děti nebo učňovské školství.

Daří se to docela dobře, ale banky to nezajímá. Banka neposkytne účet někomu, kdo chce spořit dva dolary týdně. S nejchudšími lidmi však můžete dělat stejně úspěšně bankovnictví, jako s bohatými. Bankovnictví, které odmítá chudým lidem úvěr, je nepřijatelné.

Zákon o bankovnictví dovoluje tvořit banky pro bohaté, ale proč se legislativci nezamyslí nad vznikem bank pro chudé. „Neříkám, abyste to zavřeli, otevřete vedle jinou banku, a když to neumíte, nemáte dost tvořivosti, dovolte patnáctiletým dětem, ať to udělají za vás…,“ končí Yunus, vynálezce nesobeckého kapitalismu.

Publikováno se svolením vydavatele.