Česká průměrná mzda se přiblížila 30 tisícům korun (29 320 Kč) po růstu o 4,2 procenta nominálně (s inflací), 2,8 procenta reálně (bez inflace). Údaje Českého statistického úřadu se vztahují k poslednímu čtvrtletí loňského roku. Je to radostná zpráva, ale jen pro část zaměstnanců, protože jak se sluší připomenout, dvě třetiny zaměstnanců berou méně než průměr. O to zajímavější je údaj o střední mzdě (mediánové), která vzrostla o 6 procent a poprvé předkročila 25 tisíc korun (25 061 Kč). Něco z toho spolkla inflace, ale reálný růst ve výši 4,6 procenta je také velice slušný.

Pro představu, čeho jsme dosáhli – teprve kdyby se česká střední mzda ze den na den zdvojnásobila, dostane se na spodní okraj německé hranice ohrožení chudobou, která je podle mých skromných výpočtů někde kolem 50 tisíc korun ve směnném kurzu. Jinými slovy, teprve po zdvojnásobení české střední mzdy by byla pod pásmem chudoby očima Němců jen polovina českých zaměstnanců. Zatím jich tam je 90 procent, pokud vycházím z tvrzení předsedy ČSSD a premiéra Bohuslava Sobotky, že navrhované progresívní zdanění mezd nad 50 tisíc korun se nedotkne 90 procent lidí.

Zatím je tak ČR stále vnímána jako spolehlivý dodavatel extrémně levné a celkem kvalitní práce pro subdodávky zahraničním společnostem, které u nás ovládly klíčové výroby. Označení „koloniální“, které dala tomuto podřízenému postavení české ekonomiky Ilona Švihlíková, už se natolik vžilo, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Vládní Strategie udržitelného rozvoje republiky do roku 2030 už počítají s tím – jak mne v rozhovoru pro Literární noviny informoval jejich koordinátor Vladimír Špidla – že náš „model nízkonákladové ekonomiky“ se už vyčerpal. Musíme zkusit něco jiného.

Dokonce i Mezinárodní měnový fond ve své zprávě o výsledcích pravidelné mise podle článku IV. Statutu této organizace v létě 2016 upozorňoval, že v ČR vázne dohánění příjmové úrovně vyspělých ekonomik. Museli bychom růst mnohem rychleji, aby se to změnilo. Jenže podřízená ekonomika, závislá na investičních cyklech zahraničních partnerů, ani tohle nemá v ruce.

https://www.imf.org/external/pubs/cat/longres.aspx?sk=44043.0

Kolik toho změní nějaké strategie, to se nedovažuji odhadnout. Viděl bych spíš jiné vlivy. Nepodceňoval bych tlak odborů ČMKOS a jejich kampaně Konec levné práce. Lidé si uvědomili, že jsou placeni extrémně mizerně a že to není jenom názor kamarádů v hospodě, ale je to podloženo seriózními mezinárodními srovnáními a analýzami předních českých makroekonomů.

Konečně také doznělo dvojí sevření krize z roku 2009 kombinované se šílenou škrtící politikou předchozích vlád, které strašily cestou do Řecka. Když jsme tohoto papírového tygra přestali plašit a uvědomili si, že české zadlužení je nejnižší v EU – a to se za Kalouska o třetinu zvedlo! - rozumější fiskální politika pomohla odbrzdit konjunkturu.

Byl tu však někdo ještě mocnější než vláda. Nebojte se, nebudu strašit trhem. Růst mezd byl hlavní deklarovaný cíl devizové intervence České národní banky, která byla zahájena symbolicky v den slavného 7. listopadu 2013, a teď zoufale hledá, kde nechal tesař díru. Podle údajů bilance ČNB, devizové rezervy, do kterých se to promítlo, činily v únoru 2 848 miliard korun.

http://www.cnb.cz/cs/statistika/platebni_bilance_stat/devizove_rezervy/index.html

Pro zajímavost, český státní rozpočet letos počítá s výdaji ve výši 1 309 miliard korun. Český HDP za celý loňský rok ještě přesně neznáme, ale může činit nějakých 4 800 miliard korun (asi o 3 procenta víc než roku 2015). České devizové rezervy tedy činí hodnotově 60 procent HDP a násobek celého státního rozpočtu ČR. Této výše mohly dosáhnout snadno, protože o tom nikdo nehlasuje.

V říjnu 2013, tedy před intervencí, měla ČNB devizové rezervy 895 miliard korun. Rozdíl tedy činí 1953 miliard korun. Částky nelze úplně srovnávat, protože je v tom i hra kurzu. Ten oslabil intervencí asi o 8 procent, takže v dnešním pohledu je výchozí hladina o něco výše. Ale ještě nejsme na konci. ČNB podnikala v posledním období masívní intervence, aby udržela korunu ve stanoveném pásmu. Nutí ji k tomu dost neuvážený slib z druhé půli loňského roku, že intervence ukončí „nejdříve ve 2. čtvrtletí 2017“. Teď tam stříhají metr, aby už bylo Apríla a měli tu drahou srandu za sebou.

Když se ČNB do intervencí pouštěla, měla strach z deflace. Tu však revidovaná data, vydaná o pár týdnů později, nepotvrdila. Nepotvrdil se ani předběžně ohlašovaný pokles exportu, ale řekněme, že po nikom nemůžeme žádat, aby věštil. Proklamovaná strategie ČNB tehdy zněla, že chtějí dosáhnout obnovy inflace hlavně prostřednictvím růstu mezd.

Jako záměr je to chvályhodné. Spočítejme tedy, čeho dosáhli a kolik to stálo. V zemi jsou asi 4 miliony zaměstnanců. Uzavřeme náklady devizové intervence na 2 bilionech korun, ať se to líp počítá. Vyjde nám 500 korun na jednoho. Průměrná nominální mzda v 1. čtvtletí 2014 činila 24 931 Kč, dnes dělá 29 320 Kč a je tedy vyšší o 4 389 korun. Skoro pět tisíc za pět stovek, no nekupte to!

Ale dosti žertů. ČNB si půjčila dva biliony korun v devizách a musí se jich zase nějak zbavit. Pod stolem se to neválí, za tuhle obrovskou hromadu eur nakoupili nějaké dluhopisy, nejspíš hlavně státní, aby to něco neslo. Možná i akcie, ale nepatrně, nesmějí jít do rizika. Jenže riziko tu je. Největším rizikem pro dluhopisy je růst úrokových sazeb, neboť pak cena starých dluhopisů zákonitě klesá, protože je vytlačují nové dluhopisy s vyšším výnosem. A letos to může být docela masakr.

Po dlouhém období, kdyby byly výnosy nejlepších dluhopisů na nule nebo dokonce pod nulou (sázelo se na pohyb kurzu), nyní americké státní dluhopisy se splatností 10 let překročily výnos 2,6 procenta. Příští týden se sejde výbor pro operace na volníém trhu Federálnmích rezerv a s největší pravděpodobností zvedne sazby o dalších čtvrt procenta. Letos to podle všeho zopakuje ještě dvakrát. Prodávání portfoliových dluhopisů v takové situaci není cestou ke štěstí.

Také v Česku už se inflace přehoupla přes 2 procenta. Nás však zajímá spíš zahraničí. Šéf Evropské centrální banky Mario Draghi by rád svůj startovní výstřel co nejvíce oddálil, ale těžko to ustojí, když to začne přes Atlantik valit. A jakmile vystřelí, ČNB začne sčítat ztráty.

Mohou však přijít i další šoky. Kurz dolaru od začátku roku roste, a když se k tomu přidají i úrokové sazby, může to některou ze zemí, které se zadlužily v dolarech, dostat do dlužnické krize. Také v Evropě stále nevede nikam jednání s Řeckem, neboť Tsiprasova vláda už není ochotna k dalšímu snižování penzí a ořezávání veřejných výdajů. Všechna dosavadní vnucená opatření zatím vedla k tomu, že řecké hospodářství je v poklesu a míra zadlužení této země vzrostla. Dokonce i MMF považoval postup Evropské komise za chybný a žádal pro Řecko snížení dluhu, jinak půjde od toho. MMF se podařilo přemluvit, Řeky zatím ne. Mohou se stát rozbuškou další krize.

Takže ty vyšší české mzda jsou radostí pro jedny a starostí pro jiné. Položme si raději otázku, za jakých okolností může růst mezd pokračovat i do budoucnosti. Řekli jsme si, že vedle konjunktury o tom rozhoduje také podřízené („koloniální“) postavení ČR. To je dáno vysokým podílem přímých zahraničních investic v zemi. Jejich budoucnost nám poodhaluje výzkum životního cyklu takové investice.

Jeden – velice dobrý - jsem našel i v ČNB. V zásadě jde o to, že nejprve je třeba podnik budovat, pak se rozjede na naplno, a nakonec ještě stále vydělává, i když už se trochu přežil a nemá cenu do něj nic dávat. V takové chvíli je namístě úvaha, zda do toho nejít znovu od začátku. A výpočty naznačují, že tato chvíle přichází právě teď.

Stojíme tedy na rozcestí. Koloniální podřízenost může vyprchat sama o sobě, pokud nezopakujeme bláhové podbízení a nezačneme znovu nabízet subvence a daňové prázdniny pro zahraniční investory. Tendence zatím mířila k zopakování naší negativní zkušenosti, snad, že jsme si zvykli. To by byl nejobtížněji překonatelný strop pro české mzdy.