Co všechno se odehrálo v tříkrálovém Washingtonu bude podrobně pitváno už v úterý ve Sněmovně reprezentantů, kde chtějí spustit druhý pokus o impeachment prezidenta Donalda Trumpa. Možná, že to odloží. Demokraté si uvědomují, že jediným výsledkem by bylo přenesení politických zmatků do rozběhu Bidenovy administrativy. Možná, že se to svěří jen soudnímu vyšetřování. Demokraté chtějí definitivně ukončit Trumpovu politickou kariéru, protože by je mohl ohrozit svým vlivem už za dva roky ve volbách v mezidobí, a není vyloučeno, že o dva roky později i přímo v prezidentských volbách.

Napřed se tedy bude muset zbavit podezření, že akce 6. prosince nebyla pokusem o zvláštní typ převratu, kdy vlády se zmocní samotný prezident. Takhle ta věta zní nesmyslně, ale stačí dodat, že prezident měl vyřadit svobodnou vůli Kongresu, který ho chtěl zbavit moci na základě výsledku voleb. Kdoví, jak to bylo doopravdy, ale takhle to mohlo být také.

Bývalý kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger (takové nekorektní jméno!!) přirovnal vpád do washingtonského Kapitolu ke „křišťálové noci“ z roku 1938, když nacisty povzbuzený dav demoloval synagogy. Byla to tenkrát, jak řekl, „nacistická obdoba Proud Boys“. Pronesl to na videu, které má podle New York Times sedm milionů shlédnutí na twitteru (bez Trumpa, který už tam nesmí).

Realističtěji zamrazí nad zprávou, že mezi 13 osobami, které policie zadržela, je také jakýsi Cleveland Grover Meredith, který to sice z Colorada nestihl a v Kapitolu nebyl, ale našli mu před hotelem přívěs plný zbraní. Dokonce poslal přátelům bezstarostnou esemesku, že veze tunu průbojné munice („a ton 5,65 armor piercing ammo“. Zmiňoval se nevlídně o předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi a pronesl varovnou věštbu pro období před nástupem nového prezidenta: „Předpovídám, že během 12 dní v naší zemi mnoho lidí zemře.“

Může to být pouhý pošuk, byť po zuby ozbrojený. Ale už v den nepokojů přišla zpráva, že v národních centrálách obou stran, kousek od Bílého domu, byly nalezeny trubkové bomby a Molotovovy koktaily. Zajímavý byl začátek vpádu do Kapitolu, když nejnápadnější útočník v kůžích a rohaté přilbici vyloženě velel. Vojenské zkušenosti mohlo mít hodně osob na kongresových schodech, V Americe není nouze o veterány. Zejména ty zklamané z toho, co prožili, a co je čekalo doma.

Prezident Donald Trump dost spoléhal na viceprezidenta Mika Pence, že v Kongresu využije své exekutivní pravomoci, zruší pověření některých volitelů a zamění je za Trumpovy lidi. Pence to odmítl, ale protesty ho mohly přimět ke změně názoru. S tím se mohla pojit Trumpova výzva, když posílal lidi před Kongres, aby „ukázali sílu“. V Kongresu pak byly slyšet hlasy, které vykřikovaly Penceovo jméno.

Kdyby Pence vyměkl a pokusil se zvrátit volební výsledek, a kdyby ve Washingtonu vypuklo násilí, pro které se tam ty zbraně a výbušniny dopravily, nebyl by čas na dlouhé debaty. Venkovští stoupenci Trumpa by mohli nepokoje rozšířit, a teprve pak by Trump vystoupil a vyzval ke klidu, neboť náprava volebních podvodů už je vyřešena.

Roku 2000 v takovém konfliktu o výsledek voleb (pravda, počítala se pouze natržená kolečka u nedoštípnutých volebních lístků z mechanických hlasovacích strojů) ustoupil Al Gore a dal přednost klidnému předání vlády Georgi Bushovi před vleklými soudy a ústavními zmatky. Možná se tedy počítalo s tím, že Biden se zachová stejně a ustoupí, aby zachránil zemi před násilím i vrcholící pandemií. Takový román určitě někdo napíše.

Úvahy o falšování amerických prezidentských voleb nemusejí vycházet z konkrétních důkazů, stačí, že to, čím argumentují, systém teoreticky umožňuje. Teoreticky možné však neznamená běžné. Systém je pod kontrolkou jak volebních úředníků, tak funkcionářů a aktivistů obou stran. Těch je opravdu hodně a nejedná se jako u nás o netečné důchodce, jejichž jedinou kvalifikací je volný čas. Všechno se také odehrává plynule v jediném volebním dni, takže tam není volná noc před druhým dnem, o které si mohu myslet cokoliv.

Volby jsou nejsledovanějším americkým národním sportem. Ty kongresové jsou vypsány každé dva roky a předchází jim rok primárek, takže se volí prakticky pořád. A když se jednou za čtyři roky přidají volby prezidenta, je to příležitost pro masovost i pro rekordy.

Není to nic levného, další úkol představuje potřeba běhat od domu k domu s kasičkou a vytrvale otravovat telefonem. Dobrovolníkům, kteří se této práci věnují, se říká „canvass“, snad že se k vám tulí jako v kanafasu. Avšak mnoho aktivistů získá profesionální úroveň a může přejít k aktivní politické kariéře jako Alexandria Ocasio – Lopezová, aktivistka z volebního štábu demokratického kandidáta Bernieho Sanderse z primárek k volbám 2016.

Je to tedy stále se opakující dvouletá závodní sezóna. Začíná okresním přeborem v agitaci, když se uchazeči o kandidaturu utkávají v místě. Následuje krajský přebor v primárkách. Do finále nakonec postoupí dva nejlepší týmy a po předvolebních debatách a lavině reklam následuje společný volební den s navazujícím sčítání hlasů, kdy je třeba hlídat zájmy strany ve volebních komisích a sčítacích štábech. Všichni umějí zhruba totéž, ale na špici smějí jen opravdoví mistři. To je argument pro to, že takové volby budou nejspíš férové. Kvílení některých republikánských pozorovatelů, že nebyli připuštěni až ke stolům s hromadami odevzdaných hlasů, mluví spíše ve prospěch férovosti voleb, protože do nich nezasahovaly další prsty.

Zatímco samotné volby jsou pod dohledem obou stan, něco jiného je běžná politická praxe mezi volbami, která může výsledek ovlivnit. Tam je důležité, kdo zrovna v daném státě nebo okrese vládne. Relativně bohumilé je rozdávat „sudy vepřového“ („pork barelling“) v podobě různých rozpočtových zvýhodnění do váhajících okrsků, aby se posílil zájem o kandidáty „dávající“ strany. Poslední dobou začala být vedle peněz důležitá i data, a tak vstupuje do hry spolupráce volebního štábu vládnoucí strany s nějakou obzvláště vydařenou analytickou agenturou, pro kterou byla vytvořena pravidla na míru. Dozvíme se o nich až v nějakém povolebním skandálu.

Voliče, kteří hlasují nesprávně (nehlasují pro nás) je třeba včas odehnat od uren. Nejjednodušší je dělat problémy s registrací, podpisy, požadavkem trvalého bydliště v delším období a se spoustou dalších drobností, které v souhrnu dávají naději na nižší volební účast určité (obvykle méně vzdělané a hůře situované) kategorie.

Dalším trikem je manipulace s hranicemi volebních okrsků („gerrymandering“). Smyslem těchto změn je připojit kousky území s voliči protivníka k území spolehlivých voličů vlastní strany. Nebo může jít o to, že sousední okrsky, připravené o část skalních voličů, zůstanou naředěné. Systém je většinový, vítěz bere vše, takže ve vyrovnaných okrscích může naředění rozhodnout.

Jinou technickou jemnůstku představuje taková změna hranic okrsku, aby izolovala spolehlivé voliče protivníka v ostrůvcích s maximálními počty občanů pro daný počet mandátů. Tohle dělají republikánské vlády ve městech s převahou barevného obyvatelstva, které pak sice přinese drtivé vítězství Demokratů v daném okrsku, ale moc si nepomůžou, poslanců je tam pořád stejně. To je mimochodem taky jeden z důvodů, proč Demokraté ztratili spoustu křesel v Kongresu, přestože v závěru volební kampaně měli dvouciferné vedení v celostátních volebních preferencích.

Avšak to, co mohlo v městské voliče odehnat od uren nejspolehlivěji, byl koronavirus. Kdo si na jaře prohlížel mapy infekce, nemohl přehlédnout místa s vysokou míry nákazy na východním i západním pobřeží. Trpěla hlavně největší města, zatímco vnitrozemí s rozptýlenou sídlištní strukturou bylo poměrně nedotčené. Tam, kde byla na volebních mapách modrá, tam byla na mapách s epidemií červená. Koronavirus tak měl jasnou politickou visačku: kdyby platily jen hlasy vhozené rukou ve volební místnosti, vyhraje Trump, protože Demokraté se neodváží z domu.

Proto se odehrál takový boj o korespondenční hlasování. Přitom samotná kalkulace s nerovnoměrným rozložením infekce nakonec ztratila svou jednoznačnost, v době voleb nejvíc trpěly vnitrozemské státy. Nicméně podstatná část hlasování na dálku i v předstihu (bez front) už proběhla. V přímém hlasování Joe Biden vyhrál o rekordních sedm milionů hlasů. Jenže napřímo se v amerických prezidentských volbách nehraje. Proč?

Systém volitelů prezidenta Spojených států vznikl na základě úvahy, že tyto volby jsou příliš důležité, než aby se daly svěřit obyčejným lidem. Systém byl přijat roku 1787 na ústavním konventu ve Filadelfii i jako součást kompromisního ujednání, které mělo posílit vliv jižanských otrokářských států. Patřila k němu „klauzule tří pětin“, podle které byla kvóta zástupců jižanských států ve Sněmovně reprezentantů a v komoře volitelů posílena o tři pětiny každého otroka bez volebního práva.

Po zrušení otroctví po válce Severu proti Jihu byly tyto přepočty zrušeny, ale oddělení voličů od konečného rozhodování o osobě prezidenta zůstalo. Když se tedy americký volební zákon označuje za archaický, může to být vnímáno jako doklad délky demokratické tradice, ta se však nedokázala odpoutat od období, na které už se snažila zapomenout. Loni bylo toto černé dědictví vytaženo ze záhrobí hnutím BBL a je možné, že tím byly Spojené státy postrčeny do nové ústavní sezóny.

Samozřejmě, ústava je Pandořina skříňka. Sáhnete na volitele a vyvalí se hejno draků. Rozpoutá se bitva o zbraně, o zdravotnictví, o peníze na volby, možná i o sociální sítě a internet. V hluboce rozděleném národě se těžko dochází ke společným řešením, ale všechno se také nemusí řešit hned přes ústavu. Užitečné může být už to, že klíčová témata jsou otevřena a narůstá potřeba je nějak rozštípnout.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.