Dnes má být znovu ukradeno to, co vytvořili družstevníci – tím, že rozpadající se domy, ve kterých měli vloženy své peníze, dostavěli. Nejen to, zvedli zároveň hodnotu lokality a jejích realit na pětinásobek. Co by se stalo, kdyby místo toho v Horoměřicích ponechali chátrající staveniště mezi hromadami odpadků s příležitostnými úkryty pro bezdomovce?

Komické je, že soudní spis je tak obsáhlý, že k jeho převozu k Ústavnímu soudu bude potřeba náklaďák. Vypadá to jako neschopnost najít hlavní problém a soustředit se na něj, stejně jako praxe, že opakované stejné případy se posuzují každý zvlášť. Teoreticky si o tom může vykládat každý, co chce, ale prakticky nikdo nemůže udržet náklaďák papírů v jedné hlavě. Svádí to pouze k bitvám o nepodstatné detaily, které zdržují a brání posoudit podstatu věci.

Jestliže je k posouzení banální věci - vykradení stavebního podniku – potřeba náklaďák papírů, musí to trvat extrémně dlouho. Už to je nemravné, a odpovídá stát. Stát může za to, že družstevníci žijí celou generaci v nejistotě, jisté je jen to, že co chvíli po nich někdo něco chce. Samozřejmě, každý to vidí jinak. Dlouhý a složitý proces nese vysoké a trvalé příjmy advokátům, odhadcům, znalcům či konkurzním správcům. Dlouhé trvání také vytěží maximum z růstu cen. Zdržování může být motorem kapitálového zisku.

S tím ziskem opatrně. Zprávy správce konkurzní podstaty uvádějí, že v posledních letech byly věřitelům nabízeny jen jednotky procent z původní hodnoty majetku v konkurzu. Tedy, že věřitelé odkázaní na konkurz drsně zchudli. Ale jak je to u nás se správci konkurzní podstaty? Také je to přivádí k žebrácké holi? To opravdu, ale opravdu silně pochybuji. Náš pozoruhodný systém je nastaven v neprospěch dlužníků i věřitelů.

V čem je společenský přínos toho, že hospodářský nezdar, ať už přirozený nebo vykradením, u nás znamená dlouholeté umrtvení veškerých aktivit, tedy jiných než rozprodej mršiny? Nezdar je přece součástí jakékoliv tvořivé činnosti. Staré moudro říká, že chybami se člověk učí. Proč u nás poučený člověk nesmí to, k čemu se chybami vypracoval, využít?

Zejména v ekonomikách, které se derou kupředu vlnami inovací, je schopnost včas poznat neúspěch považována za přednost. Lidé, kteří mají za sebou nějaký ten bankrot, hlásí, že už něco zkusili. Musí to být fér, od toho jsou soudy. Jejich úkolem je rozhodnout rychle a ve prospěch tvorby hodnoty, nikoliv všechno směrovat k vleklému rozprodeji zařízení za cenu šrotu.

Případ H-Systému však bohužel pochází z období bezpráví. Formálně tak asi nikdy označeno nebude, ostatně, zákony se šermuje i za válek, byť mají (jak říká Kartel Havlíček Borovský) „všechny paragrafy v jedné patrontaši“. U nás se zase zavedl zákonný systém, ve kterém je všechno přísné a neoblomné, ale výsledkem je, že nahoře se krade a dole platí.

Podstatou věci bylo, že v 90. letech bylo správcům tolerováno, když se ke svěřenému majetku chovali, jako by jej vlastnili. To byla politika státu, start kapitalismu bez kapitálu. Soukromé vlastnictví jsme v zemi založili tím, že jsme upřednostnili piráty. Najdou se samozřejmě velikáni, kteří připomenou, že například v názvu vznešených bank obsahujících jméno Morgan snadno dohledáme rodovou tradici. Tisíce jiných pirátů, kteří byli potupně zmasakrováni na náměstích, samozřejmě neznáme. Neznamená to také, že všichni ekonomicky činní z oněch dob byli piráti. To jen u nás v 90. letech se vytvořily podmínky, kdy nic jiného než pirátství nemělo ekonomický smysl.

Kolik je těch, kdo z těchto podmínek něco vybudovali? Dobře, Zbyněk Frolík a jeho nemocniční postele. I kdyby tu byla stovka dalších. To hlavní však bylo vedeno po trajektorii - získat zadarmo, vykrást a prodat, nejlépe do zahraničí.

Mělo to spoustu forem. Podniky se privatizovaly, aby nový majitel dostal klíče od pokladny a od skladu a mohl si nerušeně vzít, co ho napadlo. Byl vlastník, tak co? Někdy tím splácel aspoň bankovní úvěry, ale často ani to. V mnoha bankách se s tím dokonce počítalo, že rozdané peníze nedostanou zpátky, ty banky vznikly jen pro tento účel. Státní pomoc bankám pak přesáhla půl bilionu korun, než ty menší zkrachovaly a větší se prodaly za pár šupů zahraničním vlastníkům. Ti je drží dodnes a získali z nich násobky investovaných částek.

Na přehlížení rozdílů mezi majetkem svěřeným a vlastním zbohatli všichni správci investičních fondů z kuponové privatizace. Prodávali cizí, jako by bylo jejich, a výtěžek odkláněli pomocí spřízněných firem většinou tak, že jej měnili za investiční smetí. Když už měli dost peněz na samostatný postup (ale stejně dobře si mohli půjčit od spřátelené banky), spustili investiční paniku („akcionáři, plačte“), aby prodejní vlna srazila ceny a mohli všechno skoupit za babku pro sebe.

Další triky představovalo zaměňování nízkých historických cen za vysoké tržní. Nebo privatizace za ceny akcií z manipulovaného burzovního trhu – případ OKD. Také domečky v H-Systemu vznikaly v těchto podmínkách. Lidé zareagovali na barnumskou reklamu, dali peníze, začali stavět, a najednou zjistili, že peníze jsou pryč a firma krachuje. Kdo přišel o úspory a jiné peníze neměl, byl na konci cesty.

Část stavebníků to však nevzdala, i když to znamenalo zaplatit všechno znovu. Vzniklo družstvo Svatopluk, které dosáhlo dohody s prvním konkursním správcem, že mohou své rozestavěné domy dostavět. Rozumné rozhodnutí, jaké by padlo kdekoliv ve světě. U nás ne, soudce to odmítl a správce odvolal. Ve prospěch koho? Věřitelů? O tom nepatrném výnosu už jsme mluvili.

Nedivím se soudům, že se v tom tak těžce prohrabují. Velké peníze, které pirátstvím vznikly, mají dlouhé prsty.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele