Prahou se žene klimatická tsunami. Na letňanský veletrh e-Salon a konferenci o čisté mobilitě pro chytrá města navázalo Smart Energy Forum v pražském Kongresovém centru, provázené výstavou nejnovějších systémů ukládání elektřiny pro samovýrobce. Bylo dost technické, budu to chvíli studovat. Ale mám k tomu čerstvé informace o uplatnění těchto technologií v komunitní energetice. To je u nás nové téma. Osvěty se ujalo Hnutí Duha a Greenpeace a odvolává se na vstřícný přístup novelizované evropské směrnice o podpoře obnovitelných zdrojů elektřiny. Ještě letos musí každý členský stát předložit Národní energeticko-klimatický plán konkrétních kroků, který by měl v nějaké formě zahrnovat i příhodné podmínky pro výrobce tohoto typu. A protože na pátek bylo svoláno Fórum udržitelného rozvoje, kde o tom bude mluvit ministr životního prostředí Richard Brabec, počkám, co se tam dozvím.

Ani to není všechno. Novináři jsou přizvaní také na konferenci Hnutí Demokracie v Evropě 2025 (DiEM25) pod heslem Jak zachránit EU a planetu, která teď jedná v Praze. Zkusím tam využít i něco z workshopu pro novináře o klimatu, který tu vedl na začátku listopadu německý profesor Torsten Schäfwer. Ten přijel na pozvání české Klimatické koalice a žurnalistické katedry FSV UK. Z toho všeho je zřejmé, že chvíli to se mnou nebude klimaticky k vydržení.

Na středeční tiskovce Duhy vystoupil představitel Evropské federace energetických komunit Josh Roberts a zasypal nás příklady, kde všude to krásně funguje. U nás samozřejmě ne. Právní analýzu toho, co je třeba udělat, poskytla Lydie Šimsová z advokátní kanceláře Doucha Šikola. Vrátím se k tomu po zmíněném udržitelném fóru a vystoupení ministra Brabce. Pevně doufám, že se něco pohne, ale základní nastavení k tématům obnovitelných zdrojů, decentralizace a družstev, ať už jakýchkoliv, je v Česku vysloveně nepřátelské.

Vidím to v komentářích, které se občas objeví pod mými příspěvky, ale i v přístupu vlády a státních institucí. Obyčejně argumentují tím, že obnovitelné zdroje jsou nespolehlivé, nedostatečné, a hlavně strašně drahé. Nikdy nechybí prohlášení, že podpora solárů nás bude stát bilion korun. Politici se přitom tváří, že tyto strašidelné náklady jsou vlastností obnovitelných zdrojů. Když se však podíváme, jak to všechno vzniklo, vidíme, že jde spíše o vlastnost české politiky, která je vytvořila. A podle mne záměrně.

Připomeňme si časy, bylo to roku 2005, kdy byl přijat první zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. Ceny panelů už začaly výrazně klesat, ale český ERÚ, kterému bylo svěřeno konkrétní nastavení podmínek, zdvojnásobil původně předpokládanou výkupní cenu elektřiny, prodloužil dobu podpory z 15 na 20 let a zanesl tam inflační příplatek o každoroční minimální výši 2 %, přestože celá ekonomika spadla do deflace a spotřebitelské ceny klesaly. Provozní podpora se dala kombinovat s podporou investiční, případně balíčky investičních pobídek MPO.

Návratnost investice za 15 let, kterou předpokládal zákon, zůstala jen na papíře a byly vytvořeny podmínky pro návratnost za čtyři roky a návazných 16 let neuvěřitelného vývaru. V opačném směru, ve směru snižování podpory, byl zákon velice rigidní a nedovoloval větší pohyb než o pět procent ročně. Místo „národ sobě“ tak vznikla hostina, na které národ pojídá plody své práce přecpanými ústy svých představitelů a jejich přátel.

Zdálo se, že o nic nejde. V roce 2008 fotovoltaika představovala pouze 15 stotisícin české výroby elektřiny (55 MW). To je údaj z oficiální publikace Ministerstva životního prostředí z března 2010. Najdeme tam informaci o klesající ceně solárních panelů a očekávání, že během roku dojde k zahlcení trhu panely z nadvýroby, které může dále snížit ceny. Píše také o připravované změně zákona, který na to bude reagovat. Ale nový zákon začal platit až od ledna 2011.

Pozdě! České výkupní ceny ze solárních zdrojů byly tak nadsazené, že se staly daleko nejvýhodnější široko, daleko, a tak se sem nahrnuly prachy z celého světa. Nastal raketový růst. Na konci roku 2010 už byla kapacita českých solárních elektráren srovnatelná se dvěma bloky Temelína. A výkupní ceny byly pořád stejné, přestože jen roku 2009 cena panelů klesla o 40 procent. V okolních zemích se dotace snižovaly, u nás dlouho ne. Tenhle tunel byl tedy z moci úřední. Platí jej zčásti čeští spotřebitelé a zčásti daňoví poplatníci, ale vyjde to nastejno. Zisky přebohatě dotovaných zahraničních investic jdou do zahraničí, to dá rozum.

Proč to asi bylo? Proč tak dlouho nereagoval například hospodářský výbor sněmovny, tedy specialista, který měl jako první navrhnout vrácení zákona do reality? Nejspíš čekal, až si cucnou i opozdilci, nechtěl tak rychle zabít zlatou slepici. Ale to je možná jen to nejmenší. Roku 2008 vystoupala cena elektřiny na rekordní úroveň a povzbudila sny, že ještě lepší zisky mohou přinést další jaderné bloky. Kdyby ceny elektřiny pořád rostly a naplnily se optimistické představy o nákladech a době výstavy, dá se taková stavba snadno ekonomicky obhájit.

Byl to jen sen, rostou jen náklady výstavby jaderných bloků, zatímco ceny elektřiny začaly prudce klesat. Až nedávno se to obrátilo, ale decentralizované zdroje budou růst cen účinně brzdit. Nemluvě o tom, že budou zmenšovat trh. Snílkům o jaderných elektrárnách proto není proti mysli, když budou solární zdroje považovány za ještě dražší a nepřijatelné.

Jenže obnovitelné zdroje se brzy se obejdou i bez dotací. Klesají i náklady akumulace elektřiny a nástrojů na stabilizaci sítě. Také komunitní energetika, která obrací tok peněz z elektrických účtů a mění jej v místní příjmy obce a družstevníků, jistě zdomácní i u nás, když je tak běžná jinde. Rodí se i politická podpora zelené ekonomiky, byť zatím nedospěle pobíhá po pátečních ulicích místo vyučování.

A tak si myslím, že jádro – taková pěkná koncentrovaná investice, obrovské prachy na jednom místě – už to prostě nestihne. Berme tu komunitní variantu vážně.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele