S blížícím se koncem roku se blíží i pád přes „fiskální útes“ ve Spojených státech, tedy situace, která by nastala, kdyby nedošlo k dohodě o snižování státního zadlužení. V tom případě by automaticky spustily loni dohodnuté rozpočtové škrty, které zasáhnou i miláčka pravice, vojenské výdaje. Hlavně však vnesou do ekonomiky negativní fiskální stimul v rozsahu 5 procent HDP, což ji nespíš uvede do klesavé vývrtky. V zemi proto narůstá nervozita a hledá se, kdo za to může.

Rány dopadají hlavně na Republikány, do kterých se už může, protože Mitt Romney byl v prezidentských volbách poražen s nečekaně velkým rozdílem. Avšak ani Obama, který dostal o polovinu více volitelů, není kritiky ušetřen. A tak i jeho najdeme v desítce těch, kdo zemi přivedli k fiskálnímu útesu. Aspoň podle Rexe Nutiga, komentátora MarketWatch.

Tak se na ně podívejme:

1. Seznamu vévodí Arthur Laffer, ekonom, který „prokázal existenci oběda zadarmo“. Studenti se sice učí od prvního ročníku základní ekonomickou poučku, že za všechno se musí platit, všechno projeví svou cenu, náklady nezmizí tím, že je někdo zapře, čili že „žádný oběd není zadarmo“. Ovšem podle Laffera mělo snížení daní vést k tomu, že se nakonec daňový výběr zvýší. Tím ty, kdo daně snížili, zbavil pocitu viny, že ohrozí rozpočet a prohloubí zadlužení. Problém byl v tom, že Lafferova teorie se v praxi nepotvrdila. „Snížení daní je hlavní příčinou našeho dluhu ve výši 16 tisíc miliard dolar,“ konstatuje MarketWatch, populární internetový server listu Wall Street Journal.

Názor tohoto serveru je o to cennější, že Wall Street Journal byl svého času velice úzce propojen s týmem prezidenta Ronalda Reagana, který snížení daní realizoval. Dále uvádím informace, které jsem našel v knize Inside The Wall Street Journal. Napsal ji ekonom Jerry M. Rosenberg roku 1982, tedy ještě za Reagana. Uvádí, že jeden z redaktorů WSJ, Jude Wanniski, pracoval pro Davida Stockmana, který se pak stal šéfem pro rozpočet v prezidentově úřadě. Wanniski byl dlouhá léta v každodenním telefonickém styku s Arthurem Lafferem a krmil tím šéfredaktora WSJ Boba Bartleye.

Když pak bylo v srpnu 1981, v závěru prvního Reaganova pololetí, ohlášeno největší snížení daní v probíhajícím století a největší ořezání vládních výdajů za padesát let, Reagan to označil za „obrat v kurzu, který tato země držela posledních 50 let“.

Avšak ani ne půl rok po spuštění tohoto „historického obratu“ vyšel v časopise Atlantic Monthly rozhovor s Davidem Stockmanem, který přiznává, že tato Reaganova sebevědomá politika prostě nefunguje. Co horšího, připustil, že Bílý dům si je toho vědom.

Bartley okamžitě vystartoval na Stockmanovu obranu a snažil se tvrdit, že bylo zneužito Stockmanovy upřímnosti a že by všechno dopadlo lépe, kdyby Kongres nebránil dělat ještě větší rozpočtové škrty. V soukromí pak Bartley podle Rosenberga dodal: „Myslím, že to jsou velice významné myšlenky… ale nemohu dát žádnou záruku, že fungují. Možná že ne. Pouze nikde nevidím nic lepšího.“

Komu to něco připomíná, připomíná mu to správně.

K dalším klíčovým postavám zadlužení už stručněji:

2. Hedge-fondový miliardář Pete Peterson je vlastně obrácený Ferdyš Pištora, protože nejprve působil v Reaganově vládě, a pak se ocitl v první linii boje proti zadlužení a zdůrazňuje taky problém zavinění.

3. Bill Clinton to zkazil svým rozpočtovým přebytkem, který byl krmen zdaněním kapitálových zisků v letech, kdy se na burze nafukovala internetová bublina. Vzniklo leknutí, že to tak bude pořád a státní dluh bude nakonec splacen. Někteří dokonce viděli riziko, že USA se začnou topit v trvalých rozpočtových přebytcích.

4. Jeden z těch, kdo před rizikem splacení státního dluhu varoval, byl šéf Federálních rezerv Alan Greenspan. Bál se zničení dluhopisového trhu a tím pádem i ztráty kontroly nad ekonomikou. Proto podpořil snížení daní, se kterým přišel George W. Bush.

5. Prezident G. W. Bush je pravděpodobně nejvíc odpovědný za nekontrolovatelný nárůst zadlužení, protože zkombinoval snížení daňových příjmů a zvýšení státních výdajů válečnými dobrodružstvími v Afghánistánu a Iráku. Nejprve snížil daně roku 2000, aby zabránil splacení státního dluhu. Pak přišla krize, a tak snížil daně, aby podnítil oživení. Když to nepomohlo, snížil daně.

6. Mezitím viceprezident Dick Cheney chystal zmíněné války a vůbec se nezajímal o to, jak budou zaplaceny.

7. David Lereah, hlavní ekonom Národní asociace obchodníků s realitami, zase rozdmychával realitní bublinu. Není jejím hlavním viníkem, ale byl hlavním propagátorem zaslepené ziskuchtivosti, která dokonale pohltila celý obor. Skončilo to zhroucením systému v létě 2008.

8. Grover Norquist zasahuje jako lobbista, který má pod kontrolou financování republikánských uchazečů o politické posty. Dokázal kandidáty přimět k závazku, že nepodpoří žádné zvýšení daní, jinak se peníze na kampaň přesunou k soupeři. Tím nakonec zablokoval jakoukoliv možnost dohody mezi Demokraty, kteří požadovali zvýšení daní jako součást balíku nápravných opatření, a Republikány, kteří odmítali sebemenší zvýšení daní připustit.

9. Prezidentu Baracku Obamovi pak byla svěřena role „dokonalého představitele rozpočtové schizofrenie“, protože uznává jak touhu po zisku, tak pocit provinění za dluh. Chce zvýšit daně malému počtu poplatníků a zároveň ořezat výhody rozsáhlého okruhu střední třídy. Neúspěšné loňské vyjednávání vytvořilo dnešní „rozpočtový útes“.

10. John Boehner, předseda republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů, je považován za realistu, ale nemá moc šancí ve sboru, který je sešněrován závazky k Norquistovi. V létě byl dotlačen téměř ke státnímu bankrotu, protože nedal dohromady dost hlasů na zvýšení daní. Nakonec se podařilo problém odkopnout do budoucnosti, a tak se k němu USA blíží znovu. Pokud se nenajde dohoda, změní se v „rozpočtový útes“, ze kterého je vidět hodně hluboko do propasti.

Potud MarketWatch.

Snad abychom dodali, že daleko za mořem jsou nejlepší ministři financí, kteří by si s tím poradili, ale ty Amerika bohužel nemá…

Publikováno se souhlasem vydavatele.