„Tenhle trh není pro mladý," říká 72-letý Jonathan Grantham z massachusettského Bostonu, světového centra investičních fondů, muž, který se investicemi zabývá už 40 let. „My staříci aspoň pamatujeme, jak to vypadá, když přijde opravdový medvědí trh. Mladí nemají tucha, co s tím." (http://www.marketwatch.com/column/Jonathan%20Burton's%20Life%20Savings?siteid=nwhwk)

Grantham a další nyní zdobí svými výroky stránky finančního tisku. Uvedený výklad jsem našel na MarketWatch.com, ale kdekoliv jinde potkáváte podobnou obavu, že vstupujeme do další krize, která se vymyká všemu, co dosud lidé znali. Hledá někdo, komu se dá věřit, že má představu, co s tím.

Věřit, nemusí znamenat vědět. V pozadí je zamlčený předpoklad, že starý chlap aspoň netěká a drží lajnu, takže lze snáze pochopit, co doopravdy chce (což nemusí vždycky platit). Víra přitom má i ošidné stránky a může vyústit do větší poptávky po předsudcích a příliš jednoduchých pravdách.

Jsme v Americe, a tak jedna z těch jednoduchých pravd má podobu zjištění, že plechovku dluhů nelze věčně odkopávat dopředu! Kdyby měli finanční systém v rukou dospělí lidé, problém by se nemohl takhle vymknout z ruky, rozčiluje se stařík.

Na koho? Na ty, kteří namrskali dluhy vylhanými válkami a látáním děr v podvodných bankách? Nebo na ty po nich, kteří si půjčili, aby to mohli zaplatit? Vyberte si. Finančník je živnostník, ten musí obsloužit každého.

Podobnou sadu otázek musíme odpovědět i v Evropě, ale stařík varuje, nesmíme se splést. Kdo netrefí první ranou, je ze hry. Přitom je to tak propletené, že není jasné, kam zrovna mířit. Představte si převysoký komín z dětské stavebnice, jedna kostka se zvrtne, a všechno spadne, názorně vysvětluje Grantham.

„Problémy, před kterými stojíme, spolu nijak nesouvisí, ale propojuje je celková vratkost finančního systému. Takže si nemůžete být jisti, co by následovalo, kdyby zakolísala Čína. Nebo kdyby Spojené státy opravdu prodloužily recesi o další propad. Shodí to evropské banky?"

Zvlášť nebezpečná propast se rozevřela podle Granthama ve mzdách. V rukách horní desetiny amerických příjemců mezd skončí polovina celkového národního důchodu. Ani v té horní desetině to není rovnoměrně rozdělené. Polovina toho, co bere tato nejlépe placená skupina, zamíří k pouhému jednomu procentu těch úplně nahoře. Nejvyšší jedno procento tedy shrábne celou čtvrtinu všech peněz. Historie říká, že něco takového se v USA stalo před krachem roku 1929 a následující Velkou krizí. Pak se z toho Amerika na čas poučila a na konci 70. let bralo nejvyšší jedno procento jen 9 procent ze všech mezd. Začít by se tedy mělo tím, že se těm nejbohatším víc zdaní příjmy. Daně by měly být spravedlivější, zdůrazňuje Grantham.

Ale stařík není moc spokojen ani s nízkými úrokovými sazbami, které Fed nastavil jako určitý měnový stimul. Znehodnocuje to spoření. Podněcuje to k postupování většího rizika, aby z toho byl aspoň nějaký výnos. Fed přitom dává „peníze do rukou těm, kdo neutrácejí. Nanejvýš si koupí BMW, ale nechodí do hypermarketu." Vzniká začarovaný kruh, kdy lidé dole si nemohou spotřebu dovolit, zatímco bankéři a korporace, kteří peníze mají a mohli by stavět fabriky a vytvářet pracovní místa, nic takového neudělají, protože by neměli odbyt. Není to nic dobrého pro podnikání.

Grantham proto soudí, že akciový trh čeká řada bídných let, protože i kdyby to nedopadlo úplně špatně a hospodářský růst Spojených států se pohyboval kolem 2 procent, musíme jej srovnat s historickým průměrem 3,4 procenta.

Ale nikdo neví, jestli to opravdu nedopadne úplně špatně. Spojené státy se znovu přiblížily k rozvratu státních financí, když Demokraty ovládaný Senát v pátek odmítl čtvrteční podmínky Republikány ovládané Sněmovny reprezentantů pro další navýšení federálního dluhu. Viditelná složka sporu je o financování pomoci obětem katastrofy, ale fakticky jde o to, vyhrocovat problémy před volbami, aby se pak mohlo ukazovat na selhání hospodářské politiky Obamovy vlády. Je to tedy podobný postup, jaký volí česká pravicová vláda, když se snaží odebírat zdroje krajům, aby pak mohla při krajských volbách útočit na oranžové hejtmany.

Světové trhy minulý týden reagovaly panikou také na ohlášení Federálních rezerv, že budou udržovat základní úrokové sazby ještě další dva roky blízko nuly. Tato zpráva, spolu s dalším protikrizovým balíčkem Obamovy vlády ve výši 400 miliard dolarů, jim pouze potvrdila, že hrozba druhého krizového propadu je reálná.

V Evropě se stejně intenzivně hledá řešení krize eurozóny a spoléhá se na to, že vyhlídka krachu usnadní řešení, počínaje schválením větších zdrojů a pravomocí pro záchranný fond ESFS, které musí přijmout v nejbližších týdnech parlamenty všech členských zemí.

A v Číně začíná být problém s inflací, která je větší než řízené úrokové sazby komerčních bank. Ty musí zároveň opakovaně zvyšovat i kapitálovou přiměřenost, která byla naposledy stanovena na 10 procent. Negativní úroková sazba a kapitálové náklady začínají ohrožovat menší instituce. Spustila také vlna výběrů. Britské listy (http://blisty.cz/art/60361.html) zachytily zprávu listu China Securities Journal, že depozita čtyř hlavních bank klesla během první půlky září o 420 miliard juanů (65,7 miliardy dolarů).

Česká vláda je zatím klidná. Mudruje nad tím, jak převést desítky miliard korun do kapitálových fondů důchodového pojištění, další desítky miliard na ekologickou superzakázku, a taky na stíhačky, dostavbu Temelína, církevní restituce, arbitráž se Šťávou a spoustu dalších velkorysých projektů, pro které je teď ta nejvhodnější doba. Světové výhledy možná nevypadají vábně, ale podívejte se na ten les rukou ve sněmovně!!

Publikováno se souhlasem vydavatele.