Titulek jsem opsal ze sugestivního textu bývalého kapitána americké námořní pěchoty Timothy Kuda, který bojoval v Afghánistánu a Iráku, a teď o tom píše knihu. Bude určitě dobrá, soudě podle jeho příspěvku z New York Times, kde popisuje nekonečné trauma člověka, který to všechno prožil a vrací se mu to po nocích místo snů. Zlé sny můžeš zahnat prášky, ale paměť ne, dělí se o svou zkušenost.

A co tomu říkají Afghánci? Kapitán Kudo to zkusil zjistit při setkání s jedním afghánským staříkem kdesi v provincii. Zeptal se ho, nejspíš v plné zbroji, jestlipak ví, proč je tady. „Vy jste tu přece byli vždycky,“ odpověděl starý Afghánec. Kapitán byl zmaten, chtěl tedy vědět, co děda říká útokům na Ameriku. „Ale vy jste Rusové, nebo ne?“ podivil se děda. Bylo mu jedno, kdo tam válčí. Jediné, co se neměnilo, byl fakt, že se válčí pořád, už třicet let. To bylo ještě před slavnostním sdělením prezidenta Baracka Obamy, že byl dopaden a zabit Usáma bin Ládin. Sláva, řekl si kapitán, a máme konec. Bohužel, ten se přiblížil až teď, po dalších deseti letech. (ZDE)

Kapitán Kudo věnoval té válce nejvýznamnější část svého života. Ale proč? Jaký to mělo smysl? S jakým výsledkem odejde zbytek amerických jednotek domů? Prohráli jsme, napsal do New York Times o půl roku dříve. Zdůraznil to jako podtitulek v příspěvku o pravdě, kterou znají veteráni z Iráku a Afghánistánu. (ZDE)

Napřed, proč tam šel. To byl vlastně ještě někým úplně jiným, než je dnes. Svou osobnost před válkou zakonzervoval v dopise na rozloučenou, který napsal, než odjel na frontu. Začíná slovy „Stálo to za to,“ a následují úvahy o statečnosti, odpovědnosti a cti, končící přáním, aby byl pohřben na tradičním hřbitově válečných hrdinů ve washingtonském Arlingtonu. Ale opravdu to za to stálo? Teď smutně konstatuje, že všechno, co prožil, se odvíjelo od toho, že na začátku byl ochoten odpovědět ano. Co když měl říct ne?

V příspěvku kapitána Kuda mě zaujala následující věta: „Válka je zlá, dokonce i když je nutná, ale naše neschopnost vyhrát nás zbavila poslední možnosti, aby konec ospravedlnil použité prostředky.“

Neschopnost vyhrát? S takovou převahou, se zbraněmi, které ani lidi nepotřebují, jen cíle? Proti chlapům v turbanech, ale bez stihaček a bez tanků, bez pevností zásobovaných leteckým mostem. Možná jen měli přesnější představu o tom, kdo útočí a kdo se brání. Možná každé humanitární bombardování pohnojilo půdu pro růst řad těch, kdo jsou odhodláni vetřelce vyhnat. Američany, ověšené ze všech stran nejrůznějšími přístroji na zabíjení lidí, možná překvapila síla a odolnost těch s holým zadkem. Ale to byla možná jejich výhoda, když toho tolik nepotřebují.

V článku, který má v záhlaví konstatování prohry, americký kapitán připomíná, že v Iráku a Afghánistánu se během 19 let vystřídaly tři miliony amerických vojáků. Sám tam byl vyslán roku 2009, aby pomáhal zajistit jejich odsun domů. Vzpomíná, že sloužil s hlídkou u irácké Fallúdži, a za celou dobu tam našli na cestě jedinou nástražnou nálož, přestože dříve jich tam bylo „víc než výmolů“. Měl radost z pokroku, kterého dosáhli ti, kdo tam byli před ním. Ale pak se po pár letech dočetl, že stejná místa byla obsazena Islámským státem.

Následovalo nasazení v Afghánistánu v letech 2010-11, kdy se utvrdil v jistotě, jak je všechno marné. Pohyboval se mezi makovými a kukuřičnými poli v provincii Hilmand nedaleko provinční metropole Lashkar Gah. Když se ho pak lidé doma ptali, jaké to v Afghánistánu bylo, nedokázal odpovědět: Každý distrikt představoval pro americké mariňáky samostatnou válku, o jejichž vítězstvích a prohrách se nikdo jiný nedozvěděl.

Byl jsem v Afghánistánu mnohokrát, ale kdysi, když tam opravdu byli ti Rusové. Můj novinářský program měl být organizovaný, jak se dnes říká „embedded“, ale uzbecký průvodce byl bordelář, všude měl milenky, nosil sebou štěně afghánského vlkodava, které někde dostal, všechno nám ulétalo, a tak jsme se snadno ocitali bezprizorní za bitevním polem. Ale válka není cvičák, kde záleží na dopnutí každého knoflíku, trocha bordelu se tam snese. Pilot vrtulníku na základně u Kábulu čepoval palivo do stroje s cígem v zubech, opatrně, šikmo proti větru, přece to tu nevyhodí do vzduchu. Jestli nás vezme do Kandaháru? Proč ne? Cestu znal, a tak když mudžahedíni, kteří číhali na hřebeni na kraji provincie, po nás stříleli americké ruční tepelně naváděné rakety „redeye“ (později stinger), byl dost vysoko. Nedolétly, jinak tohle nepíšu.

Pak nás posadil na louku, přes kterou se střílelo, zvedl se a byl pryč. Na základnu jsme došli pěšky, a vlastně v klidu, ti nahoře stříleli přece po sobě, ne po nás. Místní kontráš nás okamžitě zabásnul, o žádných novinářích nevěděl, tohle by mohl říct každý. Když večer končil, dohlédl, abychom nezdrhli a ve dveřích nás předal další službě s opovržlivými slovy, tady máš ty novináře...

Novináře? Tak jo. Kontráš na noční rozvinul mapu a začal vysvětlovat, co se tady děje. Hlava mi šla kolem. Vyjmenoval asi dvanáct druhů nepřátel, kteří se různě spojují a při jiných příležitostech zase vzájemně mydlí. Vedle mudžahedínů placených Američany, předchůdců al-Kájdy, kteří přicházeli z kmenových území v Pákistánu, tam byli místní royalisté, bojující za návrat krále, republikáni protiruští, ale prokábulští, republikáni protiruští i protikábulští, protikábulská domobrana provincie, a k tomu spousta dalších jemnůstek, které měl major nastudované jako sbírku různobarevných motýlů.

Teď už to vědí i Američané. Ustoupí Tálibánu, protože ten je schopnější v zadržování zbytků Islámského státu a al-Kájdy. Co pak udělá s Afghánistánem, to nechme na nich. Že bude semeništěm drog? Ale to byl – jak říká ten stařík – vždycky. V minulých desetiletích vlastně mnohem víc než kdykoliv předtím.

Když se ještě chvíli zdržím u svých cest do Afghánistánu v 80. letech, pestrost odboje mi hrála s obrazem krajiny, kterou jsme přelétali. Bylo to v provincii Hilmand, kde po třiceti letech působil i americký kapitán Kudo. U Kandaháru je relativně rovinatý kraj a na řece Hilmand je stará přehrada pro závlahy bavlníkových polí s nejkvalitnějším vláknem na světě. Ovšem přehrada je popraskaná, bůhví, jak dlouho jim vydrží. Avšak dál už je to mnohem tvrdší. Tu a tam se vynoří mezi horskými hřebeny údolí, kde je úzký proužek půdy s potůčkem, o který se všichni dělí. Rolnicí se musí dohodnout, musí to rozdělovat spravedlivě. Nic jiného nemají. Domy jsou z bláta a po vzácném dešti se znovu omítají lopatou. Úroda se ukládá do jam, které jsem měl původně za stopy po granátech.

Voda dává lidi dohromady a budou to tu bránit za každou cenu. Před nepřítelem utečou do hor, ale pak ho mají jako na talíři. Vedle je další údolí, a další, jak to poznal i kapitán Kudo. Všude se ti lidé k něčemu hlásí, nemusí to být vždy stejné, ale to je přece jedno, nechte je žít jejich skromný život, který je stojí neuvěřitelnou spoustu sil. Samozřejmě, že život žoldáka je lepší, když to někdo platí. Ale to je taky nejspíš ten hlavní klíč ke konfliktům. Když se žoldákům zamkne kasa, může to být mnohem účinnější nástroj míru než humanitární bombardování.

Občas jsem se dostal do vesnice pěšky a potkával obyčejně lidi. Fotil jsem řemeslníky, třeba pekaře, kteří mají roztopenou jámu, na jejíž boční stěny háčkem přilepí chlebovou placku, a pak ji ve správný moment vytahují zpět. Ruku i hlavu mají tlustě omotanou hadrem, aby ji mohli strčit do rozžhaveného ústí. Měli z focení radost, pózovali. Podobně hodinář v dílně jen o málo větší než kadibudka, který šáhl do mých indických digitálních hodinek drátem, a zase šly. Motal jsem se po tržištích, v čajovnách, a všude jsem nacházel milé a pohostinné lidi. Teror? Toho tam byla spousta. Každou noc v Kábulu bouchlo nějaké auto s výbušninou. Byl jsem vyděšený stejně jako lidi kolem, na to si nezvyknete.

Teror byl, ale podle všeho z dovozu. Pozdější teroristé byli předtím hodní mudžahedíni, kteří byli náborováni, cvičeni a financováni americkou CIA a pákistánskou tajnou službou za saúdské a další ropné peníze. Usáma byl ze Saúdské Arábie, stejně jako většina teroristických osádek letadel z 11. září. To jsou ale přátelé, ty bombardovat nebudeme.

Po útoku na newyorská dvojčata byl v Afghánistánu objeven výcvikový tábor arabských teroristů, poblouzněných myšlenkou, že jim Američané a Evropané kradou naftu a ničí pravou muslimskou víru, když se tam uvelebují s těmi svými McDonaldy. Tábor byl zničen. Tím to mohlo končit. Nekončilo.

Končí až teď, očima Afghánců po čtyřiceti letech. Biti nebyli jen Američané. My jsme si na to vybudovali nákladnou expediční armádu, která si také může vyrýt řádku pod hlavičku Naše slavné prohry. Jestlipak se někdo zeptal nějakého afgánského dědy, proč myslí že tam jsme? Jestli ví, že bojujeme za Prahu?

Americký prezident Joe Biden váhal, jestli přijmout termín stažení zbylých vojsk, který stanovil už jeho předchůdce Donald Trump na 21. květen. Velitelé na něj tlačili, že to není připraveno. Kdyby ale termín pouze odložil a nestanovil napevno jiný, válka by se znovu rozhořela naplno. Odmítl taky podmínit odchod splněním nějakých požadavků. To je jen způsob, jak tam zůstat věčně.

Nemyslím, že Biden je nějaký válkychtivec. Všichni před ním věděli, že ta válka je nesmysl, ale prohrát ji měl až ten další. Vzal to tedy na sebe. Jinde však straší, to ano, ale co by to bylo za amerického prezidenta, který nevyhrožuje? Považovali by ho za vlastizrádce. Tak to tam prostě chodí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele