Pozornost věnovaná stu let Československa je až otravná, protože se soustřeďuje na zahlcení bezvýznamnými detaily. Větší část svého života jsem prožil v době, kdy se o první republice nesmělo moc mluvit. To se změnilo, teď je to povinné téma pro chvíle žvanivosti. Ale zásadní otázky stojí nadále nepovšimnuty. V čem byla velikost tehdejších budovatelů? V čem byla síla tehdejší společnosti? A co dokázali ti, kdo přišli po nich? Opravdu nemáme jinou možnost než kopat do svých předků?

„V roce 1989 nám to tak asi nepřišlo, ale škody způsobené „reálným socialismem“ byly mnohem hlubší a trvalejší, než se tehdy zdálo. I kdyby se tehdejší průmysl podařilo privatizovat jen těm nejlepším vlastníkům a kdyby nenastaly žádné privatizační omyly, stále by to mnoho nezměnilo oproti skutečnému stavu věcí. Socialismus zanechal ekonomiku ve stavu hluboké podinvestovanosti a zaostalosti,“ tvrdí ekonom Pavel Kohout v rozhovoru na Parlamentních listech. Provází to zpětným proroctvím, že „změnit to je úkol pro celou generaci, možná dvě.“ Uteklo mu, že ty dvě generace nejlepších vlastníků už to mají skoro za sebou.

Pavel Kohout mívá občas dobré postřehy, ale teď se spíš schovává a mluví za jiné. Jeho slova připomínají známý chvat z argumentačního džuda, že „bez nás by bylo hůř“. Jistě, přiznává se v této souvislosti, dnešní výsledek je strašný, ale teď si zkuste představit ty hrůzy, kdybychom u toho nebyli...

Vzpomínám si, jak se po revoluci agitovalo pro rychlý výprodej národního majetku natěšeným privatizátorům „třeba za pouhou korunu“, protože „je to jen výroba pro výrobu“, má to nízkou kvalitu, žere to spoustu surovin a energie, krátce, nemá to žádnou cenu. Pro každý z těch argumentů se dalo najít spoustu silných příkladů. Ale bylo to všude? Bylo to neléčitelné? Kdo by si s tím tenkrát lámal hlavu.

No, někdo si ji lámal. Tehdejší místopředseda federální vlády ČSFR Valtr Komárek sezval v dubnu 1990 generální ředitele světových firem (za VW tam byl Carl Hahn), aby navštívili největší československé podniky a posoudili jejich úroveň. Měl jsem to potěšení vyslechnout jejich výklad po skončení mise (a v ČTK je jistě archivována i moje zpráva z tohoto setkání). V podstatě nám sdělili, že technologická úroveň československého průmyslu je vyšší, než předpokládali. Vlastně to potřebuje jen drobné doplňky, dá se to zvládnout. Pak bude celkem zdravý. Ale pozor, chybí finanční řízení a marketing.

Komárkova pozitivní zpráva zapadla, protože Valtr už byl v menšině. Vyhráli jiní. Náprava? Ani náhodou. Šok, to je ono! Tak se to prodalo, za politické body (kuponovka), a pak přímým investorům ze zcela jiné ligy, než kterou pískal Komárek. Ceny byly mírné, i pod nulou, když se započtou úlevy a dotace. Čeho jsme tím dosáhli?

Český průmysl se změnil v servis zahraničních společností, které u nás vlastnicky dominují. Z „výroby pro výrobu“ se stala „výroba pro cizí výrobu“. A finanční řízení? My vyrábíme pro cizí za vnitropodnikovou cenu, a oni to pak prodají koncovým uživatelům za zcela jiné peníze. Efekt je známý. Od doby, kdy se přísun evropských dotací stabilizoval a čistá pozice vůči rozpočtu EU stoupla na 70 miliard korun, je čistý odliv dividend do zahraničí zhruba třikrát vyšší, a tento rozdíl roste.

Na nízkou kvalitu jsme taky našli ráznou odpověď. Kvalita se zvýšila, ale zároveň se zafixovala nízká přidaná hodnota. Poskytujeme vysoce kvalitní pomocné práce. Jako když metaře povýšíte na podlahového kosmetika. Pozoruhodná je přitom konfrontace špičkové vědy, která se občas vynoří z útrob Akademie věd či vysokých technických učení v Praze, Ostravě nebo Liberci, a marné snahy dosáhnout toho, aby si jí český průmysl aspoň povšimnul.

Kvalifikační základna pracovníků průmyslu přitom roste, ale lidé s inženýrským diplomem často vykonávají práce, na které by stačila středoškolská nebo vyšší středoškolská kvalifikace. To není kritika špatného nastavení vzdělávací soustavy, jak se to občas tlumočí. To je kritika špatného nastavení české hospodářské struktury. Parta šumařů, která hraje po hospodách, nepotřebuje konzervatoř.

Stejný závěr lze formulovat i vědecky. Pravidelná studie Konkurenční schopnost ČR, kterou vydává od roku 2005 Centrum ekonomických studií Vysoké školy ekonomice a managementu (CES VŠEM), nabízí následující charakteristiku pro (poslední zachycená) léta 2013-2014: „... rozvoj české ekonomiky zpomalují neefektivní státní úřady, pomalé soudy nebo nedostatečná infrastruktura. Silnou stránkou je naopak kvalitní věda a výzkum. Zásadní rezervou je ovšem chybějící nebo omezená vazba vědy, výzkumu a jejich výsledků na podnikový sektor, který je klíčový pro rozvoj inovací.“

Od té doby se toho moc nezměnilo, jak potvrdilo zářijové fórum Nadace Železné opony o vědě za účasti předsedkyně Akademie věd ČR prof. Evy Zažímalové, rektora Univerzity Karlovy prof. Tomáše Zimy, rektora Vysoké školy chemicko-technologické prof. Karla Melzocha a předsedy Výzkumné rady Technologické agentury ČR prof. Vladimíra Maříka. Velké zahraniční firmy, které u nás operují, mají vlastní výzkumná centra, a ty menší české se pohybují o patra níže, než aby závisely na špičkové vědě. Jenže na té závisí naše budoucnost. Program podpory vědy bez funkčního programu masívní podpory domácích firem na pomezí výzkumu (spin-off), jakou mají třeba v Izraeli, je ústupem z olympijské disciplíny na paraolympiádu.

Sledování české konkurenceschopnosti v CES VŠEM dlouho vedla Anna Kadeřábková, která už roku 2003 poukazovala na rozpor mezi úrovní dosaženého vzdělání a kvalifikačními příležitostmi v české ekonomice. Po jejím odchodu z týmu se podařilo tyto otázky z předkládaných studií vykostit, takže znovu spoléhám na starší údaje s přesvědčením, že na zvrat nedošlo. Už roku 2003 se Kadeřábková pozastavovala nad tím, že podniky nemají žádné problémy s obsazováním pracovních míst s kvalifikací výzkumných a vědeckých pracovníků (KZAM2). Přitom jsme tenkrát taky byli v konjunktuře, kdy „nejsou lidi“, a oficiální hospodářská doktrína hovořila o směřování k „ekonomice znalostí“.

Nabízela se dvě vysvětlení. První znělo, že nabídka těchto pracovníků je dostatečná. Pravděpodobnější však bylo jiné: „Spíše se lze přiklonit k interpretaci, že je výsledkem malé či významně nerostoucí poptávky ze strany podniků ve vazbě na omezený rozvoj výzkumných a vývojových či jiných souvisejících odborných aktivit.“ Tomu ostatně odpovídal i nízký podíl podniků, které takové aktivity provozují. (Anna Kadeřábková: Výzvy pro podnikání – inovace a vzdělání. Česká republika na cestě ke znalostní ekonomice. Linde, Praha 2003, str. 102)

S tou materiálovou a energetickou náročností je to taky pěkné prvenství v běhu na místě. Materiálová spotřeba po roce 1990 klesla o třetinu, hlavně po zhroucení velkých dodavatelů investičních celků a zavření části uhelných dolů, ale od roku 2000 už se prakticky nehýbe, jak se lze přesvědčit z čerstvé rezortní Zprávy o stavu životního prostředí. Energetická spotřeba v posledních letech znovu rostla a požadavky na větší šetrnost k životnímu prostředí se odkopávaly demagogií o konkurenceschopnosti. Jenže tato fronta už dávno není jednotná. „Tam, kde firmy vidí nutný výdaj, my vidíme skrytý potenciál,“ píše se v marketingové brožurce České spořitelny. Ta odhaduje, že české průmyslové firmy mají více než 30 % potenciál energetických úspor – a cítí kšeft. Investovat do úspor a zvyšování efektivnosti by měli všichni.

Odvrácenou stránku tohoto stavu vyjádřila nedávno ministryně průmyslu Marta Nováková, když na konferenci o obnovitelných zdrojích energie řekla, že ČR nejspíš nesplní svůj evropský závazek ke zvýšení energetické efektivnosti. To se pochopitelně líbí těm, kdo by rádi prosadili dostavbu jaderných bloků a potřebují příznivou předpověď pro růst spotřeby i cen elektřiny. Na Hradě se mobilizuje podpora, v televizi řádí experti, ale vláda se ošívá, protože ČEZ samotný nechce rozhodnout.

Veřejnost se už překlopila na stranu odpůrců jádra. Jistě, té se nikdo neptá. Co když se však přidají na její stranu i bankéři? Mají na vybranou. Mohou se nechat zlákat financováním gigantické stavby s vládní garancí. Je to bezpečné? I vlády mohou zkrachovat. Proti tomu se nabízí financování programu snižování spotřeby energie, které jaderníkům vypouští rybník, ale je snáze kontrolovatelné a lépe zapadá do koncepcí evropských sousedů.

I sto let po vzniku republiky si tak historie uchovává svůj starý náboj. Vidíme zcela protikladné zájmy těch, kdo se sápou po praporech zašlé revoluce, aby si uchovali možnost zachránit co nejvíc ze staré centralizace, a nebohého obyvatelstva, které to má živit a šatit ze svého.

Slova ekonoma Pavla Kohouta o podinvestované ekonomice stačí posunout do současnosti a sedí jako dětský zadeček na hrníčku. Lze je přetlumočit do situace, kdy čelíme nástupu umělé inteligence a robotů nahrazujících zejména rutinní pracovní místa. Co se stane, až česká levná práce přestane být pro zahraniční firmy zajímavá? Kde jsou ty české podniky, které se dokážou přizpůsobit novým podmínkám? Dojde znovu na proroctví, že to bude vyžadovat další jednu nebo dvě generace??

Otázky jsou položeny, ale stoletý stařík mlčí, nedostal slovo. Kdyby směl promluvit, řekl by, že ani dávní velikáni jako Křižík, Baťa a další se neizolovali od světa, ale dokázali to nejlepší zakotvit doma. Byli na špici fyzikálního (Křižík) nebo manažerského výzkumu (Baťa, s aktivní podporou TGM). Měli alternativu silného domácího kapitálu, i když po něm třeba nemuseli sáhnout. Jejich expanze byla založena na produkci, nikoliv nějakých finančních tricích. Pečovali o étos práce a dbali, aby kvalifikace skokově rostla a s ní iniciativa a odpovědnost. Baťovo vizionářství zahrnovalo společnost, jak dokládají jeho futuristická města. Velikáni první republiky se dívali dopředu. Nebyla to společnost dědků s hlavami vyvrácenými zpátky.

Ani budovatelé poválečného Československa nebyli nuly. Dokázali obnovit silnou republiku, přestože politika podmaněné země měla hodně rysů shodných se současností. Včerejšek a dnešek propojuje faktická neexistence vlastní zahraniční politiky a priorita zbrojních výdajů pro divoká spojenectví. Nepřátelé skuteční i umělí nás hnali do mohutné výroby tanků a další těžké zbroje, která odčerpávala spoustu potenciálu, vysilovala. Při hodnocení minulosti je proto třeba brát do úvahy tuto ekonomickou tuberkulózu, nejen slabiny stařecky nepružného centrálního řízení. Když ale vidíme, jak si s řízenou ekonomikou poradili Číňané, jako princip to odstřeleno není.

Tanky bylo těžké i rozřezat, když minula jejich doba, ale dobová ekonomická doktrína „přednosti těžkého průmyslu před lehkým“ nám skrytě vydržela dodnes. Teď to může být dražší než tehdejší hlavně a pancíře. Nedostavitelné jaderné elektrárny nebo nesmyslný průplav DOL stále znovu ožívají v nejrůznějších komisích a sahají po kohoutcích s veřejnými zdroji. Kdo to potřebuje? K čemu? Kolik desetiletí musí utéci, než se nad tím znovu nějaký stařík usměje?

Zbyněk Fiala

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.