Americká válečná hysterie má spoustu slabin, ale pokud jde o komerční efekt, je mimořádně úspěšná. Aspoň pro někoho. Ceny americké ropy West Texas Intermediate zabraly na zaručené zprávy Bílého domu a ministerstva zahraničních věcí USA, že ve středu bude konec světa, a vystoupaly na 90 dolarů za barel. To je nejvyšší úroveň za posledních 7 let. A bylo na čase, ještě v dubnu 2020 byla ropa ohrožený druh s průměrnou cenou 20 dolarů za barel. (více ZDE)

Těžaři z ropných břidlic jsou schopní žít s cenou nad 35 dolarů za barel, ale to nepočítáme s obsluhou finančních závazků. Ty jsou obrovské. Když o tom psal před rokem ekonomický environmentalista Justin Mikulka z portálu DeSmog, tvrdil, že frakování břidlice zatím přineslo víc dluhů než zisku a že ropný a plynařský průmysl na tom ztratil 280 miliard dolarů. Těžko to po něm budeme přepočítávat, ale i kdyby to šlo o pár desítek miliard tam nebo zpátky, dlužit stovky miliard dolarů je starost, kterou netřeba závidět. (více ZDE)

Kdyby si olejáři klekli, je krize. Když však hrozí válka, ropa stoupá a krize má volno. Tohle pochopí každý, dokonce i ten, kdo o světě ví ještě méně než britská ministryně zahraničí. V tomhle se prostě nedá udělat chyba. Z tohoto pohledu se prezident Joe Biden příkladně stará o budoucnost ohroženého oboru, když říká, že ve středu to začne lítat. A když ne, tak příští pondělí.

Vysoké ceny by americkým těžařům pomohly. Někteří možná sní o tom, že se vrátí časy z července 2008, kdy ropa vyšplhala – v dnešních cenách, po započtení inflace – skoro na 190 dolarů za barel. Pravda, tato přemrštěná cena energie mohla být jedním ze spouštěčů následné finanční krize Západu. Ale nějaká drobná obtíž se vždycky najde, tím se nemůžeme řídit.

Jenže američtí těžaři nepotřebují jen rekordní ceny, musí zároveň prodávat rekordní množství. Domácí trh jim nestačí, USA jsou už několik let větším vývozcem ropy než Saúdská Arábie. Potenciální evropské odbytiště vypadá nadějně, ale překáží tam podstatně levnější ruská konkurence. Strašení bezprostřední hrozbou války s Rusem proto představuje úderný marketingový trik, kterým by se dala těm shánčlivým Evropanům závislost na ruském plynu rozmluvit.

Když budou dostatečně vyděšeni, dají přednost nezávislosti v podobě kapalného plynu od Američanů. Toho můžeme mít, kolik ho chceme, pokud bude zrovna k dispozici a terminály na východním pobřeží neutopí některý z tisíciletých hurikánů, které tu začaly řádit každým druhým rokem. Avšak musíme být tržní, prodává se nejlepší nabídce. Nemá smysl se podhazovat, protože pak by ten plyn mohl skončit v Asii.

Tolik k situaci na Ukrajině.

Teď se pustím na trochu tenčí led a zkusím tvrdit, že Bidenovo strašení je radostnou událostí i pro nás, obyčejné české občany, kteří do toho nemají co mluvit. Ani tady to není moc složité. Vysoké ceny energií sice spoustu lidí existenčně ohrožují a nutí je vynaložit veškeré úsilí, aby v těsné spolupráci s univerzitně vzdělanými příbuznými (bez Ph.D. to nevyplníte) vydolovali ze státu aspoň minimální pomoc. Tenhle problém však ponechávám necitlivě stranou a soustředím se na jeho nezamýšlené důsledky. Drahá energie je podstatně mocnější než sebesilnější české vlivové skupiny hájící výhody energetického monopolu. Jestli to bude takhle pokračovat dál, elektřina z fotovoltaiky na střeše bude levnější i bez dotací. Problém bude jen panel koupit a najít někoho, kdo to zapojí, protože najednou to budou chtít všichni.

Kdyby nebylo Bidena zřícího Rusko v pádu do hlubokých pekel, život u nás by tiše navázal na bývalého ministra průmyslu Havlíčka, za jehož vlády se neudělalo pro obnovitelné zdroje lautr nic. Bylo lhostejno, že nějaké evropské směrnice (se kterými jsme mimochodem souhlasili) zavádějí zvýhodněný režim pro občanskou energetiku, protože vidí v decentralizaci a demokratizaci energetiky budoucnost. To u nás neplatí, nedáme si vzít naši starou budoucnost, která se osvědčila po celé generace. Ignorujeme směrnice o komunitní energetice a energetických společenstvích obnovitelných zdrojů, ke kterým jsme se zavázali.

Rozeklaným jazykem obecně oslavujeme občanskou svobodu, ale v konkrétních případech dáváme přednost závislosti na centralizovaném oligopolu velkých elektráren, tepláren a distributorů. Chcete decentralizaci? „Nejde to,“ praví ti dobří lidé, přestože kolem nás to jde, a pro jistotu zároveň rozvíjejí modely, které to spolehlivě zabijí. Nejprve zablokují peníze. Modernizační fond, do kterého proudí miliardy ze stále dražších emisních povolenek, měl posloužit podpoře fotovoltaiky na střechách občanů. Místo toho půjdou dotace na obrovské fotovoltaické instalace velkých elektráren na zemědělské půdě a podobné projekty.

Stejní dobráci se snaží zablokovat i materiální zdroje. Biomasa z Lesů ČR je přeplácena energetickými firmami ve velkém, takže na malé moc nezbyde. Přitom malé kotle na biomasu jsou stále sofistikovanější a už se objevily modely s kogenerací elektřiny, jaké by měly sloužit především obcím nebo skupinám domů pro vyvažování kolísavých solárů a pro zimní zásobování teplem.

I v těch největších společnostech občas najdeme pár osob, které by raději šly s trendem, ale jsou to ostrůvky pozitivní deviace. Třeba v ČEZu mají zajímavý abtajlunk pro inovace, který se pustil do experimentu s komunitní energetikou v Litultovicích na Opavsku. První zkušenosti byly prezentovány na podzimním Smart Energy Foru. Hlavním prvkem experimentu je detailní měření toho, kudy teče elektřina z obecní solární elektrárny. Funguje v malé místní síti, která obsluhuje hlavně tři veřejné objekty, ale když vyprodukuje víc (a vznikají „přetoky elektřiny“), nabízí to do několika domácností, které se do experimentu zapojily.

Sbírání dat má usnadnit to, že domácnosti jsou prémiovány, když tu komunitní elektřinu použijí. Zatím těch přetoků elektřiny moc není, zdroj je slabý a zejména v zimě toho moc nedá. Přesto se dá sledovat, zda lidé využijí přednostně příležitosti, kdy ta „levná“ (prémiovaná) elektřina je. Výzkumníci ČEZ sbírají data, která jim pomohou vyvinout nový obchodní model. Mohli by nabízet komunitní energetiku takříkajíc na klíč, jako službu. ČEZ by se pak s uživateli podělil o výhody sdílení levnější energie uvnitř systému. Tak aspoň uvažuje osvícená složka jedné z nejmocnějších firem v zemi. Zato v ČEZ distribuci jsou tvrďáci, kterými nic nehne. Pobavilo mne označení, se kterým přišel jeden z otřesených partnerů, když je nazval energetickými „stalinisty“.

Litultovice nesledují ostrovní řešení. Když slunce nesvítí nebo svítí jako v zimě málo, potřebný proud se doplní z normální sítě. Jinou věcí je, když svítí hodně, zvlášť v létě. Pak jde o to, kde tu elektřinu plně využít. Třeba litultovická školka, na jejíž střeše ty panely jsou, má v létě prázdniny, a tak nám v kritickém období jeden významný odběr odpadne. Teoretické řešení je snadné. Kdyby byla k mikrogridu připojena taky hospoda, která má v turistické sezóně největší provoz, tak se ta elektřina dobře využije. Podobě by pomohlo připojení prodejny s chladicími pulty, které běží pořád. Takových příkladů bychom jistě našli víc.

Pro přenos elektřiny potřebujete dráty. Těch je nad hlavou spousta. Betonové sloupy jich často nesou sedm, z toho čtyři distributora a tři obecní. Po jednom se posílalo hlášení místního rozhlasu, než si vystačil s anténkami, a další porcelánové izolátory rozváděly do domácností rozhlas po drátě. Instalaci těchto vedení kdysi obec zaplatila. Teď nejsou k ničemu a přímo se nabízejí pro využití v malé komunitní energetice. Když se však obec zdvořile zeptala distributora, zda si na těch sloupech smí natáhnout vlastní elektriku, dozvěděla, se, že rozhodně nesmí. Ať si natáhne nebo zakope vlastní kabely, ale jinudy. Ať ji odradí, jak to bude drahé.

Trend klíčí, ale potřebuje vláhu. A tak potichu tleskejme divadelním kouskům našich velkých bratrů, které vyvolávají obavu z budoucnosti a podporují zájem o minimalizaci závislosti na vnějších zdrojích. Mocné síly změny, které to uvádí do pohybu, semelou i ty nejodhodlanější „stalinisty“ zakopané v minulosti. Souhlasím s představou, že jsme na prahu historického zvratu, ale věřím, že bude k lepšímu. S válkou nepočítám, ale s průlomem energetické decentralizace ano.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele