Je lepší, aby íránská jaderná zařízení kontrolovali experti z Mezinárodní agentury pro jadernou energii, nebo se mají uzavřené smlouvy roztrhat a vztahy s Íránem hnát na pokraj války? Zhruba tato otázka stála před americkým Senátem, když měl hlasovat o vládním návrhu dohody, která měla USA vrátit ke společné smlouvě o kontrole íránských zařízení výměnou za odvolání amerických sankcí proti Íránu. 

Původní dohoda byla vyjednána v létě 2015 ve spolupráci USA, Ruska, Číny, Francie, Británie a ještě i celé Evropské unie? Írán v ní přijal omezení a mezinárodní kontrolu svého jaderného programu výměnou za zrušení amerických a dalších mezinárodních sankcí. Mohl se tak znovu vrátit i k vývozu ropy, což by se nám dneska docela hodilo. Jenže roku 2018 americký prezident Donald Trump rozhodl o jednostranném odstoupení této dohody známé pod anglickou zkratkou JCPOA a k roztrpčení Evropské unie se uchýlil k politice „maximálního nátlaku“. Ta se však ukázala jako naprosto neúčinná, a tak Bidenova administrativa by ráda obnovila dohodnutý mezinárodní režim. Jenže Senát to 4. května odmítl drtivou většinou 62 ku 23 hlasů.

Kdo trochu sleduje americkou politiku, ten ví, že v Senátu obvykle vládne patová situace. Rozdělení hlasů mezi Demokraty a Republikány vychází fifty - fifty, doslova. Demokraté mají teoreticky jeden hlas navíc, protože při rovnosti hlasů rozhoduje předsedající viceprezidentka Kamala Harrisová. Na to však zatím nedošlo, protože návrhy Demokratů obvykle blokují dva jejich skrytí přeběhlíci, Manchin a Synemová. A aby to nebylo moc jednoduché, řadu desetiletí se v Senátu uplatňuje obstrukční princip, podle kterého nesouhlas libovolného senátora se zařazením bodu k jednání lze překonat jen souhlasem 60 hlasů. Pro demokraty to znamená ukrotit přeběhlíky a ještě sehnat deset hlasů navíc. Teď však nastala opačná situace, když Demokraté masově hlasovali proti vlastní vládě, protože těch 62 hlasů se dalo dohromady i při 15 absencích.

O vysvětlení se pokouší portál americké politologické školy realistů Responsible Statecraft a nachází ho v „perverzních politických podnětech“ na domácí scéně. Spočívají v tom, že dávají přednost „jestřábímu“ chování. Írán je třeba vystavit ultimátům, jednoznačným tvrdým požadavkům, bez ohledu na to, zda je ochoten je přijmout. A když sankce nezaberou, přijdeme s ještě tvrdší sankcí. Rozhoduje síla, to je nástroj pro prosazení „světa podle pravidel“.

Moje poznámka: Je to jednoduché, síle každý rozumí a monopolizovaným médiím se taková témata dobře rozvíjejí. Nemusí se moc do hloubky, důležitá je sestava a skóre, takže politické zpravodajství připomíná utkání jestřábů a holubic v americkém fotbale. Kovbojové jsou atraktivnější, holubice jsou srabi.

Článek v Responsible Statecraft smutně konstatuje, že američtí výkonní politici i jejich štáby dávají přednost extrémismu, i když taková politika může objektivně škodit Spojeným státům a světu. Kdyby to však neudělali, začne se o nich psát, že jsou příliš měkcí a ohrozí to jejich znovuzvolení. A to je zrovna teď velice aktuální, protože v listopadu se volí celá Poslanecká sněmovna a třetina Senátu. Volební průzkumy ukazují jasnou převahu Republikánů, proto Demokrati zoufale závodí se svými politickými soupeři o to, kdo bude oceněn jako větší tvrďák.

Analýzu těchto „perverzních podnětů“ napsal Daniel Larison, který byl dříve vedoucím editorem časopisu The American Conservative. Vypadá to tedy jako kritika zprava. Internetový portál Responsible Statecraft je hlavní tribunou realistické školy americké politologie. K této škole se hlásí také profesor John Mearsheimer z Chicagské univerzity, jeden z nevýznamnějších, jehož příspěvky ve Foreign Affairs obvykle vyvolají vlnu zásadních debat. Z toho je zřejmé, že se jedná o jeden z tradičních proudů americké politologie, i když samotný portál vznikl až roku 2019, v době volební kampaně, která měla nabídnout východisko z Trumpovy divočiny.

Trump nakonec odešel, ale bylo to z bláta do louže, protože ho vystřídali extrémisté z řad neokonzervativců v Demokratické straně. Prezident Joe Biden v tom zpočátku nejel, zdál se být pod vlivem progresivistického křídla své strany a tomu odpovídaly docela revoluční návrhy zákonných předloh. Jenže senátní pat překonat nedokázal, zrušení obstrukčního pravidla se zalekl, a jak už to bývá, teď se mu hází na krk taky inflace a další hrozby životní úrovně obyčejných Američanů, takže místo revoluce je po kolena v mnohem nevábnější materii. Nejspíš se i opotřeboval a vyhořel a jsou na něm stále zřetelnější stopy vysokého věku. Začíná být historicky nejhůře hodnoceným prezidentem. V zemi jasně vládnou neokonzervativci, které nemá pod kontrolou. Jeho postavení v Kongresu ukázalo i zmíněné hlasování.

Zbavit se perverzních podnětů k extrémismu v americké politice bude podle Daniela Larisona těžké.  Soudí, že se to neobejde bez zvýšené politické organizace a aktivismu. Naznačuje tak, že intelektuální debaty a nabádavé projevy nemusí stačit a bude potřeba také intenzívní akce v ulicích. Co horšího, a o tom už nepíše, je to nakažlivé. Máme to i u nás. Zvládnou to i ti prostší. Proto se taky jejich podíl v české politice zahušťuje.

Principy této politiky u nás odhalil už Jaroslav Hašek, když je vtělil do postavy sapéra Vodičky a jeho nesmrtelného, že „každej Maďar může za to, že je Maďar.“ Dnes už jsme dál, a tak si za Maďara dokážeme dosadit kohokoliv jiného. Hlavně se s nimi moc nemazat: „Já ho chytnu za krk a shodím ho z prvního poschodí dolů po schodech, že poletí jako šrapnel. Na ty kluky maďarský se musí jít vostře. Jakýpak s nimi cavyky.“

Na to nepotřebujete moc vysokou školu. Jen ten mediální monopol není k zahození.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele