Bilance přírodní katastrofy v Německu je děsivá a až bude čas na víc, než pouhé záchrany životů a smutek po těch ztracených, dojde pravděpodobně na důrazné změny v politice. Prvoplánově lze argumentovat, že volby jsou v září, Zelení mají vysoké preference a veřejnost bude citlivější k jejich programovým cílům. Ale nemusí záležet jen na Zelených. Německá veřejnost je schopná strategické dohody ve věci existenčních priorit i za zády politických stran. Vzpomeňme si na reakci po havárii sovětské jaderné elektrárny v Černobylu, kdy se začal prosazovat tlak na zrušení německých jaderných elektráren a snaha o bezpečné, čisté vlastní zásobování nejprve biomasou, a pak i sluncem větrem.

Po japonské Fukušimě tenhle tlak zesílil a zároveň se ukázalo, že nejaderná a neuhlíková cesta je nejen bezpečnější, ale i potenciálně levnější. Decentralizace energetiky potřebuje podmínky, proto je dnes takový rozdíl mezi Německem a Českem. U nás to nejde, protože jsme zjistili, že s růstem podílu malých místních zdrojů by rostla i moc obcí a regionů na úkor centra, a to nelze trpět. S centrálními dodavateli se lze snáze domluvit. Je jich jen pár, s kým je třeba jednat a kdo to pak dokáže ocenit. Neotravujte s demokracií, když jde o peníze.

Jenže ono hlasuje i klima. V západní Evropě ničí celá města rozbouřená voda, u nás zase tornádo. V Kalifornii, Řecku či Austrálii byly požáry jak při konci světa. Klimatické menu je pestré a nabídka je stále početnější a extrémnější. Ani po zvládnutí dohodnutých pařížských cílů, které předpokládají udržet globální oteplování pod 1,5 stupněm Celsia, to nebude žádný med. To, co prožíváme, přece způsobil pouhý jeden stupeň oteplení. A v průmyslových zemích jako Německo či Česko, kde je více zastřešených, vybetonovaných a asfaltových ploch, nemluvě o hnědých polích v čase bez vegetace, to jde rychleji.

Shodou okolností zpráva o německé katastrofě zastihla kancléřku Angelu Merkelovou ve Washingtonu během jednání s americkým prezidentem Joe Bidenem. Možná však, že by bylo zvláštní, kdyby se zrovna nic nedělo, protože klima už je pěkně rozhozené. Z energetického motoru, který rozvádí sluneční energii po naší planete spadl řemeň, kašle, dodýchává. Klíčový systém tryskových proudů (jet streams) se rozpadá, protože se výrazně snížil teplotní rozdíl mezi polárními a tropickými oblastmi. Místo aby pravidelně obíhaly Zemi, jet streams kličkují a rozpadají se. Vadne i Golfský proud, který ovlivňuje klima z oceánu. Velké tlakové útvary, které dělají počasí, se ocitly bez hlavního pohonu a stojí na místě nebo se líně vlečou. Výsledkem je, že ty chudáky od sebou jednou dusí, jindy na ně valí vodu, a vždycky dlouho, moc najednou a koncentrovaně.

Celoplanetární efekt klimatických změn tak nakonec vytvořil podmínky i pro nějakou společnou odpověď lidstva. Pařížské dohody se zdaleka neplní tak, jak by měly, ale hlavní hráči, Evropská unie, Čína, a nyní i Spojené státy, aspoň začali realističtěji plánovat, mocněji investovat a taky více spolupracovat. Je to výjimečné okénko příležitosti. Snad v tom děsivém průvanu tornád, hurikánů a povodní zůstane otevřené.

Jedním z hlavních cílů cesty kancléřky Merkelové za prezidentem Bidenem proto byla koordinace mezinárodních politik v daňové a klimatické oblasti. Globální daň je tu od toho, aby na to bylo. Usnadní vybrat nějaké rozumné příspěvky od nadnárodních společností, které mají tendenci neplatit vůbec nic. Tyto společnosti jsou většinou americké, což zakládalo konkurenční výhodu proti Evropě, zejména Německu. S nápravou jsme museli čekat, až neochota nadnárodních gigantů podpořit zadlužené veřejné rozpočty začne vadit i v USA.

Pro klimatickou politiku je klíčové uhlíkové clo, které bude dorovnávat náklady různých evropských či amerických klimatických politik při dovozu ze zemí, kde se do něčeho podobného zatím nepustili. Jde jak o obchodování s uhlíkovými limity, tak povinné snižování imisí tam, kde se s nimi neobchoduje. Tam je konkurentem hlavně Asie, ale nejen ta. Zelené dohody v Evropě i Americe mají spoustu společných prvků také proto, že obě části světa zažívají katastrofy, jaké minulé generace – s výjimkou válek – nepoznaly. Proto v USA uvažují o uhlíkovém clu také.

S podporou idey přišel nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, jeden z vědců, který je ochoten pravidelně psát i pro širokou veřejnost. Jeho argumentace je proto vědecky korektní, ale zároveň srozumitelná i bez potřeby číst vzorce plné řeckých písmen. Silný hlas odborníků je teď v USA mimořádně důležitý, protože se tam schvaluje obrovský rekonstrukční program za biliony dolarů. Jde o to, aby se nezmařila historická příležitost. Mimochodem, technicky se to udělá tak, že k původnímu Bideovu návrhu, který získal souhlas Republikánů jen ve velice okleštěné formě, se přidá podstatně větší část, ale ta jako součást federálního rozpočtu, který se nedá zablokovat senátními obstrukcemi.

Vládnoucí Demokraté předložili své návrhy v Kongresu ve stejný den, kdy Evropská komise zveřejnila návrh klimaticko-energetického balíčku Fit for 55, opatření, která mají také charakter historického zlomu. Oba partneři tedy jedou na stejné strategické vlně. Mylná je naše představa, že se jen někdo spletl a po čase se vrátí k „business as usual“, ve kterém bychom rádi setrvali až do skonání věků, abychom se nemuseli nic nového učit.

Krugman se trochu ohrazuje proti výrazu „uhlíkové clo“, jedná se o vyrovnání podmínek ve snaze o snížení uhlíkových emisí, které sleduje globální cíle. Doporučuje ignorovat hlasy o protekcionismu a porušování mezinárodního práva, jak se s tím vytasí tvůrčí PR týmy ve službách různých chrličů uhlíku. Ono jde totiž hlavně o lidi. Jistě, protekcionismus má nějaké náklady, které se však často přehání ve srovnání s nepoměrně většími riziky klimatických změn. Jestliže se lidé na severu USA pečou s teplotami nad čtyřicítku (v Montaně na hranici s Kanadou je právě 42 stupňů Celsia), koho mohou zajímat jemnosti interpretace článku III GATT? Země, které nechtějí udělat nic proti existenční hrozbě pro lidstvo, musí být postiženy nějakou sankcí, argumentuje Krugman.

Druhý argument reaguje na tvrzení o marnosti utahující klimatické regulace, která zní stejně jako u té daňové – firmy prostě utečou jinam. Neutečou, ledaže by nechtěly prodávat na nejvýnosnějších světových trzích, jako je ten v USA (nebo v EU). Vyhlídka dovozního vyrovnávacího poplatku či globální daně takové úvahy velice rychle zastaví. To není nic proti podnikání v zahraničí, ale proti předstírání čistoty průmyslu tím, že špinavé části odvezeme tam, kde se to zatím toleruje.

Krugman přirovnává poplatek za uhlík k dani z přidané hodnoty (kterou v USA zatím nemají). Na hranicích se však DPH chová stejně jako prodejní daň (tu v USA mají). Na vstupu do země nikdo nechce, aby se z domácí výroby platila, ale z dovozu ne. Na druhou stranu na výstupu ze země nelze přenášet americkou prodejní daň nebo evropskou DPH do zahraničí. Tento model je tedy známý, legální a široce zavedený. Jedná se o stejné podmínky na domácím trhu.

Komplikuje se to tím, že poplatek z uhlíku nebude zahrnovat jen náklady obchodování uhlíkovými limity, tedy tržní cenu uhlíku, ale taky vliv regulace, která nutí podniky vynakládat investice, aby ji dokázaly dodržet. Tam se bude muset trochu počítat a odhadovat a jistěže vzniknou i spory. Ale to, že je to těžké neznamená, že z toho nebude nic, uzavírá Krugman. Je lepší to udělat nedokonalé, než se toho vzdát. Ostatně, je to jen jeden z obrovských klimatických úkolů. Tenhle přiměje exportující země jen k zásahům, které se týkají vývozních oborů. Ani s poplatky za vyvážený uhlík tedy ještě nemáme vyhráno. Ale znovu, utéci nebude kam.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele