Premiéři Visegrádu se sešli na koordinační schůzce v moravské Lednici před jednáními o evropském rozpočtu a Fondu obnovy, které se nevyvíjejí podle jejich představ. Samozřejmě, pravdu máme my, ale nikdo se podle nás nechce učit. A k tomu se dozvídáme, že Česko má podle OECD patřit k největším hospodářským obětem koronaviru. To možná otřese základy dosavadních hospodářských strategií Prahy.

Kdyby došlo na nejhorší a přišla ještě druhá vlna pandemie, ČR za rok ztratí 13,2 procenta svého hospodářského výkonu. Ale i bez druhé vlny by to bylo podle OECD skoro deset procent. Tato drsná předpověď přitom přichází v době, kdy už vlastně ve většině Evropy pandemie skončila a život se vrací k normálu. Krátká byla radost, že se otevřely hospody a budeme moci znovu chodit na fotbal nebo do divadla. Pozor na to, druhé čtvrtletí má být podle OECD dokonce ještě horší než to první. Nezapomínejme však, že všechny předpovědi obsahují vedle sofistikovaných statistických modelů také nějaké to čtení z křišťálové koule. OECD v ní tak možná zahlédla dvakrát větší čísla, než z ní vyčetla třeba Světová banka.

Neberte to vážně, radí nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Shiller. Nedůvěřujte statistickým analýzám v takto výjimečné situaci. Poučení hledejme v historii, například v období španělské chřipky před sto lety nebo Velké krizi před 90 lety. Pak však nejde jen o ekonomii, ale také o politiku a riziko velké polarizace. Do hry vstupuje strach, který nutí domácnosti k opatrnosti ve výdajích, vlády vede k ochraně mezd a společnost láká k radikálním společenským řešením.

Začíná se prosazovat i fakt, že karantény a uzamčení dovolily koncentrovat pozornost na něco, co by jinak zaniklo v mediálním šumu. Najednou si uvědomujeme hlouběji, že krizí je víc – je tu taky rozhozená globalizace, klima, sociální nerovnosti, převratné technologie, zadlužení. A průběh může být ostřejší, jak ukázaly Spojené státy, ve kterých se vzedmula bouře protestů proti rasismu a policejní brutalitě. Je zdrcující zjištění, že lidé musí běhat po celých Spojených státech po ulicích a nechat se otloukat pořádkovými silami, aby bylo jasné že „černé životy mají cenu“.

Ale i Evropu čeká dusno. Finalizují se práce na rozpočtu Evropské unie, který tentokrát vzejde nejen z obvyklého sedmiletého střednědobého finančního rámce, ale také ze čtyřletého plánu obnovy po koronavirové krizi. V nebližších letech tak bude fakticky dvojnásobný. Patří však do světa iluzí, že dostaneme dvakrát tolik. Finále rozpočtování bude svěřeno německému předsednictví EU, kterému je svěřena druhá polovina roku 2020. Tomu předcházela francouzsko-německá dohoda, že obnova má snížit nerovnosti mezi severem a jihem.  Evropský motor se rovněž shodl na tom, že rozpočet má podpořit klimatické a ekologické cíle, což zase může rozhádat východ a západ. Česko si stouplo mezi oba ohně, když chce být proti solidaritě i obnovitelným zdrojům energie.

Východ požaduje, aby za spolehlivý bezemisní zdroj byly považovány hlavně nové jaderné elektrárny, zatímco Německo chce doma do dvou let s jádrem úplně skončit. Nepřekvapí proto, když jaderné energetice se zelené dotace zcela vyhnou. Vyrovnávání rozdílů zase cílí na vysokou mírou nezaměstnanosti zemí ve Středomoří, a to by znamenalo zvýhodňování jihu. Dvě třetiny ze 750 miliard euro Fondu obnovy, který byl pro tento účel vytvořen, mají tvořit granty, tedy nevratné dotace. Program je garantován vládami celé EU. Proto až příští vývoj ukáže, kolik za něj zaplatíme.

Očima českého premiéra Andreje Babiše je tak Česká republika v kleštích, protože náklady na evropské financování rostou, ale vyhlídky na evropskou podporu jádra se rozplývají. Také dalších evropských zdrojů má být pro nové členské země méně. Nakonec ještě bude Česko „trestáno“ za to, že dokázalo zaměstnat každého, a dokonce trpělo nedostatkem pracovních sil...

Pokud by se však potvrdily hrůzy z předpovědí OECD, ohlížení do minulých let Česku moc nepomůže. Mohlo by pak litovat, kdyby se teď zasazovalo o podkopání nástrojů solidarity. Stejnou chybou by bylo vyhnout se klimatickým programům, na které jsou obrovské peníze, a fňukat, že jsme nedostali na jádro, které je většinově odmítáno.

Premiéři zemí Visegrádu měli ladit ve čtvrtek v Lednici společnou pozici na (virtuální) summit za týden, kde se měl evropský rozpočet znovu o kousek posunout. O Zelené dohodě pro Evropu budou zase v pondělí jednat na videokonferenci ministři energetiky (za nás ministr průmyslu).

Na jiném virtuálním setkání teď zazněla kritika postoje V4 v energetice. Na webináři společné platformy V+RE se propojily čtyři visegrádské asociace pro obnovitelnou energii plus Rakousko. Dozvěděli jsme se, že jednotná fronta visegrádských zemí jako brzdy rozvoje obnovitelných zdrojů energie se rozkližuje, protože řada dílčích politik, jako česká Nová zelená úsporám nebo polská regulace, a zejména cenový vývoj investic do solární a větrné energetiky, lákají soukromé a průmyslové investice. Mezinárodní webinář byl organizován z Prahy a připojila se stovka účastníků, informoval Jan Doležal z české Komory obnovitelných zdrojů energie (KOZE).

Hlavním cílem debaty byla prezentace analýzy této společné platformy, která porovnává nízké ambice vlád a skutečný potenciál visegrádské čtyřky plus Rakouska (V4+).

S tím Rakouskem je to dáno tím, že Národní akční plán pro klima a energetiku připravovala přechodná vláda, která se nechtěla pouštět do velkých závazků. Program nové vládní koalice konzervativců a zelených je mnohem ambicióznější, takže národní plán projde revizí. Je reálné, že Rakousko dlouhodobě odmítající jádro bude mít roku 2030 veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů. Ještě před 15 – 20 lety přitom Rakušané slýchávali od svých vůdců, že vítr v jejich zemi nefouká a slunce svítí jen málo, připomíná v analýze Ada Amon, vedoucí expert E3G (think-tank pro „energii třetí generace“).

V Česku to s tím sluncem a větrem platí dodnes. Český národní plán podle Martina Mikesky z KOZE strašně podceňuje solární zdroje, jejichž podíl při výrobě elektřiny by se mohl do roku 2030 ve skutečnosti zdvojnásobit na 28,2 procenta. Větrná energie by se mohla posílit nejméně trojnásobně, byť i to je strašně málo. Podporu investic do nových obnovitelných zdrojů lze pokrýt výnosy z obchodování s emisními povolenkami. Zato vládní představy o podílu spalování štěpky ve velkých teplárnách narazí na hranice udržitelnosti, až dojde dřevo po kůrovcové kalamitě.

V Polsku se trochu zlepšily regulatorní podmínky, a tak nezávisle na vládě vznikla iniciativa ve spolupráci soukromého a veřejného sektoru, jejímž výsledkem má být vybudování solárních a větrných kapacit ro roku 2030 o špičkovém výkonu 3,2 gigawattu. Monika Morawiecka, ředitelka strategie největší polské energetické společnosti PGE Group k tomu říká: „Dlouhá léta jsme opakovali sami sobě i okolnímu světu, že obnovitelné zdroje energie si nemůžeme dovolit. Nyní si nemůžeme dovolit neinvestovat do OZE.“

Ve slovenském národním plánu čísla nějak nehrají. Budoucí spotřeba energie je tam nadsazená v rozporu se všemi trendy v okolním světě a potenciál OZE podceněný. Když se použije realističtější jmenovatel a sáhne po širších možnostech solární a větrné energie, baterií a elektromobility opřené o vodík, může země dosáhnout 25,6 procentního podílu obnovitelných zdrojů. To by bylo o dva procentní body víc, než nabízí Česko. Ján Karaba, ředitel asociace obnovitelných zdrojů SAPI, k tomu říká: Technologie obnovitelných zdrojů, zejména větrníky a fotovoltaika, začínají být cenově konkurenceschopné s konvenčními zdroji energie. Místo spoléhání na drahé jaderné zdroje by Slovensko mělo využít jedinečné příležitosti a zpracovat reálné plány na podporu rozvoje energetických zdrojů příznivých pro klima v kombinaci elektrickou mobilitou.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele