Prvním výsledkem britských předčasných parlamentních voleb, tedy tím nejpředčasnějším, protože byl zřejmý už před otevřením volebních místností, je prasklá bublina premiérky Theresy Mayové jako „silné a spolehlivé vůdkyně“. Praskla stejně jako představa, že Brexit lze očekávat s nadějemi, jako příležitost k odstranění nejdůležitějších strategických problémů země. A že rozhodujícím trumfem Mayové bude odhodlání jít do jednání s EU s hrozbou, že Británie se obejde i bez dohody.

Pár týdnů volebního boje však odhalilo něco jiného než sílu a spolehlivost. Premiérce se začalo říkat Maybot, protože ze sebe nedokáže vysoukat víc než balíčky naučených frází, jako když se zmáčkne čudlík nějakého automatu. Na jejích volebních shromážděních se pravidelně schází jen pár desítek otrávených aktivistů ze seznamu, zatímco labouristický soupeř Jeremy Corbyn dokáže plnit náměstí. Největší chybou vlády tak bylo už samotné vypsání předčasných voleb s pocitem, že dlouhodobě zafixují okamžitou převahu.

Samotný Brexit nakonec nemělo smysl v kampani moc větrat, protože jde o skok do tmy, kde ti nejinformovanější, jako velké banky a nadnárodní společnosti, už přešly ke krizovému řízení, aby předešli obrovské konkurenční nevýhodě v podobě izolace mimo jednotný unijní trh a celní unii. Pro začátek chtějí přesouvat své aktivity na kontinent, takže ekonomiku na ostrovech zmenší.

Britská veřejnost se s tím pomalu smiřuje. Průzkum veřejného mínění Pew Research Center rok po referendu ukazuje, že nevýhody Brexitu vidí stejných 48 procent Britů jako na začátku, ale jeho výhody už jen 44 procent. Dnes by tedy referendum odchod z EU nepotvrdilo. Brexit má přitom větší podíl stoupenců mezi voliči konzervativců, kde jich je dvakrát víc než mezi voliči labouristů. Pozoruhodné je, že strana UKIP, která svými nabubřelými sliby dohnala zemi k opuštění EU, v průzkumech propadla hluboko pod hranice volitelnosti.

Stejný rozdíl jako mezi konzervativci a labouristy je mezi starými a mladými. Z voličů nad 50 let vidí výhody odchodu z EU dvakrát větší podíl (54 procent) než najdeme mezi voliči věkové skupiny 18 – 29 let (tam je to jen 25 procent). Lze tedy říci, že generace, která už vstoupila do praktického života, se cítí Brexitem ohrožena. Proto je probíhající volební souboj zároveň zásadním generačním střetem, a lze tušit, komu síly déle vydrží.

Větší starosti však dělá Britům terorismus, když udeřil hned třikrát po sobě. V posledních hodinách před volbami zároveň však vyšlo najevo, že džina z lahve vypustila samotná britská tajná služba. Vymstila se její snaha uchovat si zásobu „umírněných“ džihádistů pro použití v Sýrii nebo jinde. Trapné bylo i zjištění, že vláda zatajuje vědomost o saúdském financování islamistických skupin v Británii. A úplně komické bylo protiteroristické naparování premiérky Mayové, když se porovnalo s jejími předchozími drastickými škrty v rozpočtu pro britskou policii.

Nepřekvapilo proto, když volební výsledek měla ovlivnit závěrečná špína. Bulvární deníky ve vlastnictví australského podnikatele Ruperta Murdocha, který je znám svým ostrým diktátem šéfredaktorům, otiskly mnohastránkové rozbory, jak Jeremy Corbyn nahrává teroru – svými prohlášeními ze 70. let. Ale průzkumy ukazují, že také v obavách z islámského extrémismu jsou odlišnosti dané věkem - staří se bojí víc, mladí míň.

V současné Británii je tak věk nejdůležitějším ukazatelem volebního chování. Výsledek voleb je proto závislý na volební účasti mladých voličů. Přitom je těžko předvídatelný, protože britský volební systém má gamblerský charakter. V jednokolovém většinovém systému stačí pár hlasů navíc, a vítěz bere vše. Když pak vidíme, jak v závěru odpadly menší strany a vše se soustředilo jen na dva hlavní protivníky, jejichž síly byly vyrovnané, nelze vyloučit, že základní konflikt o Brexit, bezpečnost a charakter sociálního státu po volbách neskončí a spíše ještě zesílí.

Jen co skončí britské parlamentní volby, přijdou ty francouzské. Francouzi jdou letos znovu k urnám v neděli 11. června. Demokracie to tam nemá snadné, protože nadále platí stav ohrožení, který byl vyhlášen už po teroristických útocích roku 2015. Ale francouzští voliči už mají krátce za sebou volbu prezidenta republiky a nyní je třeba dořešit jeho vliv ve sněmovně. Francouzský volební systém je podobně jako ten britský většinový, avšak na rozdíl od druhého břehu Kanálu je dvoukolový. Většinou to probíhá tak, že v prvním kole se hledá, koho ano, a ve druhém, koho ne. Jenže co čekat, když se v tom druhém kole vybírá menší ze dvou zel? Šance na dobro je pak pochopitelně minimální.

Takhle to proběhlo už při prezidentských volbách, kdy mladý Emmanuel Macron byl zvolen hlavně proto, že socialisté totálně vyšuměli a pravici proplela policie. K francouzským tradicím patří, že nový prezident obyčejně dokáže prosadit i svou parlamentní stranu. Macron zpočátku žádnou neměl, úřad vyhrál s neurčitým hnutím Kupředu! Ale po masakru tradičních stran rozšířil její záběr o osiřelé republikány a přejmenoval ji na Republika v pohybu (přidal republiku, odstranil vykřičník), což zabralo, v průzkumech s 30 procenty potenciálních hlasů výrazně vede.

Co je důležité, Národní fronta Marine Le Penové, která byla v prezidentských volbách druhá na pásce, je nyní v průzkumech až třetí s 18 procenty. Předstihli ji také pravicoví „praví“ Republikáni (20 procent). Mélenchonova levicová Nepodrobená Francie zatím přitáhla jen 12,5 procenta. Socialisté se nepatrně vzpamatovali a mají 8 procent. Pokud bude druhé kolo „všichni proti Le Penové“, Macron přesvědčivě vyhraje.

Ostatně, už teď se tak chová, jako by vyhrál, a mluví o novele pracovního zákoníku, který byl nejkonfliktnějším tématem za prezidenta Francoise Hollanda. Drží se přitom neoliberální mantry a usiluje o oslabení odborů a prodloužení pracovní doby jako nástrojích zvyšování konkurenceschopnosti. Je to však učení prošlé školy, a tak může očekávat rány od rozhořčených protivníků i změněné doby.

Odbory má oslabit zrušení závaznosti kolektivních smluv vyššího stupně, bude stačit, když se vyjednají na podnikové úrovni. Znamená to, že zaměstnanci budou zbaveni nejsilnější zbraně, kvůli které odbory vznikly, odborové solidarity. Jenže tu nelze zakázat, i Macron přijde na to, že takovou moc prostě nemá. A narazí i s pokusy prodlužovat pracovní týden, kde chce zpochybnit uzákoněných 35 hodin. Nechme stranou ryze ekonomické studie, které potvrdily, že zkracování práce zvyšovalo produktivitu. Veřejnost už příliš nezajímají makroekonomické efekty, protože dobré výsledky obohacují jen hrstičku vyvolených.

Problémy jsou jinde, přináší je digitalizace. Pracovních míst ubude a dá se to řešit jen zkracováním pracovní doby nebo naředěním úvazků na menší kousky. Taky vláda musí být ve střehu, protože koho robot vytlačí z práce, toho zbaví možnosti platit daně a pojištění. Tohle by chtěl Macron řešit zdaněním robotů, ale celý problém tím nemá z krku. Produkce vyhozeného zaměstnance bude nahrazena, ale s někdejším příjemcem platu ubude také zákazník. Macron to tedy může schytat z obou stran. A možná právě tohle bude hlavní téma, které ovlivní druhé kolo francouzských parlamentních voleb 18. června.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.