Hluboká depka s lehce nadějným výhledem, to byl obsah exkurze Hnutí DUHA, která měla doložit vliv evropských zemědělských dotací na pole, krajinu a život kolem. Řekněme si rovnou, že v českém pojetí je zhoubný. Proto teď, kdy se chystá úprava společné zemědělské politiky EU na nové finanční období, děsila dosavadní snaha české vlády, aby peníze tekly nadále i těm, kdo škodí.

Zbývá ještě krátký čas, kdy by to šlo ovlivnit. Můžeme se opřít o příklady, že také v Česku se dá hospodařit zodpovědně a současně ekonomicky. Problém je v tom, že je to práce a musí se to umět. To je však důvod, proč to podpořit.

Pro depku si exkurze vybrala lány od obzoru k obzoru u obce Račiněves, v nejúrodnější oblasti Čech pod horou Říp, jen kousek za stejně nekonečnými placatými halami logistických center severně od Prahy. Snad aby bylo zřejmé, že může být hůř.

Teď na podzim je krajina dokonale vysvlečená, a tak je ta vyprázdněnost zemědělského území lépe vidět. Jedinou vegetací kolem nahatých brázd tvoří nálet akátů na opuštěné souvrati u pankejtu, kde měly velkostroje problémy s otáčením. Ty akáty jsou sice invazivní a nezbavíte se jich, ani když se je pokusíte vytrhat, ale zaplať pámbu, roste tu aspoň něco. Dolní patro pak tvoří keře s úkrytem a obživou pro drobná zvířata a ptáky. Divoký remízek má taky dost míst, kam proniká slunce k radosti různého hmyzu.

Tohle jsou dva póly české zemědělské krajiny. Na jedné straně intenzívní hospodaření do vyčerpání půdního potenciálu, a hned vedle, mimo dosah velké techniky, vítězí naprostá divočina.

Česká republika jinak patří mezi 4 země s největším počtem ohrožených druhů motýlů, jak vyplývá z evropského Červeného seznamu z roku 2010. To má své důsledky. Hmyz je důležitou součástí potravního řetězce mnoha zvířat, například ptáků. Je také důležitým opylovačem, a bez opylování nejsou potraviny, řekl nám Ing. Vladimír Hula, Ph.D., entomolog z Mendelovy univerzita v Brně.

Podle výzkumu je v Česku ohroženo vyhynutím 50 procent druhů vážek, denních motýlů či vos. U listorohých brouků, jako jsou chrousti, je to 60 procent. Polovina druhů čmeláků už úplně vyhynula a polovina zbývajících má vážný problém. Hmyz nemá šanci v krajině, kterou zalehly velké půdní bloky s monokulturou. Ty naše jsou dokonce největší v Evropě!

V zelené poušti hmyz a další organismy nenajdou zdroje potravy, úkryt a příležitosti pro rozmnožování. Neschovají se ani v půdě, která je udusaná od zemědělské techniky jako beton. A dorazí to příval zemědělské chemie.

Z faktů, které shromáždili experti Hnutí DUHA, jde mráz po zádech. Většinou jde o oficiální statistiky Ministerstva zemědělství ČR a jeho Situační a výhledové zprávy Půda 2015. Jak ty české hrůzy vznikly? Převzali jsme to nejhorší z minulosti, a ještě to rozvinuli dotacemi.

Začalo to převzetím amerického modelu velkých farem, který nejprve posloužil jako vzor pro sovětské kochozy, a pak byl vnucen Československu.

Jak jsem se dočetl v podkladech, kterými nás Hnutí DUHA vybavilo,

• v důsledku kolektivizace se rozoralo až 800 000 km mezí a 120 000 km polních cest, zmizela liniová zeleň jako větrolamy a polní remízky. Došlo ke sloučení polí do velkých bloků a zpřetrhaly se vazby vlastníků na půdu. V krajině tak chybí přírodní bariéry chránící půdu před erozí, které by zároveň poskytovaly prostor pro život biodiverzitě.
• Zatímco v roce 1948 byla průměrná velikost půdních bloků 0,23 ha, v roce 2020 už to bylo 20 hektarů. V Česku se tak nacházejí jedny z největších půdních bloků v Evropě, které jsou pak náchylnější k vodní i větrné erozi a vysušování.
• Eroze nás ročně připravuje až o 21 milionů tun ornice v hodnotě minimálně 4,3 miliardy korun. (Ale jak chcete opatřit cenovkou trvalou ztrátu obživy?) Z toho je vodní erozí ohroženo 52 % zemědělské půdy, přičemž 16 % extrémně, a větrnou erozí 23 % půdy. Riziko vodní eroze se bude s postupující klimatickou změnou dále zhoršovat, může se zdvojnásobit do roku 2030. Ke zvýšené degradaci a odnosu půdy přitom vede zejména nadměrné pěstování erozně nebezpečných plodin, jako je kukuřice, pěstování rozsáhlých monokultur nebo chybějící přírodní bariéry mezi poli v podobě mezí či remízků.
• Půda by mohla celkově zadržet až 8,4 milionů kubíků vody (tzv. celková retenční kapacita). Kvůli nevhodnému hospodaření a poškození půdy (např. utužením způsobeným zemědělskou technikou) už je však schopna zadržet jen 5 milionů kubíků, skoro o polovinu méně.
• Rezidua a metabolity pesticidů v nadlimitním množství se nacházejí v 90 % povrchových vod a ve 40 % podzemních vod. Koktejly pesticidů jsou ve více než polovině vzorků půdy. V třetině vzorků jsou alespoň 3 pesticidy v nadlimitních množstvích.
• Vedle vymírajícího hmyzu hyne i ptactvo, doplňuje Václav Zámečník, zemědělský expert České společnosti ornitologické. Od roku 1982 zmizela z české zemědělské krajiny třetina polních ptáků. Po vstupu do EU a zapojení do společné zemědělské politiky se tento negativní trend zrychlil. Mizí druhy vzácnější, ale i ty dříve naprosto běžné, jako je např vrabec domácí nebo vrabec polní. Od začátku sčítání ptáků v roce 1982 poklesla například populace koroptve polní a čejky chocholaté o 80 procent nebo hrdličky divoké o 60 procent. Chocholouš obecný či linduška luční téměř vyhynuli. Zásadní roli hraje zejména krajinná struktura, jak ukázala studie českých vědců, která srovnávala hraniční oblasti Česka a Rakouska. V Rakousku jsou ptáci díky menším polím výrazně početnější.
• Pokles biodiverzity má dopady na mnoho základních tzv. ekosystémových služeb, které zajišťují např. možnost pěstovat potraviny nebo mít čistou vodu a vzduch. Úbytek opylovačů znamená nižší produkci u 80 % plodin, které jsou na opylování závislé. Systémy s nízkou biodiverzitou jsou mnohem náchylnější k velkým výkyvům, jako je rozmnožení škůdců. Nedostatek přirozených predátorů znamená např. větší potřebu užívání pesticidů. Půda bez života a bohaté škály mikroorganismů není schopna podporovat růst plodin, který je pak nahrazován umělými hnojivy.

A tohle je u nás podporováno zemědělskými dotacemi. Tady chvíli nabídnu vlastní výklad. Jejich hlavní rolí bylo původně zajištění dostatečného příjmu zemědělců. Jenže u nás to vedlo ke zvráceným důsledkům. Částečně proto, že drtivá většina zemědělské produkce se odehrává na pronajaté půdě.

Většina restitucí dále oslabila vztah k vlastnictví půdy, kterou pohltily obrovské zemědělské podniky. Platba dotací na plochu (kolik hektarů, tolik korun) tak nemířila k vlastníkům, ale k podnikajícím nájemcům. Nemířila ani k těm, kdo na půdě pracují. Mzdy v zemědělství jsou asi 20 procent pod průměrem celé ekonomiky.

Koloběh dotací v potravním řetězci popsali už roku 2007 docenti Seják a Zavíral z UJEP Ústí nad Labem. Jejich článek Neudržitelnost českého zemědělství pod neviditelnou rukou trhu jsem přebral do Ekonoma. Vycházel z prudce se rozevírajících nůžek mezi cenami zemědělských komodit, zejména mléka a masa, a spotřebitelskými cenami. Zemědělci dostávali pořád skoro stejně, ale ceny v řetězcích prudce vzrostly.

„Toto prostředí rostoucí nerovnosti rozdělování hodnoty v potravinových vertikálách vede k tomu, že zemědělci byli a jsou vystavováni do situace, že nemohou ekonomicky přežít bez dotací z veřejných zdrojů a stávají se nadto terčem kritiky, že společnost musí na jejich činnosti doplácet (HN 17.8.06). Přitom ve skutečnosti společnost platí za neekvivalentní rozdělování uvnitř potravinových řetězců a platí fakticky více než je společensky nutné, protože při ekvivalentnějším rozdělování přidané hodnoty v příslušných vertikálách by se vůbec nemuselo sahat k podporám z veřejných rozpočtů,“ píší autoři. Zdůraznil bych zjištění, že dotace jsou zbytečně vysoké, protože nejsilnější koncovka z řetězcích nemá nikdy dost.

Zmíněná práce upozorňuje, že v tom nejsme sami, jak dokládá příkladem z Británie:

„Farmáři jsou často médii obviňováni, že jsou jen „konzumenty dotací“, pravdou však je, že v některých případech je cena pro zemědělce tak nízká, že dokonce ani s dotací nemohou farmáři pokrýt své výrobní náklady. Supermarkety a velké zpracovatelské firmy zvyšují svůj podíl na ziscích ždímáním celého dodavatelského řetězce a farmáři na jeho konci jsou v nejslabší pozici. Podpory do zemědělství v zásadě jdou přímo do zisků supermarketů.“ (zdroj: What’s wrong with supermarkets, s.13, ZDE).

A teď k současnému stavu a jeho perspektivě, jak nás informoval zemědělský expert Hnutí DUHA Mgr. Martin Střelec:

• Společná zemědělská politika (SZP) tvoří třetinu rozpočtu Evropské unie. V současnosti se vytváří podoba dotací na roky 2023-2027.
• Čeští zemědělci jsou na podporách významně závislejší než jejich evropští protějšky, podíl přímých plateb v čisté přidané hodnotě zemědělských podniků je v Česku vyšší než evropský průměr. Proto bychom měli od státu vyžadovat, aby využíval zvýšené možnosti, jak ovlivnit přes dotace zemědělskou praxi a její dopady.
• Tlak na stát (vládu, parlament, úřady) je vhodný právě teď. Členské státy musí do konce roku předložit vlastní Strategický plán a následně jej Evropská komise schválí. Pro české zemědělce je na příští programové období připraveno více než 140 miliard korun z evropských zemědělských dotací.
• Dotace mají tři složky. Hlavní environmentální prvky v SZP představují základní podmínky, které je nutné splnit pro získání jakýchkoli dotací (DZES), dále nová dobrovolná opatření, ekoschémata, která mají mít vyšší ambici než DZES, a nakonec cílená dobrovolná opatření, která by měla zřetelně zlepšovat stav půdy či krajiny. Jde o agroenvironmentálně-klimatická opatření (AEKO) a některá další opatření, jako jsou ekologické zemědělství, nově agrolesnictví či technologie ke snižování emisí skleníkových plynů.

Jaké změny ve společné zemědělské politice EU je tedy třeba požadovat? Co by se mělo objevit v českém strategickém plánu?

• Vrátit do krajiny zmizelou strukturu: Stávající návrh českého strategického plánu téměř vůbec neřeší obnovu stabilní krajinné struktury – trvalých krajinných prvků - stromořadí, remízků, rybníčků, mokřadů... Je potřeba zemědělce motivovat k jejich vytváření. Lze to dělat kombinací dostupných nástrojů. Jedním jsou podmínky např. v ekoschématech. Pomohlo by také zajištění jednoduchého přístupu k financím (k evropským i domácím dotacím) a poskytnutí kvalitní poradenské podpory. Neprodukční, zejména stabilní krajinné prvky by měly pokrýt alespoň 10 % zemědělské půdy do roku 2030. Tyto prvky jako jsou remízky, meze, mokřady, úhory i ochranné pásy neslouží k produkci, ale k zachování života v krajině. Najdeme to v Zelené dohodě pro Evropu, ale naštěstí se k tomu zavazuje i nová vláda ve své koaliční smlouvě.
• Omezit maximální velikost výměry jedné plodiny na 20 hektarů: Zemědělci v ČR mohou dosud jednu plodinu pěstovat na ploše velké jako 50 fotbalových hřišť. To je moc. Menší pole rozdělená neprodukčními krajinnými prvky lépe odolávají erozi a umožňují v krajině přežívat živočichům i dalším rostlinám.
• Urychlit přechod na ekologické zemědělství: Podpořit nárůst ploch obhospodařovaných v ekologickém režimu s cílem dosáhnout 20 % zemědělské plochy v roce 2025, resp. 25 % v roce 2030, přičemž se zaměřit primárně na nárůst na orné půdě. Zatím drtivě převažují trvalé travní porosty, kde ten rozdíl proti konvenčnímu zemědělství není nijak velký.
• Vytvořit ochranné pásy u vodních toků: Pro lepší ochranu vody je potřeba vyčlenit desetimetrové pásy kolem potoků, řek a dalších vodních prvků v krajině, kde se nepoužívají pesticidy a umělá hnojiva.
• Finančně motivovat zemědělce k šetrnému hospodaření: Posílit ambice ekoschémat: Návrh MZe je zaprvé bez ambic a moc toho nepřinese. Na dotaci má totiž dle návrhu dosáhnout úplně každý. Proto jsou podmínky nutně nastaveny tak, aby s jejich splněním neměl nikdo výraznější problém. A zadruhé, návrh není spravedlivý a nikoho nemotivuje ke změně. Kvůli stejným podmínkám pro všechny neodměňuje ty, kdo se k půdě a krajině chovají šetrněji nebo se šetrněji chovat chtějí. Proti stávajícími návrhu ministerstva stojí návrh Hnutí DUHA a České společnosti ornitologické, který zavádí více úrovní a volitelných opatření, což by spravedlivěji odměňovalo ty, kdo hospodaří lépe.
• Nastavit vyšší laťku a motivovat k širšímu využití u dalších dobrovolných opatření, jako jsou biopásy, agrolesnictví či omezování užívání pesticidů.

Nakonec trochu toho pozitivního. Exkurze pak zamířila do statku Vodňanských v Blíževedlech na Českolipsku, kde se snaží hospodařit dobře, krajina je vytrvale zpestřována a je z toho radost i dobrý výdělek.

Právě ten výdělek stojí za pozornost. Efektivně soupeří s honbou za nejvyššími výnosy, která je možná snadnější, ale určitě je dražší. Vyčerpaná půda a zdecimované prostředí vyžadují stále více minerálních hnojiv, pesticidů a energie, jak tam přejíždějí s postřiky sem a tam. Zato vyvážená krajina s opylovači a ptáky, stejně jako organicky bohatá půda a pestřejší skladba plodin, to jsou prvky zemědělské výroby, které spoustu věcí udělají za nás.

Výnosy nejsou rekordní, ale výsledný hospodářský efekt je lepší. Jen se to musí umět a musí se to dělat i srdcem. To může do výsledku promluvit více než vagony materiálů a všemocné velkostroje, financované bezduchými dotacemi na plochu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele