Zákaz je nejlepší propagace. Od chvíle, kdy byla zakázána skupina portálů, které vybočovaly z mainstreamové jediné pravdy, zvedla se těm zbylým nezávislým čtenost. To chápu, jsme dobří. Ale na druhou stranu, není kam skočit. Uvedený přírodní zákon však platí i opačně, propagace je nejlepší zákaz. Když vám něco od rána do večera tlučou do hlavy, víte přesně, čemu se vyhnout. A sebevražedná propagace blbosti je úplný dar boží, protože urychlí konec zcestné myšlenky i toho, kdo ji trousí.

Takový dar z nebe představuje nápad ministryně obrany Jany Černochové (ODS), že z Američanů vyžoudí ustavení vojenské základny USA na českém území. Chtěla tím radostně překvapit svého amerického kolegu Lloyda Austina při návštěvě Pentagonu. Ten však opatrně opáčil, že o takové věci se dá jednat „až na to budou připraveny obě strany“. Natěšená Černochová připravená je, takže není těžké zjistit, kdo zatím nemá zájem.

Mezinárodní vliv Česka nelze nikdy dostatečně podcenit, nicméně, riziko tam je. Může se stát, že si špatně vyložíme reakci partnera, například, že překážkou snad jsou nedostatečné zbrojní výdaje českého státního rozpočtu. Nebo že jsme zapomněli zdůraznit, aby Američani při tom přesunu přibalili také jaderné rakety. Možná zaznělo málo silně i to, že když jde o nerozborné přátelství s USA, tak na to je málo NATO, pod jehož prapory tu americké tanky rejdí sem a tam.

V hlavě Černochové nesnadno se vyznat a o její politické budoucnosti těžko spekulovat. I kdyby však tato budoucnost připomínala jepici, která ani nemá trávicí ústrojí, neboť jediným cílem jejího zrození je nalezení partnera, může být plodná. Tato budoucnost může být plodná, neboť myšlenkové obzory Černochové jsou nejlepší pomůckou pro definici cílů českého mírového hnutí, které tak neúnavně pomáhá probudit. Ne americkým základnám, ne astronomickým zbrojním výdajům, ne jaderným zbraním, ne NATO bez referenda! Když to shrnu, mírová klasika.

Tradicí mírového hnutí bývaly velikonoční pochody, v Německu se na nich podílela i sociálně-demokratická SPD. Přerušila to pandemie, ale roku 2020 proběhl zajímavý pokus o společnou akci aspoň po internetu, jak o tom informuje server mírového hnutí:

„Několik organizací, včetně IPPNW Německo, Německá mírová společnost, pax christi Německo a Mírové družstvo pro síť, vyzvaly k prvnímu virtuálnímu velikonočnímu pochodu v Německu jako „Alliance Virtual Easter March 2020“. (ZDE)

V Česku se tato velikonoční tradice nikdy nechytila, ke škodě sociálně-demokratického vlivu, ale když byla militarizační hrozba konkrétní, mírové síly i v ČSSD to měly snazší. Památné jsou protesty hnutí Ne základnám proti plánům na zřízení radarové základny v Brdech za premiéra Topolánka (ODS). Když o něco šlo, došlo i na ten pochod. Měl podobu rozvážné pouti protestantů krásnou krajinou z Jinec k brdskému Trokavci, poblíž kterého to mělo stát a kam by mířil i případný preventivní úder protivníka. Američané přehlédli, že starosta této malé obce Jan Neoral sloužil na vojně u radaru, a mohl tak bránit občany nejen politicky, ale i odborně. Geopolitický střet, „jak starosta Trokavce porazil strašlivého Bushe“ zachytil dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy Český mír. (ZDE)

Těch protivníků bylo samozřejmě víc, radar například odmítlo vnitrostranické referendum ČSSD, vypsané za předsedy Jiřího Paroubka. Respektování výsledku tohoto referenda bylo později součástí 27 podmínek, se kterými ČSSD podpořila úřednickou vládu Jana Fischera. Na Wikileaks se dočteme, že Američané to vnímali jako obecný odpor obyvatelstva v ČR proti svému záměru. Najdeme to v zápise z návštěvy delegace republikánských senátorů ve Varšavě, když polským kolegům vysvětlovali, proč byly plány na radar zrušeny. (ZDE)

Když se rozhlížíme po DNA sociální demokracie, určitě tam patří podpora mírových iniciativ nebo odmítání válek a nadměrných zbrojních výdajů. Selháním byl souhlas Zemanovy vlády s přeletem letadel, které mířily na humanitární bombardování Jugoslávie. Bylo to týden poté, co nás do NATO vzali, takže se Zemanovi zdálo hloupé hned na začátku se cukat. Ale vzpomeňme si na náš vstup do Evropské unie, předcházelo mu speciální referendum, které jej podpořilo. Vstupu ČR do NATO, který se vyjednával od roku 1990 (zpočátku tedy vstup ČSFR), však žádné referendum nepředcházelo. Mohla tam být obava, že pokud to projde, tak s podmínkami, aby se dodržovala charta NATO, která hned v prvním článku výslovně zavazuje k mírovému řešení sporů.

NATO je bez referenda, tak z jakého titulu teď Černochová hazarduje s českou suverenitou? Ne že by nám té suverenity moc zbylo, ale tím spíš musíme to zachovalé bránit. Jak se také shoduje obrana svobody a demokracie s cenzurou a vyhrožováním novinářům trestními postihy, pokud se odchýlí od oficiální propagandy? Má to usnadnit zatažení republiky do ostré války přímo na bojišti, ne jenom prostřednictvím vysloužilých tanků, které byly údajně rozstříleny hned na prvním ukrajinském nádraží? Jaký smysl má pouštění žilou českému rozpočtu na útočné zbraně pro armádu, která není schopna obrany vlastního území?

Mírové hnutí není úplně pacifistické, byť z větší části asi ano. Nejlepší obranou jsou dobré vztahy, největším rizikem snaha zatlačit někoho do rohu, ze kterého nevede jiný únik než přes útok. Není nic horšího, než když hloupou obranu doráží hloupá diplomacie. Dnešní spontánní občanská solidarita s Ukrajinci je nesena soucitem s utrpením v zemi, kde to může kdykoliv odněkud přiletět, není to reakce zaslepené revanšistické zuřivosti, ve kterou by to někdo chtěl přetavit.

Cílem monopolní propagandy je zastrašování, tvrzení nesmyslů slouží jako důkaz, že vládnoucí moc může všechno. Jenže to nás žene se zavázanýma očima na příslovečný okraj propasti. Když se nesmí o podstatě problému mluvit, když se nesmí otevřeně debatovat o příčinách války, těžko se dočkáme nějakého udržitelného řešení.

Je tu prostor pro mírové hnutí, a to vždy patřilo ke klíčovým tématům levice. Rozdmychávání válečnických nálad může tedy v jistém smyslu mírovému hnutí posloužit jako živá voda, usnadňuje rozhodování o tom, co nechceme, a mohlo by být i živou vodou levice, pokud to dokáže uchopit. Nejde o vychytralé ovládnutí tématu, jde o záchranu občanské společnosti, o uhájení toho lepšího z listopadu 1989. Tenkrát se na náměstích taky nekontrolovaly stranické legitimace.

Pokud se levice tohoto tématu nedokáže ujmout, není jí pomoci. A nám taky ne. Ledaže by... V té pohádce, jak starosta Trokavce porazil strašlivého Bushe, vidíme, že ani v geopolitickém soukolí není obyčejný člověk úplně ztracen, když nemá hlavu jen k tomu, aby měl kam dát čepici, a taky když není sám. Kdyby současná mrákotná levice už nebyla schopna žádné akce, z mírového hnutí může vzejít nová. Jestli o tohle jde ministryni Černochové, má můj potlesk.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele