Johnu Kerrymu se po měsících usilovného snažení konečně podařilo přimět Palestince a Izraelce k jednání o stabilizaci jejich vztahů. Všeobecně se jeho snaze nedává příliš šancí na úspěch, přesto však nezaškodí podívat se, jaká je pozice a motivace obou stran.

Skepse k zahájení rozhovorů spočívá především v tom, že situace se oproti minulým měsícům příliš nezměnila a společné jednání za jedním stolem je jen úlitba (v izraelském případě snaha vyhnout se mezinárodní izolaci, v palestinském nepřijít o peníze pro samosprávu) Američanům na tomto poli něco dokázat. Skutečné názory obou stran jsou ale značně nejisté a nic až na výjimky nenasvědčuje tomu, že by ze svých dřívějších pozic slevily.

Židovský stát kontra návrat uprchlíků a další rozpory

Základní překážka spočívá v tom, že ani jedna strana nechce (a ani nemůže) respektovat požadavky té druhé. Cílem Izraelců je, aby Arabové uznali jejich stát za židovský, smířili se s nedělitelností Jeruzaléma a neřešili návrat uprchlíků na vlastní území. Izraelité dále nechtějí návrat k hranicím zpřed roku 1967, který je naopak jedním z důležitých požadavků palestinské samosprávy. Ta zase požaduje zastavení výstavby na sporných územích, zisk kontroly nad většinou (či celým) západním břehem Jordánu a Gazou a propuštění arabských vězňů. Snad kromě požadavku na regulaci výstavby jsou to všechno otázky klíčového bezpečnostního zájmu pro obě země, proto je na nich shoda dlouhodobě velmi obtížná. Když se k tomu nedávno připojilo jednostranné vyhlášení Palestiny za nečlenský stát OSN, čímž Palestinci porušili dohody z Osla, důvěra, pokud se o nějaké ještě dalo hovořit, poklesla na minimum.

Přesto se Kerrymu podařilo relativně nemožné a dostal obě strany po pěti letech opět k jednomu stolu. Některé indicie naznačují, že tentokrát to obě strany myslí vážně – izraelská vláda tento víkend rozhodla o propuštění 104 arabských vězňů, vesměs vrahů a teroristů, a ani výstavba na Západním břehu od doby začátku druhého funkčního období Netanjahuovy vlády nepokročila. Palestinci se naopak zavázali nepokračovat v izolaci Izraele na mezinárodní úrovni.

Izraelci proti dohodě i propuštění teroristů

Že však nakonec snaha politiků a diplomatů nemusí vyjít, i kdyby se na něčem domluvili, naznačuje další víkendové rozhodnutí izraelské vlády, která podmiňuje přijetí mírové dohody schválením v referendu. A izraelská veřejnost není dohodě vůbec nakloněna. Požadavek na referendum sice schvaluje, kompromis s Palestinci již méně – chce jej pouze něco málo přes čtvrtinu Izraelců, více než 54 % naopak dohodu odmítá. A už vůbec se jim nelíbí, pokud by taková dohoda byla podmíněna propuštěním teroristů, to odmítly tři čtvrtiny obyvatel židovského státu.

Ani premiérovi Netanjahuovi se krok nedělal snadno, což dokazují jeho slova po nedělním rozhodnutí: „Působí bolest pozůstalým rodinám, působí bolest celému národu Izraele a působí velmi velkou bolest i mě. Je v rozporu s mimořádně důležitou hodnotou – se spravedlností. Je to jasná nespravedlnost, kdy jsou zlí lidé propouštěni před koncem svých trestů, i když absolutní většina z nich si odpykala více než 20 let vězení,“ řekl izraelský premiér s tím, že někdy musí udělat rozhodnutí, které jde proti většinovému mínění.

Opozice ve vlastních řadách

Je však otázka, zda tento krok nebude tím prvním a zároveň posledním, co Netanjahu směrem k Palestincům udělá. Není proti němu totiž pouze „jeho“ obyvatelstvo, ale také podstatná část koaličního kabinetu. Rozhodnutí o propuštění 104 palestinských vězňů totiž prošlo těsnou většinou dvou hlasů a i další hlasy, včetně těch z Netanjahuova Likudu, nejsou přílišným ústupkům příliš nakloněni.  „Dohoda? Jaká dohoda? Oni mají dohody? Slíbili, že se neobrátí jednostranně na OSN. To je zakotveno v Dohodách z Osla. Zastavilo je to,“ shrnul oprávněné obavy Izraelců zmíněný náměstek ministra Elkin s tím, že podporovat bude pouze dohody, které zachovají status quo a palestinská správa nepovýší na stát. Proti dalšímu požadavku, návratu hranic před rok 1967, se pak vyslovil předseda strany Židovský domov Naftali Bennet, který při takovém ústupku dokonce pohrozil odchodem z koalice. Řada členů vládního kabinetu pak bude zásadně protestovat proti ústupkům, které by se měli dotknout izraelských osadníků na Západním břehu.

Maraton jednání s nejasným koncem

Ani na druhé straně řeky Jordán není situace o nic klidnější. Hlavní vyjednavač, předseda palestinské autonomie Mahmúd Abbás pátým rokem překračuje svůj mandát a navíc ovládá jen polovinu svěřeného území (na tom druhém, v Gaze, vládne radikálnější Hamás). Podporu nemá nejen v tradičně radikálnějším Hamásu, ale ani ve vlastním Fatáhu. Ke vstřícnému kroku směrem k Izraelcům (a především Američanům) jej pak donutila Kerryho hrozba, že v případě odmítnutí jednání zastaví Spojené státy finanční podporu autonomních území. A to si v situaci, kdy tyto prostředky představují značnou část palestinského rozpočtu, nemůže dovolit.

Jednání ve Washingtonu mají trvat devět měsíců. Zatím jej vedou izraelská ministryně spravedlnosti Cipi Livniová a hlavní vyjednavač palestinské samosprávy Saíb Irikát. Netanjahu a Abbás se potkají, až pokud vzniknou hmatatelné výsledky, role amerického prezidenta Obamy zatím není jasná. Jak celý proces dopadne, je v tuto chvíli nejasné, hlavní aktéři se jej totiž rozhodli maximálně utajit. Jedno je však zřejmé, případná dohoda se neobejde bez krvavých kompromisů typu propuštění teroristů, turbulencí na obou domácích politických scénách a se spravedlností bude mít jen máloco společného.