Úvodem citace: …“když se ten výtvarný pud ve mně projevil, já nepáchal žádné štillébny, kytice a krajinky k radosti vlasti maminky, ponechávaje tuto práci lidem z řádného lože pošlým, buď katolicky, nebo husitsky založeným, s patentovanou morálkou a ustáleným světovým názorem – zkrátka: Já nikdy nesloužil a údržbářem nebyl“ (Josef Váchal, 1884 – 1969; solitér a všestranný výtvarný umělec).

Status umělce dříve a nyní

Ve starověku filosofové Konfucius i Platón nezávisle na sobě uznávali umění pouze za předpokladu, že je užitečné pro stát, tj. pro celek.  V evropském středověku slovo „umělec“ nemá stejný význam jako v novověku, anebo i v současnu. Ve 12. století a ještě v renesanci obory malířství, sochařství a architektura zastupovaly technická (mechanická) umění vedle výše ceněných „umění svobodných,“ například hudby. Ve středověku anonymní výtvarníci – mistři řemeslníci tvořili díla k oslavě Boha. O změnu společenského postavení se pokoušeli umělci italské renesance. Hraběcí tituly od svých patronů dostali například malíři G. Bellini, A. Mantegna, Tizian.  Jak uvádí historik P. Burke: „Pro patrona to byl levný způsob, jak se odměnit za službu, pro umělce to však byla skutečná pocta“ (in: Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii; české vydání 1996). V Itálii v době manýrismu byl nově definován koncept umělce odděleného od řemeslníka; vyjádřeno v knize „Idea del tempio della pittura“ (1590); autor Giovanni Lomazzo. V umělecké praxi tak začínají být odlučovány sféry dovedností od znalostí.

Dnes někteří umělci pracují pro bohy byznysu, bůžky lobbingu, ale též pro masmediální sebepropagaci. Od novější doby západní kultury se umělecká individualita mění, postupně slábne, rozpouští se. V současnosti je umělecká osobitost obtížná, neboť   výrazné jedince zahaluje globalizační mlha. A navíc, dominuje „umění“ dneška – reklamokracie. Existuje mediální propaganda předstírání uměleckosti i kult falešné elity. Na stručně zmíněném stavu se spolupodílejí i někteří akademici, respektive teoretici. Když mají umělci v epoše bez významu pocit bezvýznamnosti a zapomnění, hned se sami obecenstvu všelijak připomínají, že tu jsou a přechodně ještě trochu budou.

Ankety, žebříčky, ceny

Umění není sport, kde měříte čas, vzdálenosti, boduje se a registrují rekordy. Umělecké či kulturní hitparády podle prodejnosti kusů, výše aukčních plateb atp., jsou jen hrou. Ankety k umění a různé návrhy k dekorování umělců jsou přehlídkou vkusových úsudků dle vágních kritérií navrhovatelů a hlasování jede podle účasti ochotných osob, třeba až ke zprůměrování. Ve vyznamenávání umělců ční nejvýše ta, která uděluje prezident republiky. Získávat státní ocenění od přechodných mocnářů různého druhu není ospravedlnitelné. Například, pokud filmový režisér vyrobil na podporu politiků spotřební volební spoty a dostal-li za zakázku řádně zaplaceno, je nemravné, aby si k tomu ještě zašel pro státní vyznamenání za umění. Pro tvůrce by zásadním činem mělo být ne vyznamenání odmítat či dokonce vracet už udělené a převzaté, jak ochotnicky zahrál jistý filmař; ale pro opravdu svobodné umělecké individuality je optimálním řešením nikdy si žádné vyznamenání od vrchnosti nevysloužit!  Z dávných dob nám připomíná myslitel Jan Ámos Komenský: Kdo prospívá v umění a neprospívá v mravech, více neprospívá, nežli prospívá.

Za úvahu si sám sobě navrhuji a uděluji vyznamenání. Lhostejno, zda můj čin arbitr z Čechie neuzná. Kdože? Inu – profesor, „stará veteš“ v Lidovkách, pověstný pozdravným poutačem – katolická buzna.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami