Matka jednoho malého chlapce a v době rozsudku čekající druhé dítě byla odsouzena k trestu smrti za odpadlictví od islámu (její otec byl muslim, a ačkoli svou rodinu opustil a na výchově své dcery se nijak nepodílel, je podle islámu jeho dcera automaticky muslim, ačkoli byla svou matkou od dětství vychovávána jako křesťanka). Navíc byla odsouzena i ke sto ranám bičem za cizoložství, protože sňatek s křesťanem Súdánský islámský stát prostě neuznává. Nabízenou milost spojenou s přestoupením na islám odmítla.

Odsoudit těhotnou ke sto ranám bičem a k trestu smrti za odpadnutí od islámu, to je docela síla. Rozsudek byl vzhledem k jejímu těhotenství odložen, ona i se svým malým synem zavřena do vězení, kde nakonec své druhé dítě porodila na zemi s nohama spoutanýma řetězem.

Vzhledem k velkému mezinárodnímu tlaku byla posléze propuštěna, při pokusu odletět ze Súdánu pak znovu zatčena kvůli pasovým formalitám. O jejím dalším osudu k dnešnímu dni nic nevím.

Přes všechnu tuto hrůzu však doufám, že nakonec to s ní dobře dopadne. Mezinárodní solidarita s ní je opravdu veliká, navíc její manžel má kromě jihosúdánského i americké občanství a v Americe určitě budou nějaké volby…

Tragický osud paní Ishagové je již mnoha lidem na světě znám a slouží minimálně jedné dobré věci. Dalším lidem konečně padají šupiny z očí a vidí, co je islám zač. No uznejte sami, pokud dokonce i Tomáš Halík veřejně přiznává, že s islámem je problém, jsme nepochybně svědky zázraku.

V souvislosti s popisem tohoto případu je však třeba upozornit i na jiné rozsudky, ne z daleké Afriky, ale od nás z Evropy. A přes svou formální uhlazenost ve svém důsledku ještě bestiálnější než ty africké.

O co jde? V Norsku žila legálně jedna česká rodina (jde o živý případ, nazvěme je rodinou X). Táta, máma a dvě děti. Pak nějaký anonym udal, že otec děti pohlavně zneužívá. Nějaký úřad rodině děti „preventivně“ odebral. Žádné zneužívání se pochopitelně neprokázalo, nicméně děti rodině vráceny nebyly. Nešťastné matce nepomohlo ani to, že se na rady odborníků s tím svým „sprostým podezřelým“ manželem rozvedla. Takže dva sourozenci byli na základě vylhaného anonymního udání sebráni svým rodičům a umístěni každý zvlášť do různých pěstounských rodin. Matka své ukradené děti může vidět hodinu za rok a nesmí přitom projevovat emoce! To je síla, co? A ne někde v Africe, ale kousek od nás. A obětí jsou naši občané.

Podle norského právníka, který zastupuje onu českou matku, se čeká na vyřízení odvolání v takovýchto případech roky, protože obdobných případů jsou tisíce. A sakra, to nebude jeden blázen v taláru. Půjde o systém. Jako sláma z bot z toho kouká kšeft, na konci té tragédie bude nejspíš nějaká ta neziskovka, co z toho pod závojem ušlechtilých keců tahá peníze.

Případem této rodiny se konečně začali zajímat i čeští (opoziční) politici. Na můj vkus ne moc razantně. Je to sakra česká rodina a české děti! Vůbec nechápu postoje typu „musíme respektovat rozsudky norských soudů, musíme čekat, nemůžeme nic dělat“.

Tak takhle tedy ne! Hanebnost zůstane hanebností, byť by se jmenovala rozsudek. A že nemůžeme nic dělat? Ale můžeme. I slabší a chudší, ale odhodlaný může uspět. Jak? Tak zaprvé zveřejnit kauzu a informovat o ní a držet ji v médiích. Opoziční politici by se měli s tou nešťastnou paní veřejně setkat a vyfotit. Ať je jaká je, třeba i hloupá, vystresovaná etc., tak je to pořád česká ženská, které ukradli děti.

A potom tlačit na vládu. Ta může hodně. Je mi jasné, že pokud by se v Norsku objednal náš velvyslanec někam na audienci k panu králi, nejspíš by ho nechali čekat někde na chodbě u záchodu. Ale pokud se spojí dohromady více případů, a že jich určitě více bude, a naráz se takto objednalo velvyslanců několik, problém by už mělo Norsko a ne my. Argument, že by to byly samé případy z východní Evropy a ještě tak Jižní Ameriky neberu. Těm řečičkám, že na západ od Aše jsou samí úžasní, skvělí a báječní lidé, zatímco my na druhé straně jsme parta zaostalých pitomců, věří dnes už snad jen těch pár propagandistů, co to od sebe navzájem dvacet let opisují.

A jde udělat daleko více. Prostě dělat problém a kauzu medializovat. Natvrdo Norsku pohrozit, že jestli nevrátí ty ukradené děti, tak Česká pošta vydá mimo ediční plán známku s portrétem toho kriminalisty, který po válce dohledával ukradené Lidické děti, s razítkem prvního dne vydání „K. H. Frank 1942 – Norsko 2014“. Že je to drsné? Je, ale ono krást děti je drsné za každého režimu.

Také je možné objednat billboard na trajektu přes Balt s nápisem „Pozor! Vjíždíte do Norska, státu, který krade děti“. Anebo i zavést něco jako Informační výjezdní doložku do Norska, kde bude každý varován před tím, aby jel do Norska s dětmi, že mu je mohou na základě vylhaného anonymu ukrást. V každém našem letadle letícím do Norska by museli letušky povinně rozdávat obdobné varovné formuláře atd. atd.

Asi také bude Norsko signatářem nějaké té úmluvy proti mučení. Tak proč ho nezažalovat. Neříkejte mi, že by se nenašel soudní znalec z oboru lékařství, který by nazval situaci, kdy mámě ukradnou děti, smí je vidět hodinu za rok a „neprojevovat při tom emoce“ mučením. A také asi bude Norsko signatářem nějaké té úmluvy proti genocidě. A jedním z forem genocidy je i odebírání dětí jednoho etnika a přemisťování do jiného prostředí. Čech není Nor. Hned bych dal žalobu, s náležitým kraválem. Pokud se Norským úřadům nelíbí chování nějakých našich občanů, ať je klidně vyhostí. Ale ať nám nekradou děti.

Kdo to vydrží déle? Ten, kdo bojuje za dobrou věc. Prostě se jen nebát a bojovat za české občany. Každý stát má nějakou pověst. Někde dobře hrají fotbal, někde dobře vaří, někde mají krásné moře, někde silnou armádu, někde diskrétně perou peníze a mají dobrou čokoládu. Pokud by Česká republika měla pověst, že je to země, která, ač malá, své děti brání jako medvědice mladý, nebyla by to špatná pověst, co říkáte?

Že to zní jak nápady malých kluků? Máte pravdu, sám mám doma dva takové, hlava mi jde z nich kolem. Ale jedno je na malých klucích fantastické. Ta jejich upřímnost.

A ještě něco drsného na závěr. Co si myslíte, kdyby se mezi českými matkami, třeba v porodnicích, měla napoctivo udělat nějaká taková „Sofiina anketa“ ve smyslu Co byste raději: a) aby Vás zavřeli do basy i s dvouletým synkem, tam Vás pak nechali rodit na zemi s nohama v řetězech, pak Vás zase pustili, pak zase zavřeli, ale Vaše děti by zůstaly s Vámi nebo b) vlastně by se Vám nic nestalo, akorát by Vám Vaše děti ukradli, každé šoupli do jiné rodiny a vidět byste je mohla  hodinu za rok a neprojevovat přitom emoce?