Pavel Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Pavlu Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Pavlu Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily.

Mám s Pavlem Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem si všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost.

Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné.

Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Pavel Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Lenku Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Lenky Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program.

Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, s kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory.

Jak je patrné z vystoupení Pavla Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Marie Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě.

Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Pavlem Zemanem.

I když Pavel Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník.

Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.