Čtenáři, kteří mi píší, většinou její příčiny nechápou a domnívají  se, že náprava by byla  možná, jen kdyby se všemocnému ministrovi spravedlnosti chtělo: stačilo by upravit právní předpisy, zavést pevné procesní lhůty, v kterých musí být věc vyřízena a začít vyhazovat soudce, kteří se loudají. Netuší, že ministr má do všemocnosti daleko a není ani jisté, že ho jejich starosti zajímají. Poukazují také na to, že obvinění, kteří musejí do nekonečna protahované řízení snášet (a s nimi jejich blízcí) v důsledku průtahů psychicky strádají. Navíc protahování soudních řízení zatěžuje stát vysokými náklady. 

Jako laik, který sledoval desítky trestních řízení soudních a rozmlouval s obviněnými a jejich blízkými, samozřejmě vnímám protahování procesů jako velké zlo. Nevidím ale žádné jednoduché nápravné  řešení. Je spousta objektivních příčin, které nelze obejít a dokáží zastavit řízení i na několik měsíců. Např. svědek, na jehož výslechu trvá nadřízený soud, na několik měsíců onemocní tak, že není způsobilý výslechu ani ve formě videokonference. Za těchto okolností řízení prostě nemůže pokračovat. Častou příčinou vyvolání průtahů je přibrání znalců: je jich nedostatek, za nedodržení stanovené lhůty na vypracování znaleckého posudku se  nikdo neodváží je potrestat.   Ve výsledku půlroční přerušení řízení kvůli přibrání znalce není vůbec neobvyklé. K tomu přidejme právo obviněných a státního zástupce uplatnit opravné prostředky. Je to základní právo, které stranám řízení odebrat nelze, ale prosté odvolání proti rozsudku nalézacího soudu vyvolá  přerušení řízení na několik týdnů i měsíců a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se někdy čeká i déle než rok. Odstrašujícím příkladem může být např. „ping pong“ Obvodního soudu pro Prahu 1, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a senátu Jaroslavy Liškové Městského soudu v Praze. Senát Obvodního soudu pro Prahu 1 vynesl odsuzující rozsudek, státní zástupce se odvolal a odvolací soud vrátil věc zpět na 1. stupeň. Tak to šlo stále dokola. Na straně nalézacího soudu se vystřídaly čtyři senáty a až ten čtvrtý našel v „sedmém kole“ řešení dle chytré horákyně, jež obžalovaným ublížilo jen nepatrně, ale vzalo jim chuť bojovat dále, a ani státní zástupce nedostal vše, co chtěl (podrobnosti jsou na mém blogu). Soudím, že náklady tohoto trestního stíhání převyšují žalovanou škodu. Boj o „prkotinu“ trval několik let.

Jako zvláštní příčinu průtahů vidím skutečnost, že do chodu řízení  zasahuje více jedinců, vybavených právy a někdy uplatňujících subjektivní vztah k věci nebo i k protistraně. Např. jsem se opakovaně setkal v řízení o podmíněné propuštění s uplatněním práva státního zástupce na podání stížnosti proti kladnému rozhodnutí soudu. Ve většině případů stížnostní soud o měsíc později stížnost státního zástupce zamítl a žadatele nechal propustit. Nepřímo tím označil jednání státního zástupce za nedůvodné. Pokusy o kárné stíhání státních zástupců, kteří pochybnou stížností způsobili, že žadatel musel žít měsíc v nejistotě, než se pak proti jejich vůli stejně dostal na svobodu, byly vždy neúspěšné: státní zástupce uplatnil své právo a povinnost, za to ho nelze stíhat. Že někoho poškodil ? Pchá!!!