V neprospěch obžalovaných žalobce a senát Aleše Novotného použili revizní zprávy z 5. a 6.prosince 2010 o stavu slaboproudé rozvodné sítě. Vypracoval je revizní technik, který se zdržoval celý den na staveništi a pořizoval dílčí revizní zprávy po dokončení jednotlivých úseků sítě. Podle mínění nekompetentního žalobce měly být zprávy dokladem o dokončenosti elektráren, jímž nebyly, protože v době jejich pořízení k nim ještě nebyly připojeny fotovoltaické panely. Jejich předložení mělo proto také mít podvodný charakter. Uvedený způsob pořízení revizních zpráv odpovídal dobovým zvyklostem a normám. Až v r. 2015 vznikla judikatura, která je zpochybňovala.

Žalobce Radek Mezlík zprávy z neznalosti vyhodnotil jako další důkaz podvodného jednání investorů a jejich akceptování ředitelkou licenčního odboru ERÚ Michaelou Schneidrovou uznal za trestný čin. Jeho neználkovství napravil až Nejvyšší soud ČR na základě dovolání, ale v té době již měla paní odsouzená za sebou 7 měsíců života ve věznici ve Světlé n.S. na případné adrese „Rozkoš 990“. Nejvyšší soud ji nechal propustit na svobodu do nepříjemného postavení obžalované, stíhané na svobodě. Zatvrzelý žalobce Radek Mezlík jí tuto svízelnou etapu života prodloužil beznadějným odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku. Jistě na něj nevzpomíná v dobrém.

Řízení, postavené na defektech, popsaných v dřívějších dílech, ale přece jen dospělo k vyhlášení prvostupňového rozsudku. Předzvěstí úrovně písemného vyhotovení bylo jeho ústní vyhlášení. Předseda senátu Aleš Novotný při něm nařkl obžalovanou Alenu Vitáskovou, že se do své vysoké funkce dostala na přímluvu Jany Nagyové, ředitelky sekretariátu předsedy vlády, tehdy ikony pojmu „korupční státní úředník“. Dále se podivoval, proč z bývalého vedení ERÚ si ponechala právě spoluobžalovanou Michaelu Schneidrovou, o které měl vědět, že do ERÚ přišla později než Alena Vitásková.

Obhájci pak v odvolání napadli písemné vyhotovení rozsudku jako „velmi stručné, vágní, paušální, nekonkrétní, a tedy nesrozumitelné, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost“. Postrádali v něm „výklad skutečností, které soud I. stupně vzal za prokázané, o které konkrétní důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů“. Obžalovaným tím nepomohli, protože odvolací soud na jejich argumenty nedbal a prvostupňovému rozsudku udělil právní moc. Dovolací soud to nenapravil.

Na vodě stojí tvrzení v odůvodnění rozsudku, že obžalovaní měli v úmyslu uvést v omyl ERÚ a také se toho dopustili. Neuvádí se v něm, které osoby a jakým způsobem měly být uvedeny v omyl. A zejména nevysvětluje, jak mohla být uvedena v omyl odpovědná úřednice ERÚ, která vystavila licence na základě zprávy pracovníků ERÚ, kteří posoudili stav elektráren na místě samém. Stejně tak je pochybné tvrzení, že obžalovaní uvedli v omyl společnost Actherm, která byla subdodavatelem části zařízení a její odborníci posuzovali stav elektráren před jejich připojením k distribuční síti, které pak provedli.

Smutnou částí úvah Aleše Novotného je odsouzení jednatelů investujících společností k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na základě obvinění z pokusu o podvod ve spolupachatelství. Vložil jim do hlav záměr podvést ERÚ sepsáním protokolů o převzetí zařízení z majetku dodavatele do vlastnictví investujících společností. Neexistuje jediný objektivní důkaz, že takový záměr měli a nelze ani předpokládat, že by jej mohli mít, protože v době, kdy protokoly sepisovali, ani ještě nevěděli, kdy dojde k rozhodování o licencích a v jakém konkrétním stavu elektrárny budou a zejména věděli přesně, že se jedná pouze o formální důkaz o vlastnickém vztahu žadatelů o licence k elektrárnám. Na rozdíl od žalobce věděli, že o udělení licencí budou rozhodovat úředníci ERÚ na základě posouzení stavu elektráren na místě samém a soudce tuto rozhodující okolnost jednoduše pominul. Mimo to postavení jednatelů v reálných řídících strukturách výstavby elektráren bylo pouze formální. Nesprávné bylo i jejich obvinění ze spolupachatelství, protože se osobně neznali ani s revizním technikem, ani s představitelem dodavatelské firmy. Obžalovaní byli prvotrestaní, vedli jinak řádný život a starali se o rodiny s malými dětmi. Pokud je soud nezprostil obžaloby na principu „in dubio pro reo“, nepodmíněný trest byl nepřiměřený a podle mého laického úsudku zaváněl podjatostí vůči rodině Zemků.

Zvláštní kapitolou je odvozování trestních sazeb od výše škody. Nešlo o škodu, která skutečně vznikla, ale o ryze hypotetickou, která by mohla nastat, kdyby elektrárny vyráběly desítky let. Navíc ji stanovil ERÚ, který k tomu neměl oprávnění. Ve skutečnosti ale žádná škoda nevznikla.

(Pokračování příště)

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.