Pokud se této podlosti dopouštějí různí presstituti a političtí pidižvíci, je to ostuda těch, kteří je za to platí, ale budiž: dostávají službu, za kterou si zaplatili. Prezident republiky byl řádně zvolen přímou volbou voliči, kteří svými poplatky spolufinancují Českou televizi a dá se říci, že na výnosu z jejich poplatků parazituje komentátor, který určitě nemá dostatečné odborné znalosti na to, aby posuzoval vážnost zdravotního stavu pana prezidenta a jeho způsobilost k dalšímu výkonu funkce. Ostatně ani jeho hosté, kteří si s ním notovali, nemají přesné informace o zdravotním stavu pana prezidenta a všichni dohromady přehlížejí skutečnost, že dle nich nezpůsobilý Miloš Zeman podává výkony, jež by byly náročné i pro zdravého muže.

Toto téma se v pořadu nemělo vůbec vyskytnout. Je nepřípustné, aby Česká televize zasahovala do volby prezidenta republiky tím, že jednomu z kandidátů bude podrážet nohy, aby jej vyřadila z konkurence ještě dříve, než bude zahájena oficiální volební kampaň. Přesně naopak: Česká televize musí zachovávat ve vztahu k jednotlivým uchazečům o zvolení do funkce hlavy státu přísnou neutralitu.

Občané U.S.A. měli štěstí, že na jaře r.1933 u nich nevysílala ČT 24 a nevymýval jim mozky Václav Moravec: mimo jiné také díky tomu si zvolili do čela státu F.D. Roosevelta, který je z invalidního vozíku provedl vítěznou válkou.

Tím vším nechci říci, že v případě nezvolení Miloše Zemana prezidentem na další období vypuknou v naší vlasti mor a neštovice. Uchazeči ale mají mít rovné podmínky.

Nicméně druhá část pořadu, věnovaná v zásadě situaci v trestní kauze Davida Ratha, neztratila kvůli tomuto výstřelku na zajímavosti. U kulatého stolu se sešly osobnosti nejen vysokého postavení, ale zejména vysoké intelektuální úrovně: předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová a bývalá ministryně spravedlnosti, místopředsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny prof. Helena Válková.

Ústředním námětem jejich debaty byly důsledky rozhodnutí ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který na návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch obž. Davida Ratha proti usnesení senátu Pavla Zelenky Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jímž byl zrušen a vrácen k novému projednání nepravomocný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze. Důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu měla být nezákonnost prováděných odposlechů telefonů obviněných.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyvolalo značný rozruch a přímo nevoli u všech, kdo předpokládali, že David Rath s odvoláním neuspěje a pětiletý proces konečně skončí jeho pravomocným odsouzením. Odposlechy totiž tvoří velmi významnou část důkazů v neprospěch Davida Ratha, takže pro soud 1. stupně by bylo velmi obtížné jej bez nich znova odsoudit. Upínali se proto s nadějí k Nejvyššímu soudu ČR, který měl rozhodnout o ministrově stížnosti. A Nejvyšší soud je zdánlivě nezklamal: usoudil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch ods. Davida Ratha, a to nedůvodným popřením zákonnosti použitých odposlechů. Zachoval se jako chytrá horákyně: přitakal ministrovi, ale obžalovanému možná příliš neublížil (viz níže).

Důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se pokusil vysvětlit jeho předseda, prof. Pavel Šámal, který především zdůraznil, že jeho soud nerozhodoval o vině Davida Ratha, ale pouze posuzoval zákonnost odposlechů. Vzal to „od podlahy“, tj. od historického rozhodnutí Ústavního soudu z r.2001 o vymezení povahy stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Porovnával závěry svého soudu s úvahami Ústavního soudu. Nejsem si jist, že tím laické veřejnosti usnadnil pochopení obtížně srozumitelných důsledků historického rozhodnutí Ústavního soudu: pokud Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona rozhodne, že pravomocným rozsudkem obecného soudu byl zákon porušen ve prospěch odsouzeného, jde o akademický výrok, který plní sjednocující funkci do budoucna, ale nedotkne se subjektivního právního postavení odsouzeného, čili nezhorší jeho postavení v řízení. Nejvyšší soud ČR v daném případě nezrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které nadále platí, i když částí jeho obsahu byl porušen zákon. K tomu ovšem poznamenala prof. Helena Válková, že toto konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro Davida Ratha nepříznivé.

Debatující si nebyli správností svých úvah úplně jisti. Dosud totiž nevyšlo písemné vyhotovení rozsudku, takže nevěděli úplně přesně, jak Nejvyšší soud ČR vysvětluje podrobnosti svého rozhodnutí.

Shrneme-li všechna poučení, jichž se k věci dostalo divákům od Moravcových hostů, dojdeme k poznání, že výsledkem snažení Roberta Pelikána je hustá právnická „bramboračka“, s kterou se bude muset vypořádat senát soudce Roberta Pacovského. Bude mít na stole dvě soudní rozhodnutí, z nichž každé mu bude říkat něco jiného: usnesení Vrchního soudu, jež stále platí a znehodnocuje část použitých důkazů, a vedle něj rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jenž potvrzuje zákonnost znevážených důkazů, ale má jen akademický význam a platí spíše jako vzkaz do budoucna pro řešení obdobných situací.

Na rozdíl od řady vykladačů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako laik soudím, že z něho nevyplývá zcela jednoznačně, že se automaticky vrací do hry jako důkaz odposlechy, označené Vrchním soudem v Praze za nezákonné, i když k jejich opětovnému použití Krajským soudem možná dojde.

O to je úloha senátu Roberta Pacovského při novém projednání věci složitější. Není vůbec jasné, ke kterému rozhodnutí se přikloní. Je možné, že se bude řídit pravidlem „vyšší bere“ a s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude trvat na svém původním rozhodnutí. Pak ovšem není vůbec jasné, co by se stalo, kdyby na základě dalšího odvolání se věc znova vrátila do rukou senátu Pavla Zelenky.

Debatující připustili, že pětileté trvání procesu a malá pravděpodobnost jeho brzkého ukončení spolu s protichůdností závěrů různých stupňů soudní soustavy mohou oslabovat důvěru veřejnosti v justici. V daném případě to je ovšem nespravedlivé, protože jde o velký proces se spisem v rozsahu 31 tisíc stran, jehož zvládnutí je samozřejmě obtížné a zdlouhavé. Právní nejasnosti pak odrážejí rozdílnost právních názorů různých soudců, která je projevem jejich nezávislosti. Nejde o výsledek účelovosti či dokonce podlehnutí soudů politickému zadání.

V každém případě Moravcovi hosté si byli vědomi, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bitva neskončila. Kromě toho poukázali na skutečnost, že povolování odposlechů je skutečně problém vzhledem k jejich vysokému počtu a opakovaném použití v případech, které skončí zastavením trestního stíhání nebo zprošťujícím rozsudkem. Velmi pečlivé odůvodnění rozhodnutí o povolení odposlechů je zcela nezbytné a státní zástupci by si neměli pro povolení odposlechů a jiných zásahů do soukromí podezřelých vybírat „vhodné“ soudce.

Jako laik, který jako aktivista spolku Šalamoun přichází často do styku s porušováním základních práv občanů dle Listiny základních práv a svobod, hodnotím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako svébytnou „výtržnost“, kterou upozornil na nadužívání orgány činnými v trestním řízení prostředků utajovaného pronikání do soukromí občanů. Je to skutečně velký nešvar. Je jistě v pořádku, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona, ale současně by měl nechat přezkoumat rozhodovací praxi soudců, kteří povolovali inkriminované odposlechy. Monitorování mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského dosud neupadlo v zapomnění a je výstražným znamením.

V této souvislosti padla zmínka o článku advokáta Petra Tomana,v němž si dne 10. června 2017 na serveru Česká justice postěžoval na nekalé praktiky státních zástupců, které se „šíří jako Ebola v Kongu“. Jako odstrašující příklad v něm uvedl nezákonné nakládání státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se záznamy z odposlechů hovorů obv. Shahrama Zadeha s jeho obhájci: nejen že je nezničili, jak káže zákon, ale učinili z nich součást trestního spisu, navíc v jiné kauze, než v té, při které byly pořízeny. Pozoruhodným způsobem na jeho informaci reagovala Lenka Bradáčová: vysvětlila, co se vlastně stalo a vyjádřila se, že jednání olomouckých státních zástupců hodnotí jako exces, s jakým se dosud nikdy nesetkala. Tak ostré vyjádření vedoucího státního zástupce dovnitř soustavy skutečně není běžné, dokonce si na žádné tomu podobné nevzpomínám a jeho závažnost zvyšuje skutečnost, že jej pronesla dáma, o které si někteří obhájci myslí, že slouží ďáblu. Její vyjádření je zvlášť úděsné kvůli tomu, co nebylo vysloveno: není známo, že by pachatelé excesu byli kázeňsky potrestáni, i když závadnost jejich jednání konstatovalo Nejvyšší státní zastupitelství.

K tomu dodávám, že vystoupení Lenky Bradáčové nepostihlo úplně hrůznost skutečnosti, že celý způsob nakládání se Shahramem Zadehem státními zástupci VSZ Olomouc a některými s nimi spolupracujícími soudci působí na mne jako na laika dojmem úmyslného psychického týrání, prováděného v naději, že se pana obviněného podaří zlomit a přimět k překrytí mezer v dokazování kajícným doznáním. Nebo snad chtějí státní zástupci vyloudit další mnohamilionovou kauci ? V článku „Je lépe být vrahem než Zadehem“ z 2.května 2017 jsem srovnával jeho osud s postavením Pavla Šrytra, obžalovaného z vraždy. Pavel Šrytr byl z vazby propuštěn na základě soudního rozhodnutí z 6.června 2017 již 12. června 2017 po složení kauce ve výši 1,150 milionu korun. Na Shahrama Zadeha, jenž strávil ve vazbě 22 měsíců a byl z ní v únoru r.2016 propuštěn po složení rekordní kauce 150 milionů korun, nechal státní zástupce VSZ Olomouc Michal Galát uvalit útěkovou vazbu s účinností od 2.prosince 2016. Koluzní vazbu mu nezákonně prodloužil o několik týdnů, o které tak protáhl obtěžování manželů Zadehových přítomností policistky při návštěvách těhotné manželky ve věznici. Když Městský soud v Brně dne 11. dubna 2017 za jeho neúčasti rozhodl o propuštění pana obviněného na svobodu, Michal Galát veřejně zpochybňoval důvěryhodnost soudu a samozřejmě proti usnesení podal stížnost. Stížnostní řízení již dávno proběhlo, ale na jeho výsledek lze usuzovat jen ze skutečnosti, že Shahram Zadeh na rozdíl od Pavla Šrytra je stále ve vazbě. Písemné vyhotovení usnesení stížnostního soudu není dosud k disposici.

Trestní stíhání vede státní zástupce Michal Galát na základě obvinění, které jako laik považuji za zcela nesmyslné: v r.2015 měl Shahram Zadeh z vazby založit zločinné uskupení, jež sloužilo k obstarávání důkazů v jeho prospěch a k znevažování různých úředních osob. Aktivními účastníky uskupení byli lidé s pestrou minulostí, z nichž někteří ve skutečnosti spolupracovali s policií a dokonce jí odváděli peníze, které dostali za bezcennou službu Shahramu Zadehovi.

V návaznosti na hlavní téma pořadu se řešily různé dílčí problémy. Především šla řeč o vysokém počtu použitých odposlechů a z toho plynoucí nutnosti odpovědného přístupu k jejich povolování. Cenné bylo věcné vysvětlení Lenky Bradáčové o významu odposlechů jako nástroje, jenž ve virtuálním světě nahrazuje domovní prohlídku či prohlídku nebytových prostor, a je proto zcela nezbytný. Zmínila se také o vztahu mezi zákonným rozšířením okruhu trestných činů, u kterých lze odposlechy použít, a nárůstem jejich počtu. Posléze upozornila, že počet odposlechů neodpovídá počtu odposlouchávaných osob, protože povolení se vydávají na telefonní čísla či e-mailové adresy a někteří obvinění jich používají souběžně několik.

Prof. Helena Válková upozornila, že diskutovaná situace je projevem nevhodnosti stížnosti ministra pro porušení zákona jako takové. Litovala, že byly zastaveny práce na rekodifikaci trestního řádu, při které se počítalo s nahrazením stížnosti účelnějším instrumentem. Moderátor z toho vyvodil, že všichni tři čekají na nový trestní řád. V tomto okamžiku ale Lenka Bradáčová snesla své protějšky od snění o novém trestním řádu na zem: než se zrodí nový trestní řád, musí se pracovat, a není-li k disposici vysněná novela, musí sloužit ten, který je k disposici.

Daleko „výživnější“ ale byla debata o kárné odpovědnosti státních zástupců a soudců a jejím vynucování. Ve vztahu ke státním zástupcům ji nastolila prof. Helena Válková, která projevila nespokojenost nad tím, že státní zástupci nejsou voláni k odpovědnosti za nesprávné kroky, které poškodily účastníky řízení. Upozornila v této souvislosti na neblahé důsledky obstavování majetku trestně stíhaných. Problém spatřovala v tom, že v případě zastavení neoprávněně vedeného trestního řízení se někdy obviněným dostane omluvy a odškodnění, ale státních zástupců se to nedotkne, na náhradě škody se nepodílejí, neboť jejich nadřízení proti nim nevyvozují kárnou odpovědnost. Litovala, že nemohla dokončit přípravu nového zákona o státním zastupitelství, který měl vymáhání odpovědnosti po státních zástupcích řešit úplně jinak než dosud. Projevila nespokojenost s mírností kárného senátu Nejvyššího správního soudu. Připomněla neblahou praxi státního zastupitelství ve vybírání soudců, kteří sporné návrhy státních zástupců ochotně schvalují. Lenka Bradáčová k tomu podotkla, že v řadě situací by se muselo jednat o sdílenou odpovědnost státních zástupců a soudců, kteří nezákonné návrhy státních zástupců schvalují. Obsahově se vystoupení prof. Heleny Válkové blížilo výše zmíněnému článku Petra Tomana. Její úvahy jsou hlavní částí obsahu článku, který Otázkám věnoval lobbistický server Česká justice.

Obecně hosté Otázek uznali, že vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je nezbytné a uznali vhodnost vybavení prezidenta republiky a ministra spravedlnosti kárnou pravomocí. Nepřipojili se ale k názorům Josefa Baxy, předsedy Nejvyššího správního soudu, či Daniely Zemanové, předsedkyně Soudcovské unie, kteří si opakovaně veřejně stýskají, že soustava kárných žalobců selhává. Nehovořili o tom, že kární žalobci ve státním zastupitelství, tedy vedoucí státní zástupci, se většinou snaží kárný podnět vyhodnotit podle zákona o státním zastupitelství, nikoli podle speciálního zákona „o řízení ve věcech soudců a státních zástupců“ a zejména bývá jejich cílem zastření kárných provinění jejich podřízených. Příkladem budiž beztrestnost pro pachatele „excesu“, zmíněného v pořadu. Kární žalobci – předsedové soudů nejraději ke kárným podnětům mlčí, nebo je posílají na nižší stupeň a jsou-li pod velkým tlakem překladatele, „zaúkolují“ ministra. Na ministerstvu buď podnět „zneškodní“ právnicky nevzdělaný pohrobek normalizace nebo jej pošle předsedovi Nejvyššího soudu ČR, o němž ví, že jej nebude řešit. Všichni zúčastnění představitelé resortu spravedlnosti ve věci vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců kážou vodu, ale pijí víno : mají-li sami příležitost zasáhnout proti deliktnímu jednání osob, napadených kárným podnětem, dávají přednost omlouvání jejich poklesků.

Perlou této části debaty bylo snaživé znevažování „soudce Zelenky“ moderátorem, které směřovalo k vyvolání pohoršení nad tím, že tento „nehodný“ soudce stále soudí a bude soudit dál. Václav Moravec při tom přímo duněl diletantstvím. Samo používání pojmu „soudce Zelenka“ je hloupé, protože jde o rozhodnutí tříčlenného senátu soudců z povolání, kteří při svém rozhodování nejsou na předsedovi senátu závislí a o konečném rozhodnutí se hlasuje, při čemž členové senátu mají rovné a tajné hlasovací právo. Může se dokonce stát, že členové senátu předsedu senátu přehlasují, ale jemu nezbývá, než rozsudek vydat. Ostatně za předsedou senátu se obvykle skrývá soudce-zpravodaj, který analýzuje podklady a připravuje rozhodnutí. Předseda senátu nemá možnost vnutit svým kolegům svůj subjektivní právní názor. Dá se předvídat téměř s jistotou, že kárný soud by z těchto důvodů nevyhověl žalobě na předsedu senátu.

Zcela nevhodné bylo moderátorovo pohoršení nad jinými kauzami senátu Pavla Zelenky, které se nejspíš opíralo jen o mediální, tedy povrchní informace. Pokud se týká inkriminovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, jeho laické posouzení bez znalosti písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR je prostá troufalost domýšlivého diletanta. Kdyby se splnilo Vymývačovo velké přání a několik zrušených rozhodnutí vyšším soudem mezi stovkami úspěšných by vedlo k odejmutí taláru, mnoho soudců by nám nezbylo. Jeho diletantské dovádění nicméně ukázalo, jakou vadou je neexistence kariérního řádu pro soudce a státní zástupce, spojené s pravidelným hodnocením kvality jejich výkonů a průběžným odstraňováním „slabých kusů“ : kdybychom jej měli, špatný soudce by se k zásahování do náročných kauz nedostal, na druhé straně by si nikdo nemohl otírat ústa o soudce, který plní svědomitě plní své úkoly.