Naopak, vládla zde pohoda jako u babičky na Starém Bělidle, jako by účinkující netušili, že povinné napětí mezi vládní stranou a opozicí vyžaduje, aby  před blížícími se volbami šli jeden druhému pořádně po krku. O duel v žádném případě nešlo, ač jej Václav Moravec divákům slíbil.

Páni ministři nepadli hned do první pasti, kterou jim zkušený manipulátor nastražil: nenechali se strhnout k tvrdému odsouzení prezidenta republiky za pábení o teroristovi z Maghrebu, jehož jméno nesmí být vysloveno, který se dle jakési šifry má potloukat po české kotlině. Robert Pelikán si v této věci doslova umyl ruce, odvolávaje se na  neznalost zpravodajské problematiky a Pavel Blažek rovnou naznačil, že pan prezident svým výrokem možná sledoval nějaký tajuplný cíl a dovolil si to mimo jiné proto, poněvadž podobných přešlapů má za sebou více a ze zkušenosti ví, že mu jsou předem odpuštěny. Nicméně si neodpustil s jistou dávkou zlomyslnosti připomenout svému protějšku, že za výroky prezidenta republiky odpovídá vláda.

Dovolím si k tomu na tomto místě osobní poznámku: pokud snad  pan prezident pojal  ušlechtilý záměr vyvést veřejnost z domnění, že české zpravodajské služby jsou slepé jako koťata,  a výrok si dovolil s vědomím, že ničemu neuškodí, protože ve skutečnosti ve zmiňovaných tajemných šifrách nevyčetl nic o pomyslném teroristovi a nebylo tedy koho varovat, měl počítat s tím, že politici a novináři jeho sofistikovanou hru nepochopí. Neměl by nyní pociťoval hořkost nad odsudky jeho vystoupení. Budiž mu útěchou starodávné přísloví  „pro dobrotu na žebrotu“.

Moderátor nenadchl své hosty ani druhým pokusem o znevážení prezidenta, spočívajícím v rozvíjení myšlenky, že vyvolávání atmosféry strachu je možná součástí jeho volební strategie. Robert Pelikán v  jeho jednání spíše vidí rutinu prognostika, který dával přednost chmurným předpovědím: když vyšly, mohl se pochlubit úspěchem, ale v opačném případě byli jeho nezdaru všichni rádi a s úlevou mu jej odpustili. K tomu Pavel Blažek dodal poněkud uštěpačně, že spíše než vyvolání strachu z bezpečnostní situace se prezidentovi daří navodit strach z Hradu (rozuměj: co zase provede).

Z mírumilovné shody se páni ministři nenechali vyvést v celém pořadu. Zejména Robert Pelikán se celkově projevil jako odpůrce jakéhokoli zanášení prvků násilí do veřejného života.  Pavel Blažek na něj zaútočil pouze v rámci debaty o reorganizaci kriminální policie vyjádřením, že za ni odpovídá celá vláda jako kolektivní orgán. Měla možnost ji zakázat usnesením, pokud měla podezření, že něco není v pořádku. Jestliže tak neučinila, ulomila hrot i námitkám hnutí ANO, které v případě důsledného odporu k reorganizaci mělo z vlády odejít. Pokud v této souvislosti předjímal obsah závěrů parlamentní vyšetřovací komise, jejímž je předsedou, jeho vyjádření bylo uklidňující: žádné senzace nelze očekávat, co se stalo, již nelze odestát. Nebudou padat hlavy, komise nepodá žádná trestní oznámení a Robert Šlachta dobrovolným opuštěním policejního sboru znemožnil prokázání domněnky, že cílem reorganizace bylo jeho odstranění. Na vyhodnocení vlivu, jaký měl vznik Národní centrály proti organizovanému zločinu na efektivitu policejní práce je příliš brzy, takže komise se zaplaťpánbůh hodnocení vyhne.

Páni ministři se shodli také v názoru, že nápad ministra Milana Chovance na ústavní zakotvení práva na držení osobní zbraně je podivný, nehodící se do středoevropské kultury, značně vzdálené od poměrů Divokého Západu. Pokud by ministr vnitra svůj záměr prosadil, byli bychom v Evropě osamělou výjimkou. Jeho přijetí by bylo předstižným „ošvejkováním“ směrnice Evropské unie, která má omezit držení zbraní občany. Dosud se ale o ní pouze mluví a není známo, jak nakonec bude vypadat a zda ji vůbec Evropský parlament přijme. Oba shodně soudí, že k prosazení navrhované ústavní změny nedojde.

Stejně tak si notovali ve vyjádření k návrhu ministra Lubomíra Zaorálka na přenesení pravomoci rozhodovat o vydání cizinců do zahraničí z ministra spravedlnosti na ministra zahraničí. Robert Pelikán to odbyl výrokem, že není třeba měnit to, co funguje, ostatně ministr spravedlnosti vždy rozhoduje po konzultacích s ministerstvem zahraničí. Pavel Blažek jej podpořil a v této souvislosti se pochlubil správností svého rozhodnutí o vydání Alexeje Torubarova do Ruska, které ve své době vyvolalo velký rozruch. Neměl prý žádný důvod nedůvěřovat orgánům Ruské federace. Upozornil, že vydaný nebyl v Rusku zavražděn, jak předvídali odpůrci jeho vydání, ale po delším pobytu v české vazební věznici v Rusku byl již za měsíc po vydání propuštěn z vazby a nyní žije v Maďarsku. Určitě se najde někdo, kdo Pavla Blažka za tyto výroky zařadí mezi zaprodance Kremlu.

Na tomto místě přispěchal se svou troškou do mlýna Václav Moravec, který se blýskl vševědoucí poznámkou o nesouladu názorů mezi ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem a ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou ve věci předání trestního stíhání „katarského prince“ Hamada ben Abdullaha  Thani al Thani do Kataru. Bylo to ale opačně: Pavel Němec vyšel vstříc doporučení ministerstva zahraničí, které ve vyhovění katarské žádosti vidělo prostředek k urovnání cesty k uzavření smlouvy o mezinárodní právní spolupráci s malým, leč bohatým a vlivným Katarem, a záruku reciproční vstřícnosti katarských úřadů, pokud by se v jejich zemi dostal do střetu se zákonem český občan.

Když se shodli téměř ve všem, bylo by podivné, kdyby se pánové rozešli v názoru na vhodnost podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha & spol. proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušit rozsudek Krajského soudu v Praze kvůli dokazování s použitím odposlechů, jež byly nařízeny nezákonně. Ministr Robert Pelikán setrvává na úmyslu stížnost podat a Pavel Blažek říká, že by rozhodl stejně. Oba ovšem vědí, že v případě vyhovění stížnosti Nejvyšším soudem ČR rozsudek Vrchního soudu v Praze bude nadále platit, takže odposlechy jako důkaz se do hry nevrátí.  Pavel Blažek upozornil, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nesměřuje proti státním zástupcům, ale proti soudcům, kteří při posuzování návrhů na povolení odposlechů nevěnují zkoumání udaných důvodů patřičnou péči a rozhodují příliš benevolentně. Je příznačné pro profesní deformaci myšlení obou ministrů, že ani jednoho z nich v této souvislosti nenapadlo, že by bylo na místě přijmout nějaká opatření proti opakování lehkovážného přístupu soudců k povolování odposlechů (nebo i domovních prohlídek a uvalení vazby), či dokonce že by se zamysleli nad možností sankcí proti soudcům, kteří svou neodpovědností přivedli Vrchní soud v Praze k osudovému rozhodnutí. Bylo by to přitom na místě, protože lehkovážný přístup soudců k návrhům státních zástupců na povolení odposlechů, domovních prohlídek či uvalení vazby, je nesmírně rozšířeným nešvarem, škodícím stranám řízení.

V podstatě jsme se od pánů ministrů nic světoborného nedověděli. Nicméně jejich vystoupení je příkladem kultivovaného chování politiků, kteří v politickém spektru stojí proti sobě. V tomto ohledu zaslouží následování.

Vychází také na mém bloggu a na webu spolku Šalamoun.