Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace.

Václav Moravec se hned v úvodu projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podnětem mu byla domněnka, že ods. David Rath nastoupil záměrně do věznice v Teplicích,  která se mezi všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší  úspěšností žádostí o podmíněné propuštění. Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová  se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila.

Skutečnost je taková, že „rozdíly mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice přesvědčeno, že další setrvání  ve výkonu trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku Chamurappi z.s., stejnou žadatelku  jiný soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil.

Paní ministryně správně poukázala na nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich použití v praxi by mělo  jejich rozhodování sjednotit.

Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících. Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí  může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví, zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné propuštění nárok a jsouce prosebníci, dle mínění některých soudců k jejich žádostem lze přistupovat ledabyle.