Někteří veřejní činitelé reagovali podrážděně, vyčítajíce zmíněným „výtržníkům“, že podrývají důvěru veřejnosti v justici. Ve vřavě, která se rozpoutala, si patrně nikdo nevzpomněl, že jejich předchůdcem ve zpochybňování justice byl bývalý ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu ČR. Byl dokonce drsnější než oni, neboť se přímo vyjádřil ke kauze pravomocně odsouzeného Jiřího Kajínka tak, že v borských zatáčkách asi nestřílel on, ale policisté. Sotva by někdo mohl namítat, že Pavel Rychetský nerozuměl věci, o které mluvil a od jeho názoru k projevům „výtržníků“ je velmi blízko. Nejsou tedy prvními pochybovači. Tato okolnost dodává jejich výrokům na vážnosti.

Proti výrokům „výtržníků“ se ohradil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se cítí být strážcem zákonnosti, povýšeným nad všechny ostatní státní činitele, a proto dost silným na to, aby směl peskovat ústavní činitele, stojící v hierarchii státních orgánů vysoko nad ním. Jako laik, dlouhodobě sledující problematická trestní řízení, si troufám tvrdit, že se Pavel Zeman hluboce mýlí, neboť zaměňuje následek za příčinu. Ve skutečnosti důvěru veřejnosti v justici (mám na mysli justici v širším smyslu pojmu včetně státního zastupitelství) podrývají pokleslí jedinci, kteří nezákonným nebo nemravným jednáním poškozují účastníky řízení, zbavujíce je dobrodiní spravedlivého procesu. Svými nepřístojnostmi dodávají podkladový materiál pro zmíněná a s nimi příbuzná zkratová vyjádření. Vrhají tak stín na komunity soudců a státních zástupců, jejichž většinovými členy jsou slušní, odpovědní, vzdělaní lidé, oddaní zásadám férového procesu.

Nedůvěru veřejnosti vyvolává také smířlivý postoj soustavy kárných žalobců k ničemnostem jednotlivců. Například úřad Pavla Zemana přitaká stížnostem na státní zástupce jen zcela výjimečně, naopak hájí provinilce jako na běžícím pásu. Uplatňuje při tom etická hlediska, která jsou pro laiky nesrozumitelná a nepřijatelná. Například se postavil za státního zástupce, který bez vědomí a souhlasu těhotné ženy zneužil dokumentaci z jejího gynekologického vyšetření k zjišťování data jejího otěhotnění a k zpochybňování otcovství jejího manžela. Jde o záležitosti nejhlubšího soukromí postižené. Těhotná žena má nárok na všestranné ohledy a gentlemanské zacházení, neboť těhotenství a mateřství jsou posvátné instituty. Nikdo nemá právo bez jejího souhlasu zkoumat okolnosti jejich vzniku, zvláště když taková vlezlost neslouží k objasnění trestné činnosti. Kdo se k těhotné ženě chová bezohledně, zasluhuje dle mého laického názoru nikoli ochranu ze strany nadřízených, ale pár dobře mířených facek, v případě státního zástupce navíc svlečení z taláru.

Ani v soudnictví nefunguje soustava kárných žalobců dobře – na což si příležitostně stěžuje také předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. Jak může mít veřejnost důvěru k justici, když soudce dokáže bez důkazů, jen na základě domněnek, odsoudit obžalovanou po téměř tříletém hlavním líčení k vysokému trestu s jistotou, že nikoho nenapadne volat ho za to k odpovědnosti ? Přesně toto se stalo v procesu s bývalou předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou: při ústním vyhlášení rozsudku dne 22.února 2016 pan soudce Aleš Novotný prohlásil, že ji odsuzuje k trestu osmi a půl roku odnětí svobody, protože se bez důkazů domnívá, že mezi ní a její podřízenou proběhla nějaká komunikace, bez které by si zmíněná úřednice nedovolila vydat rozhodnutí, jím považované za nezákonné. Avšak právě proto, že rozhodl o vině a trestu bez důkazů, Vrchní soud v Olomouci jeho rozhodnutí dne 17. ledna 2018 zrušil a paní obžalovanou zprostil viny. Po pěti letech ji tak zbavil psychické zátěže z nespravedlivého trestního stíhání. To byla ale spíše výjimka. Nelze se spoléhat na to, že odvolací soud vždy napraví zhůvěřilosti soudu prvního stupně. Častější jsou případy, kdy vyšší instance nesprávný rozsudek mechanicky potvrdí a obžalovaný se pak občas domůže spravedlnosti až cestou mimořádných opravných prostředků.

Ve zmíněném případě soudci nestačilo odsouzení bez důkazů. Navíc pohaněl paní obžalovanou tvrzením, že se do funkce dostala díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové. Když pak pohaněná dáma na něj podala žalobu na ochranu osobnosti, vyšší soudy nepřipustily, aby o ní rozhodl někdo jiný než soudci jeho soudu. Ti pak sice uznali, že výrok byl nevhodný, ale neuznali, že je excesem z obsahu soudcovské pravomoci, a proto rozhodli, že za výrok pronesený při výkonu funkce nemůže být viník volán k odpovědnosti. Nepoškozuje důvěryhodnost justice skutečnost, že soudce, který pohaněl účastníka řízení, sám necítí povinnost se omluvit a jeho kolegové ho zaštítí? V kuloárech kolují chýry, že soudce Aleš Novotný se má brzy stát posilou Nejvyššího soudu ČR. Neutrpí důvěryhodnost justice, když soudce, usvědčený ze závažných pochybení, se domůže povýšení?

Jsou i křiklavější případy nedotknutelnosti chybujících soudců. Připomínám „znojemský justiční zločin“, případ odmítnutí povolení obnovy procesu obžalovaného, který si byl jist svou nevinou a dověděl se, že za jeho čin byl později odsouzen někdo jiný. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě v r. 2012 jeho žádosti nevyhověl a odvolací senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně jeho rozhodnutí potvrdil. V r.2013 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že zmíněné soudy tímto rozhodováním porušily zákon v neprospěch obžalovaných a přikázal opakování řízení o povolení obnovy. Až v květnu r. 2017 nabyl právní moc nový, zprošťující rozsudek, který napravil pochybení z r.2005. Za celou dobu od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR do právní moci zprošťujícího rozsudku se nenašel kárný žalobce, který by pohnal před kárný soud viníky, odpovědné za nezákonné rozhodnutí z r. 2012, přestože zavinili do očí bijící nespravedlnost. Zvláštní péče ze strany kárných žalobců se dostalo žalobkyni, která vykonávala dozor nad postupem policie během celého průběhu řízení od r.2004, ale cestu k nápravě prodloužila přibližně o rok podáváním nesmyslných stížností nejdříve proti povolení obnovy procesu, pak proti zprošťujícímu rozsudku. Nyní se Krajské státní zastupitelství v Brně domáhá, aby ministr spravedlnosti napadl stížností pro porušení zákona zprošťující rozsudek, a vyvolalo tím několikaměsíční průtahy v řízení o odškodnění nespravedlivě stíhaných.

Významem vlivu podobných pochybení na důvěryhodnost justice a na jejich funkci podhoubí pro zeod zkratových úvah o jejím stavu se dne 1.února 2018 zabývaly v internetovém vysílání serveru Seznam.cz poslankyně Helena Válková (ANO), bývalá ministryně spravedlnosti, profesorka trestního práva na straně jedné a proti ní předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová.

Daniela Zemanová se snažila význam jednotlivých případů selhání justice bagatelizovat odkazem na jejich nepatrný počet a zdůrazňovala nevhodnost výroků pana prezidenta a předsedy vlády jako politických projevů s dopadem na víru veřejnosti v správné fungování justice. Naproti tomu Helena Válková z pozice odbornice v trestním právu upozornila, že výroky Andreje Babiše je třeba vnímat jako projevy trestně stíhaného člověka, jenž má zákonné právo volit pro svou obhajobu libovolné prostředky a své trestní stíhání vnímá subjektivně jako každý jiný úplně jinak než nezúčastnění pozorovatelé či dokonce jeho nepřátelé. Také poukázala na děsivé částky v desítkách milionů Kč, které každoročně stát vyplácí obětem justičních přehmatů, aniž by původci nepravostí na tyto výdaje státu přispívali. Dvakrát se rozbíhala ke konkretizaci svých vývodů uvedením příkladů ze života, ale zjevně podjatá moderátorka ji vždy zlovolně zastavila.

Z takto vedeného rozhovoru přirozeně nemohla vzejít odpověď na otázku, zda je skutečně možné objednat si trestní stíhání. Kladné vyjádření ale beztak nelze očekávat, protože žádný případ přijaté zakázky na trestní stíhání kohokoli nebyl dosud odhalen a stíhán. Nicméně musíme připustit, že hypoteticky je cílené vyvolání trestního stíhání možné za předpokladu, že zájemce má k disposici poznatky, které lze s trochou dobré vůle přijmout jako materiální základ skutkové podstaty, a najde-li orgán, který je ochoten aspoň „s přivřenýma očima“ jeho úvahy přijmout jako podklad k prověřování.

Nicméně je známa řada trestních kauz, u nichž si musíme klást otázku, zda se „vyšetřování spustilo samo od sebe“, když se jejich účelovost dere na povrch jako sláma z bot. Nemusíme chodit daleko: takovým podezřelým příkladem je právě kauza Čapí hnízdo. Ten, kdo v r. 2015 podal trestní oznámení u PČR a poslal upozornění na OLAF, věděl, že příslušným orgánům nezbude, než prověřit legendu, kterou jim předestřel. Ze srovnání s jinými kauzami mohl odhadnout, že zprávy o vyšetřování vyvěrají na povrch v době předvolební kampaně, zvláště, pokud se tomu pomůže. Pokud Andrej Babiš tento mechanismus vnímá jako podání a přijetí objednávky, může se proto vyjádřit inkriminovaným způsobem. Přímé důkazy o záměru oznamovatele ovšem nejsou, takže takový výrok můžeme přijmout pouze jako hypotézu a nevyvozovat z něj žádné další důsledky. Zejména nemůžeme předjímat, jak dopadne zkoumání trestnosti napadeného jednání obviněných.

Zřetelnější je účelovost trestního oznámení na Alenu Vitáskovou kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu, pověřené řízením právního úseku úřadu. Trestní oznámení podal zaměstnanec společnosti ČEZ. ČEZ je ale obchodní společnost, které Alena Vitásková způsobila daleko větší újmu než solárníkům, a to tím, že zastavila pravidelné zvyšování cen elektřiny. Spustilo se její trestní stíhání „samo“ nebo má spojitost s potížemi, způsobenými ČEZ ? Jednal oznamovatel zcela náhodně sám od sebe, nebo plnil poslání?

Podezřelé je ovšem i její dodatečné převedení Aleny Vitáskové z pozice svědkyně mezi obviněné v kauze, jejíž šťastné zakončení jsem zmínil výše. Na účelovost ukazuje skutečnost, že trestní stíhání sloužilo po celou dobu svého průběhu jako nástroj k tlaku na ni, aby se vzdala funkce. Navíc je zřejmé, že důkazní situace na začátku trestního stíhání byla stejná jako v den zproštění obžaloby o pět let později, čili důvody k zahájení trestního stíhání byly nicotné.

Stejné otázky bychom mohli klást u několika veřejnosti známých starších případů. Je například zvláštní náhodou, že PČR začala hledat podklady k trestnímu řízení proti Jiřímu Čunkovi právě v době, kdy se náhle vyšvihl do funkce předsedy KDÚ-ČSL. Velmi podezřelý je vztah mezi zděšením, jež mezi tradičními stranami novodobé národní fronty vyvolal vpád „vizigotů“ – strany Věci veřejné - do Poslanecké sněmovny, a vyvoláním trestního stíhání Víta Bárty podlými provokatéry z jeho blízkého okolí. Účelovostí zapáchá i zahájení trestního stíhání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho, od nástupu do funkce až hystericky odmítaného představiteli ODS a KDU-ČSL.

Všechny tři případy spojuje zjevná snaha vystrnadit obviněné z jejich mocenských pozic a následně prokázaná nedůvodnost jejich trestního stíhání : řízení proti Jiřímu Čunkovi zastavil dozorový trestní zástupce rozhodnutím, které má hodnotu blízkou pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a procesy dvou zbývajících pánů skončily pravomocnými zprošťujícími rozsudky. Po původcích zásahu proti Jiřímu Čunkovi nikdy nikdo nepátral. U obou dalších kauz jsou známy osoby, jež by bylo možné volat k odpovědnosti, ale kární žalobci, ani orgány činné v trestním řízení o nich nechtěly nic vědět.

Z kriminálních případů, jež snad nemají politické pozadí, se mi stále více jeví jako účelové trestní stíhání proti Shahramu Abdullahu Zadehovi, probíhající u Krajského soudu v Brně. Trestní oznámení proti němu patrně primárně posloužilo k odvedení pozornosti od svědků-zločinců P.P, J.D. a M.V, bývalých pracovníků vídeňské společnosti P.P.S. GmbH, podezřelých z krádeže obrovských finančních prostředků z jejích účtů. Svědci svedli orgány na nesprávnou stopu, spolupracují s policií a tím si zajišťuji beztrestnost. Dá se říci, že trestním oznámením proti obž. Shahramu Zadehovi si svědci „objednali“ beztrestnost současně s jeho trestním stíháním.

Naděje, že by někdo pátral po pravých úmyslech předkladatelů trestních oznámení v uvedených kauzách, je nepatrná. Především k tomu chybí „politická vůle“. A pokud by snad začala GIBS vyšetřovat podivné postupy policistů, není jisté, že je dovede do konce. Může se stát, že státní zastupitelství věc odebere GIBS a svěří ji policii, kde věc skončí v propadlišti zapomenutí. Nemělo by se to stát, protože GIBS má výlučnou pravomoc vyšetřovat trestnou činnost policistů a byla zřízena právě proto, aby policisty nevyšetřovala policie, která naopak k jejich vyšetřování nemá zákonné oprávnění.

K výrokům pana prezidenta a předsedy vlády bych tedy vztáhl přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. A jejich kritikům doporučuji, aby každý na svém místě a svými prostředky působili na policii a justici, aby svým jednáním nevytvářeli podmínky pro pronášení pohoršlivých výroků výše zmíněnými činiteli.