Někteří veřejní činitelé reagovali podrážděně, vyčítajíce zmíněným „výtržníkům“, že podrývají důvěru veřejnosti v justici. Ve vřavě, která se rozpoutala, si patrně nikdo nevzpomněl, že jejich předchůdcem ve zpochybňování justice byl bývalý ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu ČR. Byl dokonce drsnější než oni, neboť se přímo vyjádřil ke kauze pravomocně odsouzeného Jiřího Kajínka tak, že v borských zatáčkách asi nestřílel on, ale policisté. Sotva by někdo mohl namítat, že Pavel Rychetský nerozuměl věci, o které mluvil a od jeho názoru k projevům „výtržníků“ je velmi blízko. Nejsou tedy prvními pochybovači. Tato okolnost dodává jejich výrokům na vážnosti.

Proti výrokům „výtržníků“ se ohradil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se cítí být strážcem zákonnosti, povýšeným nad všechny ostatní státní činitele, a proto dost silným na to, aby směl peskovat ústavní činitele, stojící v hierarchii státních orgánů vysoko nad ním. Jako laik, dlouhodobě sledující problematická trestní řízení, si troufám tvrdit, že se Pavel Zeman hluboce mýlí, neboť zaměňuje následek za příčinu. Ve skutečnosti důvěru veřejnosti v justici (mám na mysli justici v širším smyslu pojmu včetně státního zastupitelství) podrývají pokleslí jedinci, kteří nezákonným nebo nemravným jednáním poškozují účastníky řízení, zbavujíce je dobrodiní spravedlivého procesu. Svými nepřístojnostmi dodávají podkladový materiál pro zmíněná a s nimi příbuzná zkratová vyjádření. Vrhají tak stín na komunity soudců a státních zástupců, jejichž většinovými členy jsou slušní, odpovědní, vzdělaní lidé, oddaní zásadám férového procesu.

Nedůvěru veřejnosti vyvolává také smířlivý postoj soustavy kárných žalobců k ničemnostem jednotlivců. Například úřad Pavla Zemana přitaká stížnostem na státní zástupce jen zcela výjimečně, naopak hájí provinilce jako na běžícím pásu. Uplatňuje při tom etická hlediska, která jsou pro laiky nesrozumitelná a nepřijatelná. Například se postavil za státního zástupce, který bez vědomí a souhlasu těhotné ženy zneužil dokumentaci z jejího gynekologického vyšetření k zjišťování data jejího otěhotnění a k zpochybňování otcovství jejího manžela. Jde o záležitosti nejhlubšího soukromí postižené. Těhotná žena má nárok na všestranné ohledy a gentlemanské zacházení, neboť těhotenství a mateřství jsou posvátné instituty. Nikdo nemá právo bez jejího souhlasu zkoumat okolnosti jejich vzniku, zvláště když taková vlezlost neslouží k objasnění trestné činnosti. Kdo se k těhotné ženě chová bezohledně, zasluhuje dle mého laického názoru nikoli ochranu ze strany nadřízených, ale pár dobře mířených facek, v případě státního zástupce navíc svlečení z taláru.

Ani v soudnictví nefunguje soustava kárných žalobců dobře – na což si příležitostně stěžuje také předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. Jak může mít veřejnost důvěru k justici, když soudce dokáže bez důkazů, jen na základě domněnek, odsoudit obžalovanou po téměř tříletém hlavním líčení k vysokému trestu s jistotou, že nikoho nenapadne volat ho za to k odpovědnosti ? Přesně toto se stalo v procesu s bývalou předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou: při ústním vyhlášení rozsudku dne 22.února 2016 pan soudce Aleš Novotný prohlásil, že ji odsuzuje k trestu osmi a půl roku odnětí svobody, protože se bez důkazů domnívá, že mezi ní a její podřízenou proběhla nějaká komunikace, bez které by si zmíněná úřednice nedovolila vydat rozhodnutí, jím považované za nezákonné. Avšak právě proto, že rozhodl o vině a trestu bez důkazů, Vrchní soud v Olomouci jeho rozhodnutí dne 17. ledna 2018 zrušil a paní obžalovanou zprostil viny. Po pěti letech ji tak zbavil psychické zátěže z nespravedlivého trestního stíhání. To byla ale spíše výjimka. Nelze se spoléhat na to, že odvolací soud vždy napraví zhůvěřilosti soudu prvního stupně. Častější jsou případy, kdy vyšší instance nesprávný rozsudek mechanicky potvrdí a obžalovaný se pak občas domůže spravedlnosti až cestou mimořádných opravných prostředků.

Ve zmíněném případě soudci nestačilo odsouzení bez důkazů. Navíc pohaněl paní obžalovanou tvrzením, že se do funkce dostala díky nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové. Když pak pohaněná dáma na něj podala žalobu na ochranu osobnosti, vyšší soudy nepřipustily, aby o ní rozhodl někdo jiný než soudci jeho soudu. Ti pak sice uznali, že výrok byl nevhodný, ale neuznali, že je excesem z obsahu soudcovské pravomoci, a proto rozhodli, že za výrok pronesený při výkonu funkce nemůže být viník volán k odpovědnosti. Nepoškozuje důvěryhodnost justice skutečnost, že soudce, který pohaněl účastníka řízení, sám necítí povinnost se omluvit a jeho kolegové ho zaštítí? V kuloárech kolují chýry, že soudce Aleš Novotný se má brzy stát posilou Nejvyššího soudu ČR. Neutrpí důvěryhodnost justice, když soudce, usvědčený ze závažných pochybení, se domůže povýšení?