Příkladem je ztišení debaty kolem zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi, kterou oživilo až oznámení KSČM o záměru zařadit do volebního programu požadavek referenda ke zmíněnému zákonu. Tytam jsou časy, kdy se Jeroným Tejc bil hrdinně v prsa a hrozil, že ČSSD po vítězných volbách zákon zruší. Zprávy, že probíhá vydávání nemovitého majetku církvím, již ale nevyvolaly pobouření, ba ani nevzbudily velkou pozornost. Na tom by ostatně nebylo  nic pohoršujícího, protože tato část zákona je nesporná, ale veřejnost neznepokojuje ani skutečnost, že se blíží začátek výplaty finančních náhrad, jež proti důsledkům případného zrušení zákona církvím pojistil uspěchaným podpisem smluv Petr Nečas. Dojde-li navíc k uskutečnění Kalouskova záměru na vydání církvím dluhopisů na celou sumu náhrad, bude vymalováno bez ohledu na případný úspěch referenda, a to i v případě, že by sociální demokraté skutečně vyhráli volby a po nich se rozpomněli na Tejcovu hrozbu.  V tomto směru získala spojená katolická pravice v ODS a TOP 09 nad levicí dílčí vítězství, jež má povahu finančního „tunelu“, možná objemově přesahujícího pověstnou „kauzu MUS“. Jednostranné odstoupení od Nečasových smluv s církvemi by bylo právnicky obtížné, spojené s hrozbou soudními spory či arbitráží.

Po namáhavé práci, kterou na dosažení tohoto cíle bývalá vládní koalice vynaložila, má nárok na to, aby se z únavy vzpamatovala zaslouženým odpočinkem v opozici.

Ale jsou i jiné věci, na které za oponou politické krize není vidět. Příkladem je nezájem o příznaky neuspokojivých poměrů v orgánech vynucování práva. Zájem o ně nikdy nepatřil k prioritám politických pletichářů a novinářů, nyní ale vymizel do ztracena.

Jen chvílemi vypukne neklid až panika, když orgány činné v trestním řízení zdánlivě nebo možná skutečně svévolně, zdánlivě nebo možná skutečně bez politického krytí, jakoby samy od sebe, sáhnou mezi politické špičky a použijí při tom postupy, jejichž procesní korektnost není z pohledu nezasvěcené veřejnosti zcela jasná. Ale projevy znepokojení jsou chvilkové, bezkoncepční a hlavně není nikdo, kdo by měl chuť a sílu vytýčit orgánům činným v trestním řízení hranice. Zejména se pochybovači nezmohli  na věcné prokázání nedůvodnosti a procesní nesprávnosti postupu orgánů činných  v trestním řízení v žádné z kauz, jež vyvolávají jejich obavy. Přikrčeni k zemi jako vyplašená zvěř se skřípěním zubů čekají na jakékoli zakopnutí státních zástupců a dělají si naději, že po něm by mohli myslet na odvetu. Zatím se zmohou  jen na mumlání, že Ivo Ištvan patří za mříže, ale někteří se spíše než takového zadostiučinění mohou dočkat „rány za uši“. Postavení pochybovačů je ovšem ztíženo tím, že máslo na hlavě některých politiků, o které se zajímají žalobci, je zdaleka dobře viditelné: úspěšná obrana s takovou zátěží je téměř nemyslitelná.

Uvedené projevy zájmu jsou ale spíše nežádoucí, protože starost jejich nositelů o zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení je podřízena  obraně různých skupinových nebo osobních zájmů  a ve výsledku částečně směřuje proti průchodu spravedlnosti. Nikoho z kritiků konání orgánů činných v trestním řízení nevzrušuje skutečnost, že obyčejným lidem se často děje daleko horší příkoří než postiženým VIP. Ba co hůř: různě intenzivní vystoupení na podporu terčů zájmu policie se týkají  jen případů vybraných lidí, zatímco pochybný způsob likvidace poslance Romana Pekárka nástroji trestního práva prošel bez velkého rozruchu.