V každém případě Jan Kněžínek se pro veřejnost vynořil z hlubin Neznáma jako muž nepolíbený politikou, s neznámými názory na problémy svěřeného resortu. Ví se o něm hlavně tolik, že je odborně zdatný jako právník. Přirozená je zvědavost, jakým bude správcem resortu, a také zájem o jeho první kroky. Sám o sobě prozradil, že jeho prioritou bude podpora přijetí návrhů zákonů, jež již jsou ve sněmovně, vydání nových procesních kodexů, chce komunikovat se všemi právnickými profesemi, také se chce zasadit o elektronizaci justice a postarat se o zvýšení platů pomocného soudního personálu. Vesměs jde o bohulibé cíle, jde teď jen o to, jak se mu povede při jejich naplňování.

Zatím využívá vládních prázdnin, aby se obeznámil s novým prostředím, tedy začal se setkávat s významnými činiteli resortu. Prokázal ochotu naslouchat politizujícím špičkám soudcovského stavu uznáním potřeby upravit pravidla výběru soudců zákonem. Není ovšem jisté, zda půjde až tak daleko, že pozastaví platnost Pelikánovy vyhlášky, která byla zamýšlena jako provizorium k překlenutí zdlouhavosti legislativního procesu. Mohlo by se stát, že se legislativní proces zadrhne a nebude ani vyhláška, ani zákon.

Měl smůlu, že prakticky souběžně s jeho nástupem vypukla „aféra H-systém“, vyvolaná nelidským rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o vystěhování šedesáti rodin členů SBD Svatopluk z obydlí, která získali dobudováním rozestavěných nemovitostí v majetku H-systému. Ministr Kněžínek se zúčastnil jednání jak s ohroženými členy SBD Svatopluk, zčásti po boku předsedy vlády Andreje Babiše, tak s lidmi z SBD Maják. Je důležité, že naslouchal hlasu obětí trestné činnosti, ale stejně významná je i skutečnost, že se nenechal přimět k populistickému přijetí nesplnitelných závazků. V této zkoušce v každém případě obstál.

Zatím je ale toho málo na to, aby se dalo předjímat, jak si v úřadě povede, když ze zkušenosti víme, že sama právnická zdatnost na úspěšnost ministra nestačí. Bude důležité, jak se pan ministr prosadí proti aparátu ministerstva, který ze setrvačnosti jede po svém a nejméně nějaká jeho část se o názory a přání svého šéfa příliš nestará. Na „vměšování“ ministra do jeho oboru působnosti dokáže reagovat nevlídně, dokonce až trestním oznámením. Je to přirozený důsledek podmínek, v jakých vznikal úřednický kolektiv, a častého střídání ministrů. Ti přicházejí a odcházejí, základní část úředníků zůstává a časem se utvrzuje v domnění, že je důležitější než ministr. Podle toho se pak němu chová.

Projevuje se to ve zvládání některých agend, které spadají do ministrovy vyhražené pravomoci. Např. k ministrovi se často obracejí o pomoc odsouzení, kteří si myslí (často právem), že jim soudy ukřivdily. Dožadují se podání stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona je skvělý mimořádný opravný prostředek, jímž se dá pomoci i tam, kde jiné nástroje selhávání. Oprávnění podat stížnost pro porušení zákona je osobní výsadou ministra, jemuž příslušný odbor ministerstva slouží jako servis. Ale díky kazisvětským opatřením bývalého ministra Jiřího Pospíšila, a díky pohodlnosti úředníků, je rozhodování ministra o stížnostech značně ztížené. Aparát jedná zcela samostatně a často nakládá s podněty tak, aby pokud možno k podání stížnosti nemohlo dojít. Osudy nespravedlivě stíhaných úředníky nedojímají.

Velmi zajímavé bude pozorovat, jak se ministr Jan Kněžínek vypořádá s pravomocí kárného žalobce. Po ministru Pelikánovi mu na stole určitě zůstalo pár nevyřešených podnětů ke kárným žalobám. Je univerzálním kárným žalobcem proti všem soudcům a státním zástupcům na celém území ČR. Mimo něj působí soustava kárných žalobců v justici a státním zastupitelství. Jeho předchůdci se do podávání kárných žalob příliš nehrnuli, protože se celkem právem obávali, že je kolegové žalovaného nařknou ze zasahování do nezávislosti soudců (proč by měl soudce stíhat představitel moci výkonné, když to může udělat kterýkoli příslušný kárný žalobce z řad předsedů soudů?), a také neúspěch kárné žaloby u kárného soudu by vnímali jako újmu na svém prestiži. Kární žalobci z řad předsedů soudů či vedoucích státních zástupců se ale často cítí svázáni stavovskou kolegialitou a kárná provinění svých podřízených promíjejí. Na tento stav pak doplácejí „zákazníci justice“, vystavení beztrestné libovůli otalárovaného panstva. Domnívám se ale, že nový pan ministr by měl spíše přesvědčit podřízené kárné žalobce, že mají své povinnosti brát vážně, než aby v jednotlivých případech nahrazoval jejich nedostatečnost.

„Aféra H-systém“ patrně zvýší tlak poškozených na odbor, zabývající se odškodňováním obětí nesprávných úředních postupů. Odbor je poddimenzovaný a již při současném vytížení žádostmi nestíhá jejich vyřizování v zákonné lhůtě. Zvýší – li se výrazně nápad žádostí, dojde k zahlcení. To vše lze pochopit. Ale nepochopitelné je myšlení úředníků, kteří dokáží odepřít odškodnění občanovi, jenž strávil téměř dva roky ve vazbě, a pak byl zproštěn obžaloby (v tomto konkrétním případě ministr Pelikán zjednal nápravu), nebo poslat občana, jenž byl odsouzen za pravého pachatele a na příkaz soudu uhradil škodu, aby náhradu za odškodnění požadoval po pravém pachateli (občanovi vznikla škoda jako důsledek nesprávného rozhodnutí soudu).

Nevíme dále nic o tom, jak se pan ministr bude stavět k potřebám vězeňství, jehož řízení patří k nejdůležitějším složkám výkonů ministerstva. Jde o odvětví, které je nesmírně důležité pro udržování veřejného pořádku, ale často nadřazenými složkami státu zanedbávané. Pan ministr se chce zasadit o zvýšení platů pomocného personálu soudů, a je to správný záměr. Také platy příslušníků Vězeňské služby jsou podhodnocené, nepřiměřené nepříjemnostem služby a vysoké zátěži, které jsou vystaveni po celou dobu služby. I sem by měl nový ministr napřít úsilí. Ale řešení by zasluhovala i výše odměny, vyplácené vězňům, pracujícím pro stát, která je pod úrovní minimální mzdy. Mělo by se uvažovat i o valorizaci limitů nákladů na stravování vězňů. Naposledy se upravovaly v r. 2014 a od té doby výrazně stouply ceny potravin. Posláním vězeňství není vrácení na svobodu jedinců s podlomeným zdravím, takže není vhodné krmit vězně hlavně moukou. Posléze by si pan ministr měl všimnout, že se neúprosně blíží den, kdy do přeplněných věznic nebude možno přijmout ani jednoho vězně navíc. Nelze se spoléhat, že přeplněným věznicím uleví pan prezident amnestií, takže je nutné pokračovat v přípravách na rozšíření kapacit.

Zvládne-li Jan Kněžínek roli ministra aspoň průměrně, budeme mu přát, aby vydržel ve funkci po dva mandáty, protože na provedení významných změn v resortu spravedlnosti je délka jednoho mandátu nedostatečná. Mám ale obavy, že jde jen o zbožné přání, které nebude naplněno, protože rozpory mezi šetřílkovským ANO a rozhazovačnou sociální demokracií hned na počátku společného vládnutí vyvolávají obavy o trvanlivost koalice.