Nejvyšší státní zástupce si na chvíli přisvojil roli předlistopadového generálního prokurátora a také se připojil k houfu odpůrců zmíněného opatření. Z osvědčeného „speciálu pro politikou cinknuté a jinak neobvyklé kauzy“, tedy z místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vyrazili do Prahy dva žalobci vyslechnout policejního prezidenta a jeho náměstka. Celou záležitostí se nakonec začala zabývat parlamentní vyšetřovací komise. Na dění v policii se soustředila tak intenzivní pozornost, že si to dílčí reorganizace kriminální policie ani nezaslouží: ostatně dnes už si novináři i politici našli jiné hračky, Národní centrála proti organizovanému zločinu začala fungovat, není o ní téměř slyšet (tak to má být) a hromadný útěk jejích příslušníků do civilu nebo k celníkům za Robertem Šlachtou se v rozporu s předpověďmi zatím nekoná.

Nicméně v době, kdy byla aféra horká, někteří politici, presstituti a státní zástupci se tvářili, že je zneklidněný celý policejní sbor, hrozí úpadek „bojové morálky“ znejistěných policistů. Jak ale další vývoj ukázal, s policisty je to stejné jako s řadovými občany: zatímco „věrchuška“ propadá každou chvíli hysterii kvůli nějakému nesmyslu, ti dole jen letmo sledují jejich tanečky jako nadstavbové dění a zabývají se přízemními bolestmi své existence. I reje kolem reorganizace byly zbytečné a pouze zaměstnávaly lidi, již by se měli zabývat užitečnějšími věcmi než „fušováním do řemesla“ povolaným činitelům.

Policisté a s nimi i ostatní ozbrojené sbory a možná nejvíc ze všech Vězeňská služba by ale potřebovali úplně jiný zájem, zaměřený na věcné řešení jejich vnitřních problémů. Svědčí o tom právě probíhající akce odborových organizací, hájících jejich zájmy. Nejsilnější z nich, Nezávislý odborový svaz Policie České republiky za součinnosti ostatních shromáždil více než dvacet tisíc podpisů pod petici, která vyjadřuje nespokojenost členské základny s pracovními a sociálními podmínkami jejich příslušníků. S peticí se vydají k předsedovi vlády, s kterým se mají setkat v nejbližších dnech. Dvacet tisíc podpisů není malé číslo. a stojí za zmínku, že v petici není ani smítko zneklidnění kvůli reorganizaci republikových útvarů. Policisté mají zřejmě úplně jiné starosti než je vznik Národní centrály proti organizovanému zločinu. Politici by se proto měli spíše starat o jejich zabezpečení než o změny ve struktuře policejního sboru.

Ochota řešit existenční problémy policistů je malá

Unie bezpečnostních sborů rozšířila škálu bolestí o protest proti šikaně a varuje před hrozbou odchodem velkého počtu policistů ze služebního poměru, který má být důsledkem nespokojenosti s vnitřními poměry ve sboru. Zdrojem nespokojenosti není jen neuspokojivé zabezpečení jejich sociálních potřeb, ale také občasné případy šikany. Jako její vzor použila Unie případ policejního důstojníka Bronislava Šabršuly, svědka obhajoby v kauze bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho. Policista zažil skutečně nepříjemné potíže, vyvolané nadřízenými, kteří ve sporu o Petra Lessyho stáli na druhé straně barikády: byl dlouhodobě postaven mimo službu, vystaven úkonům kázeňského řízení, odvolán z funkce vedoucího Územního odboru PČR v Uherském Hradišti a odloučen od rodiny přeložením do vzdálené Prahy. Nápadně rychlý odchod do civilu bývalých nadřízených, za jejichž působení začala jeho kalvárie, ho jistě potěšil, ale pocitu hořkosti nezbavil. Rozhodnutí, jímž policejní prezident Tomáš Tuhý potvrdil jeho postavení mimo službu, pravomocně zrušil správní soud jako nezákonné. Unie se obrátila se svými stížnostmi na předsedu vlády formou otevřeného dopisu. Její představitel se má rovněž zúčastnit jednání s předsedou vlády.

Zajímavé je samo o sobě rozhodnutí policejních odborářů domoci se osobního jednání s předsedou vlády, jemuž nejsou přímo podřízeni. Vzhledem k velkému počtu podpisů pod peticí a souhlasných komentářů k stížnosti na šikanování policisty to působí dojmem nedůvěry k ministrovi vnitra. Ve vztahu ke stížnostem na pracovní a sociální podmínky mi to ale připadá poněkud nespravedlivé, protože vláda rozhoduje jako kolektivní orgán a resortní ministr se musí přetahovat o prostředky se svými kolegy. Kromě toho se zdá se, že příslušníci ozbrojených sborů nejsou dost velká skupina voličů na to, aby jejich bolesti zabolely také klíčové politiky. Proto je ochota řešit jejich existenční problémy malá. Jiná věc je trpění šikany, jejíž nedostatečné pronásledování je skutečně ostudné a vedení sboru by se s jejími následky mohlo vypořádat bez případného zásahu předsedy vlády, zvlášť když ve hře je i finanční škoda, způsobená státu. Dodejme, že příběh Bronislava Šabršuly není zcela osamělým, jinak neznámým úkazem, ale nad jiné vyniká hloubkou zásahu do života jeho i jeho rodiny. Právě proto by náprava v jeho případě měla být vyřešena bez dalších nesmyslných průtahů.