Rozsudek z 1. listopadu 2019 není převratný: v podstatě se shoduje s původním (ZDE). Soud nedokázal překročit svůj stín a setrval na formalistickém hodnocení jednání paní odsouzené. Trest odnětí svobody v délce 24 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a vykázání ERÚ s nárokem na náhradu škody do civilního řízení ji ale bezprostředně neohrožuje. Nevyhovuje ovšem požadavkům státního zástupce Kamila Špeldy.

Soud setrval na odsouzení za porušení energetického zákona nedbáním kvalifikačních nároků funkce místopředsedkyně ERÚ, kladl paní obviněné za vinu, že Renatě Vesecké opatřila požitky, jež nepožívali běžní zaměstnanci, a upozornil na společenskou nebezpečnost takového počínání, jehož beztrestnost by z něj udělala vzor, svádějící k následování. Opakovaně ale odmítl názor žalobce, že práce Renaty Vesecké jako „nekvalifikované“ síly je nulitní, a proto její odměna je škodou, způsobenou státu. Soud ale také dospěl k rozsudku za cenu opomenutí některých výtek odvolacího soudu, ba šel ve svých úvahách přímo proti jeho právnímu názoru. Pochybuji, že při vyhodnocování subjektivní stránky žalovaného jednání Aleny Vitáskové si její karatelé uvědomili tíhu její odpovědnosti za svěřený úřad.

Obhájkyně paní obžalované se na místě odvolala do všech výroků rozsudku. Odvolal se i státní zástupce, který není spokojen s uloženým trestem a nechce se vzdát své představy, že plat Renaty Vesecké je škodou, způsobenou státu. Jeho tvrdošíjnost je pozoruhodná: na nesmyslnosti jeho názoru se dvakrát shodl senát nalézacího soudu, a také odvolací senát, složený ze tří soudců z povolání, ale jemu to nestačí. Asi věří, že co se nepodařilo poprvé, podaří se podruhé, že tedy odvolací senát se skloní před sílou jeho intelektu.

Předpokládám, že paní odsouzená jednou dosáhne zproštění, i když cesta k tomu možná bude dlouhá a složitá. Úsilí soudců a státního zástupce za každou cenu ji trestat za způsob, jakým řešila reálné potřeby svěřeného úřadu, mi připadá nepatřičné mimo jiné i proto, že „společenská“ poptávka jejích odpůrců, kteří toto řízení účelově vyvolali s cílem vypudit ji z funkce předsedkyně ERÚ, již vyprchala. Kdyby soud dospěl k pravomocnému rozsudku v době, kdy stála v čele úřadu, uspokojil by přání jejích nepřátel. Dnes ji ale o důchod nepřipraví a žádnou moc jí nevezme, protože žádnou nemá. Její další pronásledování je již pouze samoúčelné a proto nemá smysl je protahovat.

Rozsudek okresního soudu a zarputilost státního zástupce jsou kuriozní i tím, že pronásledují nositelku státního vyznamenání. Souzený skutek je součástí úkonů, jež činila v zájmu dosažení výsledků svého úřadu, za které ji prezident vyznamenal. Je to příběh hodný Járy da Cimermana.