Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení. Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a pan předseda Nejvyššího správního soudu se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popř. advokátem (viz zde).

Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relatovně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u  Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí  využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování   do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý  je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců.

Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat ( sic !),  k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností.

Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně. 

Je zřejmé, že předseda Nejvyššího správního soudu by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popř. kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci  ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla ?  Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl ? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také.