Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení. Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a pan předseda Nejvyššího správního soudu se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popř. advokátem (viz zde).

Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relatovně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u  Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí  využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování   do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý  je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců.

Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat ( sic !),  k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností.

Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně. 

Je zřejmé, že předseda Nejvyššího správního soudu by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popř. kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci  ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla ?  Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl ? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také.

V tomto směru se pan předseda Michal Mazanec dotkl obecného problému podceňování významu kárného řízení ministry spravedlnosti. Nejde o specifické provinění Marie Benešové, kterého by se jiní ministři nedopouštěli.

Marie Benešová se proti názoru předsedy Nejvyššího správního soudu ohradila článkem na České justici ze dne 19. června 2010. Šla ale dále za hranice své obhajoby až k vyjádření zásadního postoje k pokleskům soudců a státních zástupců. Článek uzavřela slovy, jež by si zasloužila vytesání do kamene a umístění nad vstupem do všech soudů a státních zastupitelství: „ … stát za následky pochybení soudce či státního zástupce odpovídá a je z tohoto důvodu povinen vyplatit často nemalé finanční částky. I pochybení, která nejsou shledána  kárným proviněním, mají …negativní dopad na veřejné finance.

Ještě podstatnější je však dopad pochybení soudců či státních zástupců do života občanů, který může být naprosto zásadní. Budu se proto i nadále důsledně snažit, aby si soudci a státní zástupci tuto svou jedinečnou odpovědnost při výkonu svých funkcí uvědomovali“. 

Nepochybuji o tom, že paní ministryně tento výrok myslí vážně. Často jsem proti ní vystupoval v jiných souvislostech kriticky, ale v jiných konkrétních případech jsem se setkal s chováním, jež odpovídá výše uvedeným zásadám. Např. jako ministryně v Rusnokově vládě podala úspěšnou stížnost pro porušení zákona ve věci, o které se v článcích zmiňuji jako o „znojemském justičním zločinu“. Není její chybou, že předsedové nezákonně jednajících senátů  se nedostali před kárný ani trestní soud.

Nicméně z pohledu laika, občanského aktivisty, dlouhodobě sledujícího různá sporná trestní řízení, mi nezbývá, než konstatovat, že ušlechtilé a věcně správné názory ministryně nejsou ještě zárukou, že oběti poklesků soudců a státních zástupců už mají vyhráno. Ministr něco míní, ale jeho myšlenky uvádějí do praxe úředníci, kteří mohou mít na věci úplně jiné názory a chovají se podle toho. Pro názornost: ministr schválí podání stížnosti pro porušení zákona, ale příslušný referent ji napíše tak, aby neměla naději na úspěch. Podle mé zkušenosti převládající tendencí v myšlení ministerského aparátu je zabezpečení beztrestnosti pokleslých soudců a státních zástupců, nepřátelství vůči stěžovatelům na křivdy a necitelnost k dopadům trestního stíhání do životů obviněných a jejich rodin.

Mám důvod si myslet, že si podřízení Marie Benešové dosud neosvojili její přístup k pokleskům soudců a státních zástupců. Právo na beztrestnost omylu či pochybení při hodnocení důkazů, které je samozřejmou a nezbytnou pojistkou soudcovské nezávislosti, rozšiřují na celý rozsah jednání soudců či státních zástupců. Ať tedy soudce provede cokoli, vždy má nárok na beztrestnost, protože uplatnil právo na nezávislé rozhodování.

Příklad pro názornost: pokud předsedkyně kárného senátu při přípravě veřejného zasedání rozhodne nezaložit do spisu listinné důkazy v neprospěch kárně žalované soudkyně, je to dle úředníků projev soudcovského nezávislého  rozhodování, a tedy jednání absolutně beztrestné. Podání kárné žaloby nepřichází v úvahu. Jako laik si myslím, že takové jednání by se dalo posuzovat nejen jako kárné provinění, ale možná i jako úmyslné zneužití pravomoci úřední osoby. Výsledkem napadeného jednání předsedkyně kárného senátu bylo odůvodnění rozhodnutí kárného soudu chválou kárně žalované jako svědomité a spravedlivé soudkyně, ač právě u jiného soudu probíhalo řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného, kterého paní kárně žalovaná odsoudila k vysokému trestu za čin, který spáchal někdo jiný. A v soudní síni se odůvodnění rozhodnutí smáli obžalovaní z jiné kauzy, která jí byla odebrána z důvodu podjatosti. Je možné být současně podjatá a spravedlivá ? To je otázka téměř hamletovská.

Pozoruhodný  je i zásah úředníků do projednání návrhu na kárné řízení se soudcem Krajského soudu v Brně, který podle článku novináře Martina Shabu měl iniciovat uveřejnění dehonestujících informací o poškozených v přípravném řízení kauzy, v které je pan soudce v postavení svědka. Další námitkou proti němu byla jeho netečnost k výpovědi svědků, kteří před jeho senátem doznali jednání, jež mohlo být jak pokusem o podvod na obžalovaném se škodou v desítkách milionů Kč, tak přípravou korupčního ovlivnění trestního řízení. Při projednání kárného návrhu si místopředseda soudu přisvojil pravomoc kárného žalobce a úředníci ministerstva mu přiznali právo takto jednat. Problém spočíval v nevhodné formulaci jeho vyjádření, v němž se neodvolal na předchozí rozhodnutí oprávněného kárného žalobce, tedy předsedy soudu, který přehodnotil kárný návrh na prostou stížnost a jejím vyřízením  pověřil pana místopředsedu. Perličkou v rozhodnutí o zamítnutí kárného návrhu bylo vyjádření, že předseda senátu nebyl povinen reagovat na otevřené doznání svědků k nezákonnému jednání. Podotýkám, že jeden z nich pak pokračoval v trestné činnosti ke škodě obžalovaného, domohl se sdělení obvinění a od začátku února je ve vazbě.

Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy se projevuje i v průtazích při projednávání jejich podání. Například žádost o abolici ze dne 23.10.2018, která se na ministerstvo dostala proti vůli předkladatele již 25.10.2018, vyřídilo ministerstvo až 9.3.2020. Podobně k postoupení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 12.12.2019 na státní zastupitelství za účelem přezkumu došlo až 28.5.2020. V tomto případě se paní  ministryně vyjádřila k mé stížnosti na průtahy věcně a jako částečnou příčinu průtahů uvedla pochybení úředníků, zatímco v převažující části vysvětlila zdržení věcnými důvody. Nemění to nic na skutečnosti, že zdlouhavým řízením se marně vyčerpal čas, který měla paní ministryně k disposici pro rozhodnutí.

Všechny výše popsané úkazy nejsou ničím novým. Zcela určitě nesouvisí s tím, že do ministerského křesla usedla již podruhé Marie Benešová, jejíž resignace se dovolávali „chvilkaři“. Úředníci se chovají v podstatě stále stejně, bez ohledu na to, kdo právě ministerstvu vládne a dokonce ani obměna úřednické garnitury, provedená bývalým ministrem Janem Kněžínkem, žádnou podstatnou změnu nepřinesla.

Je proto nanejvýš žádoucí, aby výše deklarovaný přístup Marie Benešové k odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči občanům tohoto státu sestoupil také do hlav a srdcí jejích podřízených.

Zdeněk Jemelík