Trestní stíhání skončilo pro manžele Novotné i tři ustanovené „únosce“ pravomocným zproštěním. Pavel Buráň není s jejich zproštěním srozuměn. Dává najevo, že se považuje za oběť „justiční mafie“ a od poloviny roku 2022 organizuje s pomocí najatých novinářů ostouzení Novotných. V poslední době stupňuje útoky na soudce, státní zástupce a policisty, kteří se nepodřídili jeho přáním nejen v kauze Novotných, ale i v trestním řízení, které proti němu vede NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč. Většinou nevystupuje přímo, ale prostřednictvím najatých novinářů.

Posledním článkem řetězce ostouzení je článek „ Podnikatel Buráň o svérázu české justice. S konkrétními jmény“ (zde), který vyšel 22. března 2024 na Parlamentních listech. V jeho úvodu se autor chlubí, že se redakci Parlamentních listů podařilo najít zajímavou souvislost mezi kauzou vraždy seniora ve Slopném a marného prokazování vydírání Pavla Buráně. Souvislost má spočívat v tom, že se v obou náhle vynořili korunní svědci, kteří ovlivnili dokazování. Tuto představu autor uplatnil již v článku (zde) „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném“ z 12.března 2024. Má to malou vadu krásy: svědek Jiří Klanica nepůsobí v kauze stíhání Novotných, ale ve vyšetřování Pavla Buráně NCOZ pro podezření ze spáchání podvodu se škodou 140 mil. Kč. Svědek popisuje své vlastní nezákonné jednání, zatímco svědek Milan Rakeš sděluje cosi, co slyšel v cele. Spojování kauzy Novotných s případem vraždy ve Slopném má přitáhnout pozornost čtenářů, ale věcně jde o pustý nesmysl.

Nehledě na tento drobný zádrhel mě ale zmíněný článek přímo potěšil. Již dříve se Pavel Buráň o mne někde otřel, ale v tomto článku mi prostřednictvím najatého novináře přímo dělá reklamu, neboť součástí textu je obsáhlá citace z mého článku „Nekončící ostouzení nevinných“ (zde). Jsem mu za to vděčný a tímto mu děkuji, protože nejsem novinářská hvězda a čte mě málokdo. Možná se mu podaří přitáhnout pozornost k sérii článků, jimiž jsem provázel proces Novotných, nebo k mé knize Škůdci v taláru 2.

Celou Buráňovu mediální kampaň od začátku sleduji a její výstupy komentuji, a to ze své svobodné vůle, nikoli „místo Novotných“, jak si myslí autor zmíněného článku. Novotní mě neúkolují a o článcích předem nevědí. Páně Buráňova reakce na neúspěch útoku na Novotné je sama o sobě zajímavá jako velmi neobvyklý úkaz, s jakým jsem se dosud nesetkal. Ale hlavně mě popouzí zásadní rozpor mezi mými přímými poznatky z řízení, jež jsou v souladu s pravomocným soudním rozhodnutím, a tvrzeními Pavla Buráně a jeho podporovatelů.

Taktika mediálního tažení Pavla Buráně a jeho skvadry se řídí goebbelskou zásadou, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Pavel Buráň a jeho pomocníci opakují stále dokola historku o únosu, vydírání a vadném rozhodování soudů. Pokud vystupuje osobně Pavel Buráň v televizi, působí sugestivním dojmem. Čtenáři a diváci nemají šanci zjistit, že se jim předkládá k věření nesmysl. S překvapením jsem zjistil, že je dost zkušených příjemců jeho dezinformací, které při nejmenším nahlodal pochybnostmi.

Před bezbrannou veřejností se zastírá nebo aspoň bagatelizuje skutečnost, že údajný organizátor údajného únosu Jaroslav Novotný je věřitelem Pavla Buráně z titulu nedoplacené kupní ceny za polovinu jejich společné firmy. Nebylo možné, aby souběžně s trestním stíháním Novotných probíhalo občanskoprávní řízení o vymožení dluhu. A kdyby se podařilo dostat Jaroslava Novotného a jeho manželku na více let do vězení, jejich možnosti pro vymáhání dluhu by byly omezené. V jednom vystoupení v pořadu Xaver Live Pavel Buráň reálnost dluhu zpochybnil. Když o této věci mluvil při hlavním líčení u soudu, byl tak pokorný, že jej předseda senátu musel dvakrát napomenout, aby mluvil hlasitěji. Domněnka, že vyvolané trestní stíhání Novotných mohlo být pastí na věřitele, není úplně nesmyslná. Pohledávka je obrovská. Vyřazení věřitele z boje by stálo za námahu. Pokud vyvolané trestní řízení bylo pastí, pak sklapla naprázdno, což dlužníka samozřejmě netěší.

Jasnější je nesmyslnost vyprávění o únosu a vydírání. Žalovaná akce se zřejmě bez únosců nemohla stát. A o jejich existenci nemluví kromě Pavla Buráně nikdo a nikdo jiný je neviděl. Podle jeho vyprávění v přípravném řízení byli čtyři: velitel ve vile Novotných, tři násilníci na silnici. Velitel podle pokynů Jarmily Novotné řídil úkony vydírání ve vile. V době, kdy Pavel Buráň podpisoval připravené listiny v přítomnosti advokáta, „únosci“ již ale v místnosti nebyli. Proč se Pavel Buráň po jejich zmizení nezvedl k odchodu, patří k záhadám řízení. Podle jeho výpovědi v přípravném řízení „únosci“ mezi sebou mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to mohli být „Rusáci“. Ale policie přivedla k rekognicím tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili hovorovou slovenštinou. Policisté jako svědci před soudem nedokázali vysvětlit, jak ty tři nešťastníky vytipovali. V popisu jejich zevnějšku před rekognicemi Pavel Buráň vynechal nepřehlédnutelné detaily. Pohromou pak bylo dokazování před soudem, jež navzdory poctivému úsilí soudce Radomíra Koudely o jejich usvědčení nakonec vyústilo v pravomocné (tedy se souhlasem žalobce) zproštění obžaloby. Je to v souladu se skutečností, že policie nenašla žádné pojítko mezi Novotnými a únosci, byť se o to snažila.

Protože zproštění bylo pravomocné, tuto část dokazování nezkoumal Vrchní soud v Olomouci. Kdyby Pavel Buráň při rekognicích předestřené „únosce“ nepoznal, mohl by dnes tvrdit, že policie nedopadla pravé pachatele. Jejich „poznáním“ si vsítil vlastní branku („poznal“ pachatele, kteří v daném čase nebyli na místě činu).

Přes zjevnou nesmyslnost obvinění z únosu bez únosců Pavel Buráň vyčerpal všechny známé mimořádné opravné prostředky k zvrácení zprošťujícího rozsudku, ale s žádným neuspěl. Pro Novotné je věc uzavřená. Novináři jim opakovaně vyčítají, že s nimi nechtějí o procesu mluvit. Je to ale pochopitelné. Zažili šok ze sdělení obvinění, pak dvakrát z odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody. Prožili zhruba osm let v ustavičném napětí. Mají pochopitelný zájem, aby nemuseli oživovat nepříjemné vzpomínky. Ostatně jim nepřísluší obhajoba rozhodnutí soudů, napadaných Pavlem Buráněm & spol.

Výše zmíněný článek obsahuje opět zmínku o osudu knihy Zločiny beze zbraně 2, která měla být významným nástrojem ostouzení Novotných. Městský soud v Brně zakázal rozsudkem její distribuci. Rozsudek není zatím pravomocný, ale vydavatelé knihy ani vedlejší účastnice řízení Marie Formáčková se proti rozsudku neodvolali. Odvolal se pouze spolek Šalamoun jako vedlejší účastník řízení.

Zproštění Novotných je pro Pavla Buráně velmi nepříjemné, neboť umožnilo zahájení občanskoprávního řízení k vymožení obrovského dluhu. Přesto nechápu smysl jeho počínání. Soustavné ostouzení Novotných v počátcích kampaně lze vyložit jako projev frustrace z neúspěchu nastražené pasti. Ale napadání orgánů činných v trestním řízení v poslední době a ve výše zmíněném článku dovedené až do uvádění jmen „hříšníků“ smysl nedává. K obnově procesu Novotných určitě nepovede. A nepředpokládám úspěch, pokud by snad mělo sloužit k zastrašení příslušníků NCOZ a dozorového státního zástupce v kauze podvodu se škodou 140 mil. Kč.

Celkově hodnotím počínání Pavla Buráně jako iracionální. Ostouzení Novotných ho stojí hodně peněz, ale žádný prospěch mu nepřinese.

Dodatek autora:
Informace, že proti rozsudku Městského soudu Brno o zákazu distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2 se odvolal pouze spolek Šalamoun, je mylná. Odvolal se i vydavatel.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.