Zdeněk Jemelík: Potíže potížisty

Ke všemu se mi zdá, že s nástupem Fialovy vlády ze strany příslušných úřadů přibylo přezíravého chování a nezájmu. Zlepšení snad spatřuji pouze v tom, že zatím nikdo nenásledoval příkladu zesnulé exprokurátorky Marie Benešové, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně, tvrdíc, že mám početnou klientelu a úspěšně rozvracím trestní řízení na celém území státu. Po dvou letech od zahájení to ale vyšumělo. Tehdy jsem ovšem nebyl samostatnou jednotkou, ale pilným členem spolku Šalamoun.

Nejnápadnějším ukazatelem vývoje resortu je stále rostoucí objem prostředků, vynakládaných státem na odškodnění obětí nesprávně vedených řízení. Naděje, že by stát podnikl účinná opatření proti opakování nešvarů, není žádná.

Uvažuji také nad tím, zda vůbec má činnost justičního prudiče praktický význam, zda je někomu ku prospěchu. Velký podíl mého času v posledních letech zaujalo sledování problematických trestních procesů. Vysedával jsem celé dny v soudních síních, ale kromě toho jsem i studoval související dokumentaci, protože jsem si chtěl udělat samostatný úsudek, nezávislý na vyprávění chráněnců. Měl jsem štěstí, že většina sledovaných procesů navzdory všem potížím a po více letech skončila pravomocným zproštěním. Ale ohlédnutí za těmi, jež skončily odsuzujícím rozsudkem, většinou ve mně vyvolává pochybnosti o jejich spravedlnosti a beznaděj. Jeden z nich dosud pokračuje a nejsem si jist, že se do blížící se devadesátky dočkám zprošťujících rozsudků.

Přirozeně na žádný proces jsme nemohli mít přímý vliv. Zjevné příznivé účinky usilování spolku Chamurappi se mohly projevit vždy jen zprostředkovaně, např. vyjednáním milosti prezidenta republiky nebo přesvědčením ministra spravedlnosti o vhodnosti podání stížnosti pro porušení zákona. Od odchodu ze spolku Šalamoun v r.2017 jsme se cestou vyjednávání milosti vydali jen jednou, a to za působení pana prezidenta Miloše Zemana, u něhož jsme neuspěli. Naštěstí v tomto případě naši chráněnku nechal po sedmi měsících pobytu ve vězení propustit na svobodu Nejvyšší soud ČR a následně dosáhla pravomocného zproštění. Stížností pro porušení zákona jsme získali několik, ale úspěšná byla jen jedna. Stála ale za námahu. Po ní následoval pětiletý obnovený proces, zakončený zprošťujícími rozsudky a našimi neúspěšnými pokusy o trestní stíhání soudců a státní zástupkyně, kteří dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušili zákon v neprospěch našich chráněnců.

Sledování hlavního líčení v soudní síni bylo někdy příležitostí k předkládání podnětů k zahájení kárného řízení se soudci, výjimečně až s návrhem na zbavení taláru. Výsledky byly ovšem nicotné, protože kární žalobci většinou nepovažovali nepřístojnosti podřízených za závažná pochybení. V nejlepším případě vystačili s napomenutím provinilce. Není příjemné být svědkem nevhodného chování k obviněným s vědomím bezmoci proti bezpráví.

Nemilou částí sledování víceletých procesů je nevyhnutelná nutnost být svědkem strádání obžalovaných a jejich blízkých a vyrovnávat se s vědomím nemožností okamžitě jim pomoci.

K výkonu řehole patří návštěvy ve věznicích. Pro odsouzeného je návštěva spřátelené osoby vždy radostným vyrušením z všedního života. Ale přesto jen málokdo dokáže před návštěvníkem skrýt strádání z odloučení od rodiny a přátel a napětí z nejistoty o budoucnosti. S uspokojením konstatuji, že jsem nenarazil na žádný případ špatného zacházení s chovanci. Naopak jsem poznal případy, v nichž rodina na svobodě bez opory odsouzeného strádala více než vězeň v humánním prostředí věznice. K tomu všemu patří výměna informací s rodinou odsouzeného a někdy i uspokojování potřeby utěšování..

Nicméně je jedna oblast, v které se jako předseda spolku Chamurappi z.s. mohu projevit bezprostředně : řízení o podmíněné propuštění po odpykání příslušné části trestu. Od založení spolku v listopadu 20017 jsme se zúčastnili patnácti řízení, z nichž v třinácti případech soud naše chráněnce propustil na svobodu. Žádný se za mříže nevrátil. Šestnácté řízení je v chodu a patrně letos neskončí. Dobré výsledky nejsou dány ani tak mou způsobilostí zastupovat spolek při veřejném zasedání soudu, jako pečlivým výběrem podporovaných žadatelů. Převážně jde o odsouzené, jimž jsme se snažili pomoci v jejich trestní věci a po nezdaru je podpora v řízení o podmíněné propuštění jakousi „poslední službou“. Ve většině případů propuštění předcházelo několik let marných pokusů o zvrácení rozsudků.

I v této oblasti se podmínky zhoršily. Kdysi trestní řád umožňoval zájmovým organizacím občanů, aby podávaly vlastní návrhy na podmíněné propuštění, spojené s nabídkou na převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele. Věznice v tom případě měla povinnost podat navrhovateli zprávu o chování žadatele. Předkladatel návrhu pak při veřejném zasedání seděl na lavici obhájců, viděl žadateli při jeho výslechu před soudem do tváře, směl klást jemu i svědkům a znalcům otázky, podávat návrhy, vyjadřovat se k výrokům znalců a státního zástupce. Samozřejmě měl právo na protokol z jednání, na písemné vyhotovení rozhodnutí a v případě zamítnutí návrhu na propuštění chráněnce měl právo stížnosti, kterou se musel zabývat stížnostní soud. O tyto vymoženosti jsme přišli při úpravě trestního řádu, provedené na návrh exprokurátorky- ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nadále máme pouze právo nabídnout soudu převzetí společenské záruky za završení polepšení propuštěného odsouzeného, ale veřejného zasedání se účastním jako veřejnost, čili sedím za zády žadatele, bez možnosti s ním komunikovat, či jakkoli vstupovat do řízení. Není jisté, že mám nárok na protokol z jednání a nejistota panuje také ve věci práva na stížnost proti rozhodnutí soudu. Zhoršení procesních podmínek je viditelné, ale nikoho to nezajímá a na nápravu není naděje.

V řízení o podmíněné propuštění jsme dosáhli nepřehlédnutelného úspěchu. Díky naší pomoci se narodila tři krásná miminka, jejichž přivedení na svět by jejich matky možná nestihly, kdyby musely dosedět trest do konce. Dvě matky se šťastně vdaly. Třetí žije jako samoživitelka s třemi báječnými dětmi. Nemaje živitele, má obrovské potíže a nedaří se mi najít nadaci, která by se o ni a její děti postarala. Skoro každý oligarcha se chlubí nadací, která pečuje o matky samoživitelky. Ale když dojde na lámání chleba, buď nadace nemá peníze, nebo se matka nelíbí ředitelce (ženy na ženy jsou jako saně). Nikoho nezajímá, že nedostatkem prostředků strádají především děti.

S agendou řízení o podmíněné propuštění spolek Chamurappi ale končí, protože nemáme kapacitu na to, abych přebírali související dohled nad dalšími propuštěnými.

S činností spolku Chamurappi volně souvisí má publicistika. Soudní jednání obvykle doprovázím komentáři ke každému jednání. Snažím se být vždy objektivní. Vznikají při tom i úsměvné situace. Jeden soudce napsal kdysi článek do Neviditelného psa, v němž tvrdil, že chce-li vědět o nějakém procesu pravdu, musí si přečíst můj článek. O pár let později jsem se usadil v jeho soudní síni a komentoval jsem jím vedené řízení. Nevím, zda byl spokojen. Já s ním nikoli. A o dalších pár let později, v době prezidentské volební kampaně, Neviditelný pes přestal mé články přejímat a tváří se vůči mně nesmiřitelně. Asi přece jen nebyly mé texty tak objektivní. Podotýkám, že nepíši na zakázku, ale z vnitřní potřeby se vyjádřit. Budu asi pokračovat, i kdyby Chamurappi zanikl, pokud budu mít prostředky na provoz internetu.