Sama Inspekce, podřízená policejnímu prezidentovi, vznikla z dřívější Inspekce ministra vnitra, podřízené ministrovi vnitra. Obě „policie nad policisty“ byly pro své nadřízené přítěží, protože občas plodily nepříjemnosti, jež bylo třeba řešit. Nefungovaly prostě bezzávadově, a do polistopadový poměrů se přenesl komunistický zlozvyk řešit závadovost reorganizací bez odstranění prvotních příčin potíží.

Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) měla mít širší působnost než Inspekce Policie České republiky (IPČR)– měla dohlížet na slušné mravy nejen policistů, ale i příslušníků dalších služeb, jako Vězeňské služby a justiční správy a Celní správy. Dalo se předpokládat, že nadřízeného jejího ředitele budou problémy takto široce pojednaného úřadu obtěžovat daleko více než předcházející služby. Někdo proto přišel na geniální nápad, že nejvhodnější bude podřídit ředitele GIBS přímo předsedovi vlády, který určitě nebude mít čas a zájem se jejími maléry zabývat.

Přítomní policejní důstojníci považovali za samozřejmé, že do nové služby přejdou příslušníci rušené IPČR. John Bok do toho vnesl informaci, že v obdobném orgánu v Anglii nesmí pracovat nikdo, kdo dříve sloužil u policie. Ale policisté soudili, že je to hloupost: policisty nemůže přece vyšetřovat nikdo jiný než policisté, protože znají prostředí. Spolek Šalamoun pak razil myšlenku, že za daných okolností by se měla IPČR zrušit a uchazeči o službu u GIBS by museli projít přijímacím řízením. Bylo to míněno jako opatření k „vyfoukání plev“, tedy k očištění služby od příslušníků IPČR, kteří se neosvědčili, ale díky ochranářským ustanovením služebního zákona bylo velmi obtížné se jich zbavit.

Vývoj šel dál a Generální inspekce bezpečnostních sborů vznikla v intencích výše zmíněných představ policistů. Až do další reorganizace s tím nikdo nic nenadělá. A občas se dovídáme, že GIBS usvědčila z nepravostí tu nějakého policistu, tu příslušníky Vězeňské služby. Také se ale stane, že postaví před soud hříšníky, které pak soud zprostí obžaloby. Z „prostředí“ se ale také ozývají hlasy, že potíže s GIBS může mít policista, který byl příliš horlivý v prověřování podezření na nějakého velmi zasloužilého vašnostu.

A bohužel jsem vlastní praxí nabyl dojem, že jsou osoby, které jsou pro GIBS tabu. Také jsem narazil na snadno pochopitelnou nechuť pustit se do zastaralé věci. Pokusy o odmítnutí případu zpoždění ještě o několik měsíců prodlouží.

V dobách, kdy jsem ještě byl členem spolku Šalamoun, jsem se podílel na pokusu spolku stěžovat si na ředitele GIBS u předsedy vlády. Byl z toho trapas. Korespondovala s námi úřednice ze sekretariátu předsedy vlády, která nevěděla, o co jde. Jednání vyústilo v poučení, že pravomoc předsedy vlády je jen „pravomoc jako“ a obracet se na něj nemá smysl. Nemohu v žádném případě tvrdit, že bych neměl ani nejmenší důvod stěžovat si na ředitele GIBS brig. gen. Radima Dragouna, ale na Petra Fialu se určitě neobrátím. Nemyslím, že by výsledek pokusu byl lepší než ten výše zmíněný.

Ostatně bych ze slušnosti nejdříve měl bolavou věc projednat s panem ředitelem. Když už se podaří se k němu probojovat, je jednání s ním příjemné, ale až dosud nevedlo k ničemu, než ke zjištění, že zastávám „jakobínské názory“. (Tímto sdělením mě pan generál neurazil, ale pobavil a rád se touto klasifikací chlubím).

Pokud si klademe otázku, proč GIBS někdy „zadrhává“, pak první příčinou je její začlenění do soustavy státní správy. Její ředitel je prakticky podřízen pánubohu, jehož existence není nezpochybnitelným způsobem prokázána. Simuluje jej předseda vlády výše popsaným způsobem. Existují sice parlamentní orgány, které mohou vykonávat určitý dohled, ale nemají k disposici žádné nástroje pro vynucování plnění požadavků a mimo to arogance některých poslanců je chrání před nadužíváním pravomoci. Ředitel GIBS si proto velí sám a sám se kontroluje. Tím nechci říci, že pracuje mizerně či že zneužívá funkci, a ani si to nemyslím. Trochu přidat by ale mohl.

Problém je malá účinnost dohledu odboru vnitřní kontroly ve vztahu k úkonů trestního řízení. Má se totiž za to, že pro dozor nad zákonností úkonů útvarů GIBS je příslušné státní zastupitelství, takže příslušnost odboru vnitřní kontroly je nadbytečná. Státní zastupitelství dozor skutečně vykonává a někdy dělá divy. Například vyvoláváním kompetenčních sporů dokáže vyšetřování zablokovat na několik měsíců. Jako laik považuji za nepovedený žert pověření funkcí dozoru nad vyšetřováním složité kauzy státního zástupce, který se na začátku děje pokusil vyšetřování úplně zabránit. Prý to ale není projev podjatosti, takže proti jeho pověření dozorem nelze úspěšně nic namítat a on sám se za podjatého nepovažuje a nevyloučí se. (V tomto případě mluvím o případu, v němž jsem podal trestní oznámení v prosinci r. 2020 a v půli července r.2023 došlo k odložení případu.)

Dalším zdrojem potíží je stavovská a mezistavovská solidarita. Podezřelí z řad policistů, celníků, státních zástupců, notářů a podobných profesí v některých případech nabývají nedotknutelnost osoby ve zvláštním postavení. Kolem nich se pak „chodí po špičkách“. Například sleduji vyšetřování brutálního násilí, které si objednal vysoce inteligentní rafinovaný zločinec. Klíčovou osobou je bývalý vysoce postavený policista, o němž zadavatel mluví jako o osobním příteli. GIBS v dané věci odvedla obrovský kus práce, vyslechla spoustu lidí, kteří nic nevěděli, ani vědět nemohli. Ale kolem bývalého policisty „chodí po špičkách“ a ani jej nevyslýchala, natož aby jej konfrontovala s údajným přítelem. Podle vyšetřovatele s ním nelze nakládat drsně, protože jde o člověka, který u policie dlouho sloužil, navíc dobře sloužil a nikdy neměl žádný malér. Podle mého laického názoru přátelství vysoce postaveného policisty s rafinovaným zločincem je malér.

Nepříznivě může činnost GIBS ovlivňovat její územní organizační a řídící struktura. Rozmístění krajských oddělení GIBS se překrývá s rozmístěním krajských ředitelství policie. Dochází k obnovování personálního obsazení oddělení GIBS. Noví příslušníci GIBS se samozřejmě hledají mezi místními policisty. Může se pak stát, že v době, kdy na krajské oddělení GIBS napadne trestní oznámení, podezřelí již mezitím odešli ze služby u PČR a vstoupili do služeb GIBS. Dokonce se jich může trestní oznámení přímo týkat. Nezbývá než věřit, že přítomnost podezřelých bývalých policistů neovlivní nestrannost GIBS při vyšetřování. Samozřejmě by bylo možné v takovém případě nechat věc prověřit „cizím“ oddělením GIBS, ale není mi znám žádný případ, v němž by vedení GIBS takový postup použilo. Neslyšel jsem, že by se vedoucí oddělení GIBS vyloučil z případu, protože se sám zúčastnil podezřelého počínání policistů.

Suchopárného výkladu na úvod je pro tentokrát dost. Je možné, že napíši pokračování, jež opatrně oživím příklady.

Laskavým čtenářům připomínám, že mé vyprávění musí vnímat opatrně, neb jsem laik, navíc známý sklonem k „jakobínským stanoviskům“.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.