Recidivista se uměl pohybovat ve světě. Měl proto různé užitečné známosti. Byl mezi nimi starý muž, který žil sám ve vlastním domě. Byl bohatý, neboť získal restitucemi několik dobře zachovalých domů, jež pronajímal. Majetek rozmnožoval úspěšným obchodováním s realitami. Zisky vkládal do výhodných nákupů nemovitostí. Recidivista o něm vyprávěl svým kumpánům.

A jeden z „bílých límečků“ dostal odvážný nápad na zhojení ztrát: Starý muž je v podstatě bezbranný, pod tlakem přiměřeného násilí by se jistě uvolil bezplatně převést na recidivistu a jeho partu dobře vybrané nemovitosti. Kumpáni o hrozném nápadu rokovali a promýšleli jej do podrobností. Kámen úrazu byla jejich vlastní nezpůsobilost k spáchání násilí: Mimo recidivisty žádný z nich neuměl zacházet se zbraněmi a mimo něj by žádný z nich nedokázal udeřit pěstí.

Ale opět se osvědčily recidivistovy známosti. Byl mezi nimi policejní důstojník, který velel větší jednotce. Recidivista jej označoval za blízkého osobního přítele. Vydal se za ním a přítel po kratším odporu podlehl balíku pětitisícových bankovek. Zavázal se, že v den D ve stanoveném čase vybere ze svých podřízených několik maskovaných ozbrojenců, kteří za přiměřenou odměnu provedou cokoli. Zavázal se také, že je vybaví přesnými podrobnými pokyny a po dobu zásahu bude v autě nablízku a bude je na dálku řídit.

Tak se i stalo. Recidivista se dohodl se starým mužem, že k němu večer přijde na návštěvu. Když ale po zazvonění otevřel dveře, do bytu vpadli maskovaní ozbrojenci. Starého muže bez vysvětlení srazili na zem, svázali jej, zalepili mu ústa a oči a odnesli jej do ložnice na postel. Tam jej nechali do rána.

Ráno se dostavil recidivista. Vysvětlil starému příteli, že majetek si na onen svět beztak neodnese a má ho víc, než pro sebe potřebuje. Je proto jeho povinností, aby přiměřeným nemovitostním darem pomohl v nouzi příteli. Pokud s tím souhlasí, přijde za chvíli notář, jenž ověří jeho podpisy na připravených listinách. Pak jej všichni bez dalšího násilí opustí. Nesmí ale pomyslet na oznámení události policii, protože recidivista by se to okamžitě dověděl a jeho poprava by následovala bez prodlení.

V případě, že by starý muž s předloženým návrhem nesouhlasil, recidivista odejde a nechá jej na pospas ozbrojencům, kteří mají své pokyny, jak s ním naložit. Objasněním obsahu pokynů se recidivista neobtěžoval. Proto jeho výklad měl účinek hrozby usmrcením.

Starému muži se umírat nechtělo, proto se vším souhlasil. Ani nezkoumal, o které ze svých domů přijde. Doufal pouze, že to nebude ten, v němž od nepaměti bydlí.

Přišel notář se svazkem listin. Starý muž je bez zkoumání podepsal, notář ověřil podpisy a bylo vymalováno. Pak jej všichni opustili. Když se po několika hodinách vzpamatoval z nečekaného zážitku, vydal se na katastrální úřad, kde zjistil, že převody byly provedeny.

Cítil se hrozně. Potřeboval uvolnit napětí zpovědí někomu blízkému. Vzpomněl si, že mezi jeho kamarády je policejní důchodce, bývalý kriminalista. Vydal se za ním a vše mu vyprávěl. Zde ale narazil: Kamarád nesouhlasil s tím, aby se nechal sprostě okrást, a nakonec jej přiměl, aby s ním zašel na jeho bývalé pracoviště. Jeho vyprávění tam vyvolalo úžas, zkušení kriminalisté se nikdy dříve nesetkali s takovým drzým vydíráním.

Nakonec dostal ochranu a policisté podle jeho kusých informací vypátrali bydliště recidivisty. Putoval do cely předběžného zadržení. Starý muž kromě toho pomocí předložených fotografií ztotožnil notáře a policisté si dojeli i pro něj. Nezapíral, že se dostavil do bytu starého muže, ale bránil se, že provedl objednané standardní úkony a neměl vůbec tušení, že prodávající byl k převodům nemovitostí přinucen násilím. K příslušnosti k „bílým límečkům“ a kamarádství s recidivistou se samozřejmě nehlásil. Takže jej zase pustili.

Recidivista ale nebyl tak tvrdý, jak se tvářil. Když se dověděl, že mají také notáře, který určitě dosvědčí jeho přítomnost v bytě, složil zbraně. Dohodl se se státním zástupcem na udělení postavení spolupracujícího obviněného a odvyprávěl celou historii včetně zájmu „bílých límečků“ o náhradu utrpěné ztráty získáním nemovitostí z majetku starého muže.

Při tom vyšlo najevo, že „bílé límečky“ jsou právnicky vzdělaní lidé ve vlivném postavení. Vydal i svého přítele policejního důstojníka, ale nemohl ztotožnit ozbrojence, protože je skutečně neznal. Jejich odhalení mohl umožnit pouze přítel-policejní důstojník, pokud by se podařilo prokázat mu, že o akci věděl, že skutečně ozbrojence dodal.

K tomu, aby se všichni účastníci vydírání dostali před soud, bylo mimo jiné nezbytné vytěžit a usvědčit zúčastněného policejního důstojníka a od něj získat informace o totožnosti jím dodaných ozbrojenců. Státní zástupce proto rozhodl o přidělení vyšetřování případu Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen GIBS). Pokud se na trestné činnosti podílí policista, GIBS vyšetřuje i civilní osoby, které se do věci zapletly.

Recidivista zůstal ve vazbě. GIBS časem oznámila starému muži, že zahájila úkony trestního řízení. Pak se velmi dlouho nic nedělo. Znepokojený poškozený se někde dověděl, že má právo na nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Požádal tedy o nahlédnutí, ale vyšetřovatel GIBS mu nevyhověl pod záminkou, že má obavy z úniku informací. Poučil jej ale o možnosti stěžovat si dozorovému státnímu zástupci. Avšak se stížností neuspěl, státní zástupce potvrdil důvodnost nevyhovění. Starý muž se ale nedal odbýt a po pár týdnech požádal znovu, bohužel se stejným výsledkem. Takto si s ním GIBS hrála déle než rok. Pak jej pustila do části spisu, obsahující důkazy, nahromaděné před zahájením úkonů trestního řízení. Přesvědčil se, že GIBS nezahálela. Provedla spoustu výslechů. Jména vyslýchaných mu nic neříkala stejně jako obsah jejich výpovědí. Po půlroce požádal o nahlédnutí do spisu znova.

Dříve než dostal odpověď, GIBS mu zaslala usnesení o odložení případu, protože získané důkazy jsou nedostatečné pro sdělení obvinění komukoli z účastníků jeho přepadení. Ohradil se a domohl se dalšího seznámení se spisem. Přesvědčil se, že GIBS nezahálela a do spisu přidala další důkazy. Ale kupodivu scházel výslech policejního důstojníka a „bílých límečků“. Kromě toho zjistil, že nedošlo ke ztotožnění maskovaných ozbrojenců. Operativec, v jehož kanceláři studoval spis, mu vysvětlil, že recidivista je díky své pestré trestní minulosti jako svědek k usvědčení policejního důstojníka a „bílých límečků“ nepoužitelný, protože všichni podezřelí jistě odmítnou jeho svědectví jako nevěrohodné.

A jiný důkaz, než jeho svědectví, GIBS nemá. V případě policejního důstojníka jsou navíc na místě zvláštní ohledy, protože „slouží dlouho, slouží dobře a dosud neměl žádný malér“. Starý muž poznamenal, že přátelství policejního důstojníka s recidivistou je malér sám o sobě, ale operativec se jen usmál.

Starý muž pak podal stížnost proti usnesení o odložení případu. Státní zástupce se ztotožnil s názorem GIBS a stížnost zamítl. Přezkum jeho rozhodnutí nadřízeným státním zastupitelstvím na věci nic nezměnil, i když tento úřad má jinak díky velké ochotě k posílání lidí před soud velmi špatnou pověst.

Rozhořčený starý muž navštívil kamaráda-policejního důchodce a spolu zašli na policejní služebnu, na které celé řízení začalo. Její šéf potřásl nad případem hlavou a vysvětlil poškozenému, že v tomto případě zafungovala stavovská solidarita. Trestní stíhání policejního důstojníka, dosud požívajícího výbornou pověst, pouze na základě výpovědi jakéhosi recidivisty bylo zřejmě pro příslušníky GIBS nepředstavitelné. A prokázání, že ozbrojenci byli skutečně policisté, by bylo pro sbor velkou ostudou. Na tom nemohl mít nikdo zájem. Právnicky vzdělané „bílé límečky“ by proti svému stíhání kladly tvrdý, kvalifikovaný odpor. Starý muž proto musí pochopit, že nárok poškozeného na potrestání pachatelů naše ústavní právo nezaručuje a v podobných případech nadále platí známý vzkaz ze starého italského kriminálního filmu: Vyšetřování skončilo, zapomeňte!

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.