Jako pamětníka mě složení panelistů udivilo. Lenka Bradáčová byla v době „války státních zástupců“ nejvýraznější postavou mezi odpůrci Renaty Vesecké vedle Marie Benešové, která ji mediálně zastínila díky svému „pavlačovitému“ vystupování. Její účast proto považuji za přirozenou. Josef Baxa sice nehrál v oněch šarvátkách významnou roli, pokud vůbec jakou, ale je to moudrý muž s čistýma rukama a vnímavý pozorovatel dění v justici, námitky proti jeho účasti by byly nemístné. Naproti tomu přítomnost Jiřího Pospíšila je dokladem platnosti přísloví „drzé čelo je nad poplužní dvůr“: v době svého prvního ministerského mandátu zaštiťoval pachatele protiprávního zásahu do kauzy Jiřího Čunka a podílel se na pronásledování jejich odpůrců způsobem, pro který mu nesporně sluší označení „capo di tutti capi justiční mafie“. Potrestal odvoláním tři rebelující vedoucí státní zástupce, kteří ale ve správním řízení soudním dosáhli zrušení jeho rozhodnutí. Když se vrátil do úřadu jako ministr Nečasovy vlády, jmenoval je znova na jejich místa. Stát musel jeho obětem zaplatit několik milionů Kč jako odškodné. V druhém mandátu sice navrhl vládě odvolání Renaty Vesecké z funkce, ale vedl si při tom s nepřehlédnutelnou zbabělostí. Pokud se dnes předvádí jako podílník na vítězství nad „justiční mafií“, je to v nejlepším případě trapné. Jako ministr skončil potupným odvoláním z hodiny na hodinu. Sdílím autorovy pochybnosti o pravdivosti důvodů, jimiž premiér Petr Nečas vysvětlil jeho odvolání. Bylo by na čase, aby bývalý „pan Čistý“ konečně nalil národu čistého vína.

Kniha je čtivá jako dobře napsaná detektivka. Obsahově se dělí na dva tématické okruhy: na faktografický popis vývoje státního zastupitelství od jeho vzniku až téměř do dneška a na úvahy o optimálním začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státu a o postavení státních zástupců se zaměřením na stupeň zabezpečení jejich nezávislosti.

Historizující část sleduje vývoj státního zastupitelství po etapách, charakterizovaných postavami nejvyšších státních zástupců a dobovými významnými trestními kauzami a jejich důsledky. Předesílám, že část, věnovaná tzv. „kauze Čunek“ a „válce žalobců“ hodnocením událostí silně připomíná obsah dobových stanovisek spolku Šalamoun a mých článků, dosud zachovaných na „staré“ části webu spolku Šalamoun.

Pokud se s autorovými názory na vývoj státního zastupitelství v některých bodech neshoduji, je to především dáno rozdílností výchozích stanovišť: Jan Lata jako představitel profesionálů, jejichž náplní života je posílání lidí za mříže, myslí samozřejmě jinak, než občanský aktivista, který se dlouhodobě snaží pomáhat obhajobě čelit zvůli orgánů činných v trestním řízení. Druhým pramenem nesouladu je rozdílnost zdrojů informací: Jan Lata patrně neseděl v soudní síni během projednávání klíčových kauz a nemá přístup k účastníkům „z druhého břehu“, od nichž jsem získal některé informace, které korigují obrazy, vytvořené novináři a některými „bojovníky proti mafii“. Třetím je právě autorovo nedocenění úlohy medií, která v některých případech ostrakizují obviněné bez ohledu na materiální pravdu. Přitom smytí špíny z tváře jejich oběti bývá obtížné, ne-li nemožné. Podařilo se pouze Jiřímu Čunkovi, zatímco všichni ostatní jsou pro neinformované masy doživotně vyřazeni ze společenství slušných lidí, do kterého ve skutečnosti právem patří.